Solidarita dezertérů

Ve svých textech píšete o traumatické podstatě autoritativní pozice umělců a intelektuálů. Obdivujete akce Josepha Beuyse, které tyto rozpory podle vás ukazují. Jak se stavíte k vlastní pozici vlivného kritika?

Na jedné straně nemůžete uniknout očekávání lidí, kteří vás pozvali. Jste podepsán pod tím či oním textem, který někdo někde četl. Jste součástí symbolické ekonomie, ocitáte se v situacích, jež jsou předurčené vaším jménem. Někteří lidé pak jen vyluzují zvuky, které se od nich očekávají, jejich řeč se stává vyprázdněnou. Druzí si o vás navíc vždy vytvářejí mylnou představu, které nikdy nemůžete dostát. Očekávání publika nutně zklamete. Když tedy přijmu pozvání, jsem v háji. Pokud chci opravdu něco říct, musím se pokusit nějak vymanit z pozice, v níž jsem se ocitl. Není to lehké. Spoléhám se ale na smysl pro humor a ne­ukázněnost, nadsázku. Říkám různé divné věci a doufám, že je ostatní budou nějak sdílet, že je prožijí spolu se mnou, a přitom se snažím uniknout autoritativní roli, která mě oslabuje. K takovým situacím je třeba přistupovat performativně.

Ve vaší přednášce mě zaujalo, že jste záměrně mísil umělecká díla a obyčejné každodenní předměty a situace. Můžete přiblížit vztah, který mezi nimi vidíte?

Nejde o to, co je umění a co ne. Ani mě nezajímá, jak může umění napomoci autentičtěji prožívat každodennost. První je otázkou hodnot, jež jsou kulturně předurčené. Já si ale myslím, že bychom měli především redefinovat, co to vůbec hodnota je. Druhá otázka se týká humanistických snů o seberealizaci, a to mě také nezajímá. Já bych oproti tomu rád věděl, čím to je, že je něco společné nikoli ve smyslu kvantity, ale kvality. Kapitalistické a moralistické myšlení vnímá jako společné to, co zahrnuje velký počet. Produkt je úspěšný, pokud si ho koupí hodně lidí. Umění je uměním, pokud se na tom shodne hodně lidí. Obojí je špatně. Důležitější totiž je, jakým způsobem umění vytváří něco, co může být sdílené.

Zdůrazňoval jste, že umění má moc vytvořit společenství…

Ano, otázkou je však, jaký druh společenství. Mnozí se zamýšlejí nad tím, jak může umění vstoupit do sociálního prostoru – jako by o tom mohlo samo rozhodovat. Věřím, že takový prostor je třeba vytvořit. Vzniká v komunikaci, například když někdo navrhne: pojďme být spolu kvůli tomu a tomu. Myslím si, že umění má moc vytvářet situace, v nichž jsou lidé spolu, kdy se společně na něco dívají, o něčem diskutují. V tom je síla umění, součást jeho kouzla. Takové společenství není založené na nějaké sdílené víře nebo na ztotožnění se s identitou. Jde spíš o něco, co může být na chvíli společné mně i vám a komukoliv, koho to zaujme. Myslíme­li společné nikoli v pojmech kvantity, nýbrž kvality, pak zjistíme, že to, co umožňuje společenství, je něco singulárního. Pocit, že něco sdílíme, v nás může vzbudit neobvyklá perspektiva. Může to být basová linka a chuť ji teď poslouchat společně s ostatními nebo myšlenka, která nikoho předtím nenapadla. Ve své přednášce jsem jako příklad uvedl mýtus o Orfeovi, který bývá zobrazován, jak hraje kamenům, stromům a zvířatům. Vytváří společenství, které není založeno na identitě, protože tu kameny, stromy a zvířata nesdílejí. Spojuje je zvláštní působivá situace, kterou vytváří hra na hudební nástroj. Je to společenství sdružené kolem volání, které se neváže ke kategorii identity. Parafrázuji nyní v podstatě Jeana­Luca ­Nancyho a jeho myšlenky o komunismu. O společném z hlediska singulárního mluví také Paolo Virno.

Zdá se, že oceňujete umělce, kteří během svého života zůstávali na okraji uměleckého dění. V čem je pro vás postava outsidera zajímavá?

Pokud narážíte na Bas Jan Adera, nemyslím si to o něm. Ve své knize jsem zavrhl kult romantického a osamělého umělce, kterého musíme spasit, protože to byl neprávem přehlížený vizionář. To mi přijde hrozné.

Ano, ale zároveň nemůžete popřít, že řada umělců, o kterých píšete, se během života nacházela na okraji uměleckého provozu.

