V šedesátých letech byl Louis Althusser v centru francouzského intelektuálního života. V dalším desetiletí nastal od jeho myšlení odklon, vyjádřený například titulem článku „Ještě mlč, Althussere“ od Étienna Balibara. Nicméně v poslední době filosof mlčet přestává. Vznikl časopis pro althusserovská studia Décalage a odkrývá se to, co Althusserovi kritici ve své době neviděli.
S Althusserem je to podobné jako s Marxem a marxismem vůbec. Je to proud, který je více než kterýkoli jiný závislý na vnějších podmínkách, jež určují, jak jej pojímáme. Jeho přitažlivost nebo odpudivost nevyplývá ani tak z něho samotného, jako z toho, v jaké situaci se nachází společnost. V dobách hojnosti a vzestupu, v nichž se vytrácejí sociální konflikty, se marxismus jeví jako bizarní směr, který usiluje o nesmysl – o změnu společnosti. V dobách nedostatku a sestupu marxismus naopak získává zvláštní přitažlivost. Přitahuje tím, že se kolem něho rozprostírá opar opozičnosti, nesmlouvavosti, nové perspektivy.
Marx jako jeden z mnoha
Marx byl prohlášen za mrtvého už několikrát, ale vždy se v nějaké podobě vrátil. Po pádu reálného socialismu se zdálo, že Marx definitivně skončil v propadlišti dějin, ale právě v té době přichází Jacques Derrida s myšlenkou, že Marx zemřít nesmí, neboť by zanikla perspektiva Jiného světa, v němž vládne spravedlnost vůči jednotlivému. Perspektiva, která se nikdy plně neuskuteční, ale pokud zmizí, obzor existujícího světa se uzavře.
Sám Althusser však byl na konci života v nejistotě: jak je to s Marxem? Ve svých pozdních textech, jakým je Marx ve svých limitech (časopisecky v Le Monde 1978–1979), píše o tom, že i v dílech zralého Marxe, která měla být výrazem epistemologického zlomu, teoretického antihumanismu a materialismu, působí idealismus. Ten se týká tak zásadních věcí, jako je výstavba Kapitálu, příliš poplatná Hegelovi. Na konci života před Althusserem znovu vyvstaly otázky, které kdysi považoval za zodpovězené: v čem spočívá Marxův objev? Co je to marxistická filosofie? Co je materialismus? Althusser pak Marxe zařadil do „podzemního proudu materialismu setkání“, kam ale patří další filosofové, počínaje Epikúrem. Marx už nemá jedinečné postavení.
Vypadá to, jako by měli pravdu Althusserovi žáci Jacques Rancière, Étienne Balibar a Alain Badiou, kteří se od svého učitele a také od Marxe odpoutali už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Marx se u nich stal pouze jedním z referenčních bodů, neboť v jejich očích Althusserův projekt ztroskotal. Je to, jako by Rancière, Balibar a Badiou o deset či patnáct let předběhli svého učitele. Toto rozloučení s Althusserem však nebylo čistě teoretické. Neslo se na vlně hnutí roku 1968. Pozoruhodné je, že toto hnutí usilující o všestrannou radikalizaci a změnu systému nakonec vyústilo v nástup postmarxismu a poststrukturalismu: je třeba jít za Marxe, neboť Marx je málo radikální, jak říká Jean Baudrillard v knize Zrcadlo produkce (Le Miroir de la production, 1973).
Rancière to v knize Althusserova lekce (La Leçon d’Althusser, 1975) vyjádřil tak, že Althusserův odmítavý postoj k hnutí z roku 1968 je projevem jeho konzervativismu. Althusser volá po návratu k řádu. Jeho teorie je maskou, za níž vězí pravá Althusserova tvář, tvář člověka, který chce za každou cenu udržet nerovné pozice. Jednak je to pozice strany vůči masám a pak pozice teoretiků vůči straně. Podle Althussera se to má tak, že masy jsou v ideologickém poli státních aparátů: představy, touhy a cíle mas jsou účinkem institucí vládnoucího řádu. Jinými slovy, masy nejednají spontánně, i když svou aktivitu prožívají jako spontánní. Althusser tak zdůvodňuje pozici strany. Protože masy jsou oslepené, je zapotřebí, aby tu byla strana, která je bude vymaňovat z ideologie a učit, co mají dělat. Pozice strany vůči masám se podobá pozici učitele vůči žákům. Učitel má žákům otevírat oči, usměrňovat je a ukázňovat.
