Snění o mrtvých

Tvorba Guse Van Santa stojí rozkročena mezi několika typy produkcí. Na jedné straně registrujeme kvalitní hollywoodský mainstream, který představují Dobrý Will Hunting (Good Will Hunting, 1997) nebo Milk (2008, recenze v A2 č. 4/2009), na straně druhé svébytné nezávislé filmy jako Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho, 1991) či Paranoid Park (2007, recenze v A2 č. 2/2009). Zvláštní kapitolu pak otevírají těžce uchopitelné experimenty, mezi něž lze jistě řadit tarrovského Gerryho (2002) nebo téměř doslovný remake Hitchcockova Psycha (1998). Nejnovější Neklid však nezapadá ani do jedné skupiny. Van Santově dosavadní tvorbě se totiž až na určité aspekty vymyká. Celkovou náladou se blíží snad jedině pozapomenutému Osudovému setkání (Finding Forrester, 2000), ale i to spíše sporadicky.

Zjitřená fantazie

Pokud se Neklid minulým filmům něčím přibližuje, pak především skutečností, že hlavní hrdina opět uniká do fantazie. Ve Flákači (Drugstore Cowboy, 1989) narkotické stavy naznačovaly protagonistovu touhu po smysluplnější budoucnosti, záchvaty narkolepsie v Mém soukromém Idahu byly vyvolávány poddáním se vzpomínkám na minulost a hrdina Paranoid Parku se snažil sněním pozastavit čas, jelikož nezvládal vnitřní tlak způsobený nešťastným zaviněním hrůzné nehody. V Neklidu toto téma svým způsobem dosahuje vrcholu, když jeho hrdina na zcela civilní bázi komunikuje s duchem za války zemřelého japonského kamikadze Hiroshiho. Příčinu tohoto jevu se nedozvíme, zcela jistě má však přímou souvislost s hrdinovou zjitřenou fantazií.

Díky expozici filmu se nabízí srovnání základní zápletky s klasickým titulem Hala Ashbyho Harold a Maude (Harold and Maude, 1971). Hlavní postava Enoch je mladík Haroldova ražení. Na první pohled je to zaražený a nesmělý samotář, navíc se zálibou v cizích pohřbech. Na jednom z nich se setká s krásnou Annabel, která svým nekonvenčním a za všech okolností pohotovým vystupováním připomene (navzdory věku) hodně netradiční „stařenku“ Maude. Van Santovi hrdinové se rovněž společně baví různými nezvyklými kousky. Korektnost jejich chování se však nemůže měřit s jasně cílenou celospolečenskou kritikou Ashbyho díla.

Nad propastí kýče

Žánrově bychom Neklid mohli určit jako klasické melodrama s ustáleným schématem, v němž posuny a výkyvy ve vztahu ústřední dvojice přicházejí v tušených chvílích. Jedná se o (v neutrálním slova smyslu) hřejivý typ filmu. Vystupují zde pohledné přátelské postavy a dominující optimistickou náladu částečně narušují pouze různě povedené pokusy o černý humor. Jednotlivé situa­ce jsou navíc podbarveny nečekaně tklivou hudbou Dannyho Elfmana. Přesto by bylo nespravedlivé odsoudit Neklid jako klišovitou romanci – několik přehnaně sladkobolných momentů k žánru do určité míry patří. Rozhodně s ním však není spojován motiv smrti, ve filmu přítomný hned na několika úrovních. Enochovi rodiče zemřeli při autonehodě, on prožil klinickou smrt, s níž, jak se stále zřetelněji ukazuje, se není schopen vyrovnat. Právě na vrub tomuto faktu lze přičítat Enochovu sociální vykořeněnost. Hlavní podíl na tematizaci nejen smrti, ale i úcty k zemřelým a umírajícím, však má Annabelina rakovina. Ve filmu se ihned dozvídáme, že se jedná o neléčitelnou formu – od seznámení s Enochem jí zbývají jen tři měsíce života. Tato skutečnost s sebou přináší několik očekávatelných peripetií, komentovaných zbytnělou soustavou replik plných odvahy, naděje, pomoci, lásky a podobně.

Ačkoli se tedy Neklid nevyhnul množství otravných žánrových „nezbytností“, téma mohlo velice snadno sklouznout do propasti kýče daleko hlouběji. Což samozřejmě neznamená, že v dnešní době nelze s malým rozpočtem natočit neotřelou a po všech stránkách svébytnou romanci. Opak dokázal například jihokorejský film Nae meorisokui jiwoogae (Okamžik k zapamatování, 2004), svým tématem ne nepodobný. Na rozdíl od tohoto snímku Neklidu vážně hrozí, že bude v brzké době zapomenut. A těžko se hledají argumenty, proč by si to nezasloužil.

Autor je filmový publicista.