Máte pravdu, v posledních letech píšu buď o ženách nebo o východoevropských umělcích. Dílem Aliny Szapocznikow se ale například zabývám především proto, že si myslím, že je skvělou umělkyní. Chci samozřejmě kritizovat to, že si jí nikdo nevšímal. Když však o někom píšu, v první řadě vyjadřuji uznání jeho práci. Z pohledu knižního průmyslu a trhu s uměním se může zdát, že jsem kritik, který zachraňuje umělce. Oni pak mají velké výstavy a píše se o nich. Možná můj zájem souvisí s tím, že nesnáším věci, které vznikají s vidinou okamžitého úspěchu. Nevidím rozdíl mezi uměním, které chce být komerčně úspěšné, a tím, které se touží prosadit v odborných kruzích. Stačí se naučit kódy a nabízet, co se očekává. Není těžké svést kritika, musíte jen vědět, jaké odkazy kam umístit. Není ani obtížné nalákat důležitého kupce, jde jen o to zvolit materiál, který zaujme jeho fetišismus. Je v tom tatáž ­logika naplňování očekávání druhých, strategie neustálé produkce. To mě deprimuje a nudí. Na umění je totiž osvobozující právě možnost vytvářet si vlastní podmínky, jak a co chcete dělat, určit si vlastní tempo. Vznikají tak úplně nové možnosti, které neexistují ve světě, jenž se opírá pouze o již existující struktury. Umělec si vytváří vlastní čas a prostor, kde je možné se pohybovat svobodně a jinak než v místech, která se vážou na určitý rytmus očekávání.

Učíte na několika školách, zároveň jste kritikem na volné noze. To naznačuje nomádský způsob života. Je to vaše vlastní volba?

Právě jsem dokončil esej Should I Stay or Should I Go, kde píšu o tom, že se jedná o otázku volby. Líbí se mi Virnův koncept exodu, což je aktivnější chápání bartlebyovského „já bych raději ne“. Mluvím o situaci, kdy stojím před volbou, ale nevyhovuje mi žádná z alternativ, které nabízí. Nezvolit žádnou však může znamenat, že se nemohu uplatnit na trhu práce v zemi, kde jsem vyrostl. V Německu můžete být pseudolevicovým akademikem, který má své jisté a může si dovolit kritizovat kapitalismus. Můžete psát pro peníze, musíte se ovšem vyrovnat s nároky editorů, kteří nikdy nechtějí, abyste se zabývali výstavami, které vás zajímají. Ani jedna možnost pro mě není akceptovatelná. V akademickém prostředí vznikají skvělé věci a já si toho velice vážím. Vadí mi ale mocenské struktury, které mu vládnou a ovlivňují způsob, jakým lidé přemýšlejí. V jisté chvíli už není jejich zájmem zprostředkování nového poznání, nýbrž legitimizace. Lidé tvářící se jako kritičtí intelektuálové se zabývají jen tím, co je legitimní a co není. V uměleckém prostředí pak teorie legitimizuje uměleckou praxi. Bývá redukována na jakési dokumenty, kterými se člověk vykazuje při policejní kontrole. To je úplně špatně. A pokud to instituce vyžadují, nechci být jejich součástí. Pseudoprofesionální nátlak, jemuž jsou vystaveni novináři ze strany editorů, kteří jeho pomocí chtějí zvýšit prodejnost svého plátku, je také pomýlený. Pokud chcete dál psát a přemýšlet, musíte takovou volbu odmítnout, musíte odejít. V každé zemi jsou lidé, kteří z podobných situací utekli, a s těmi se pak potkáváte. Vznikají různě propojené periferie s vlastními způsoby komunikace a cirkulace, s vlastními institucemi. Jsem optimista, myslím, že únik je možný, i když jsou s ním spojeny obtíže. Učím ve čtyřech různých zemích, což může znít skvěle, ale zároveň je to velice náročné, protože utratím spoustu peněz a času cestováním z jednoho místa na druhé. Minulý rok jsem byl předvolán berním úřadem, abych prokázal, že stav mých financí je opravdu tak žalostný, jak uvádím.

Jak vůbec mohou očekávat, že kritik umění vydělává nějaké velké peníze?

V Berlíně totiž všichni předstírají, že kulturní aktivity v sobě skrývají nějaký ekonomický potenciál, ale to je naprostá iluze. Víme, že umělecká činnost málokoho finančně zajistí, ale daňoví úředníci pořád čekají na peníze od umělců a nerozumějí tomu, proč žádné nedostávají. Nechápou, že v Berlíně jich žije tolik zejména kvůli nízkému nájmu. Nedochází jim, že umělci jsou chudí. Jsem ale optimista. V evropských zemích sice vládnou reakční tendence, otevření evropských hranic však v sobě skrývá neuvěřitelné možnosti. Psát o umění jsem začal, když jsem si uvědomil, že to znamená mluvit o umění mezinárodním jazykem – nově a jinak. Věřím, že v tom je něco z ducha předválečných avantgardních tradic. Vždycky se nacházíte v nějakém kontextu, v nějakém systému. Nemusíte ale zůstávat pod jednou vlajkou, můžete procházet odlišně fungujícími systémy a nalézat lidi v podobných situacích. Líbí se mi, když Virno popisuje přátelství jako solidaritu mezi dezertéry.