Pak tu ale musí být teorie, jíž se řídí samotná strana. Aby politická praxe byla účinná, je podle Althussera zapotřebí správně vyložit svět. Měnit ho nestačí, nejprve je třeba ho vyložit, aby změna byla možná (snad tak to myslel Marx ve své slavné jedenácté tezi o Feuerbachovi, kterou později upravil Engels). Teorie, kterou Althusser nazýval teoretickou praxí, je podmínkou účinné praxe politické. Nejvyšší pozici má tudíž teoretik, pak následuje pozice strany a nakonec je pozice mas. Oliver Davis shrnuje Rancièrovu kritiku Althussera tak, že Althusserova teorie je teorií pedagogiky, která má zajistit privilegovanou pozici učitele, ať už doslova nebo v přeneseném slova smyslu, pokud se hovoří o straně. To nakonec vyjadřuje i název Rancièrovy knihy Althusserova lekce (Oliver Davis: Jacques Rancière, Polity 2010).
Zbaveni břemene autorit
Rancière toto poziční schéma napadá. Jako většina jeho generace, i on pojímal antisystémové hnutí jako rozchod s politikou a kulturou založenou na autoritách: autoritě učitele, strany, otce. Nebylo to pochopitelně jen proto, že Komunistická strana Francie v roce 1968 selhala. Že byla (v horším případě) pasivní, a nebo se (v případě ještě horším) dokonce podílela na rozbíjení stávek. Badiou v nedávno vydaném rozhovoru prozrazuje, co tu působilo především. Byl to maoismus a kulturní revoluce, která podle Badioua představovala jediný skutečný politický výtvor šedesátých a sedmdesátých let, „živý referenční bod bojovné aktivity, a to celosvětově“. Maoismus a kulturní revoluce vyjadřovala snahu odstranit všechny podoby autorit a institucí, včetně politických stran, a tím se zbavit břemene starého světa. Měl to být nový začátek, který se týkal rovněž způsobu myšlení a lidské subjektivity, jak to hlásalo heslo čínské kulturní revoluce „Změnit lidskou bytost v tom, co je v ní nejzákladnějšího“. (Není bez zajímavosti, že k maoismu a kulturní revoluci se ve stejné době hlásil také Egon Bondy. V Československu to však byl osamocený hlas, který narážel na zeď neporozumění: nositelem změn u nás byla samotná instituce strany, opírající se o aktivitu politicky probuzené společnosti.)
Pro Rancièrovu a Badiouovu generaci znamenal maoismus filosoficky silné zpochybnění vedoucí úlohy strany a teoretiků, mezi něž patřil Althusser. Vždyť v Maových textech je to sám lid, kdo tvoří dějiny a kdo má svou inteligenci vykovanou v bojích. Intelektuálové by se měli učit od lidu. Ten nepotřebuje nějaké vedení, ani stranické, ani teoretické. Naopak, vedení podlamuje jeho vlastní schopnosti a brání tomu, aby se rozvíjela jeho inteligence. U Maa lze číst: „Jen utištění jsou inteligentní, zbraně jejich osvobození se vynořují z jejich inteligence.“ Rancière tak v Althusserově lekci staví Maa proti Althusserovi, když počínání marxistického teoretika nazývá buržoazní filantropií: dělníci potřebují naši vědu, dělníci potřebují naši revoltu. Rancière také říká, že studenti na čínských univerzitách mají převahu nad svými učiteli, kteří je chtějí učit umění vést třídní boj. Čímž naznačuje, jak se stavějí k učiteli Althusserovi.
Po stopách maoismu
Maoismus jako politické a myšlenkové podloží revolty roku 1968 je tedy tím, co Rancièra, Balibara a Badioua oddělilo od Althussera a co je podnítilo k rozvíjení své vlastní teorie. V jejich myšlení zůstávají stopy maoismu, i když se Mao z jejich knih postupně vytratil. Ale ještě Badiouova kniha Teorie subjektu (Théorie du sujet, 1982) je plná odkazů na Maa: „Ať nás vede práce Mao Cetunga.“ Maoistická stopa se projevuje důrazem na proces, který nemá žádné ukončení, jímž by byl nový řád. Dalo by se říct, že se u nich propojuje maoismus se zbytkovým althusserianismem, který rozpoznáme podle toho, že tito filosofové vytyčují zlomy a dělící linie (u Badioua situace/událost, u Rancièra policie/politika).
Maoismus se jako politický proud během sedmdesátých let rozplynul, ale v podobě jistého způsobu myšlení nás vlastně provází dodnes. Nepůsobí jenom u Rancièra nebo Badioua. Jeho ozvuky nalezneme také u poststrukturalismu, u Derridy a dalších. Terry Eagleton to ve svém Úvodu do literární teorie (1983; česky 2005) formuloval tak, že když se nepodařilo svrhnout struktury státní moci, začalo se s podvracením struktur jazyka. Proto bych mohl hovořit (althusserovsky) o „podzemním proudu“ maoismu ve francouzské filosofii, jejž lze rozlišit na maoismus bojovný, zavádějící dělicí linie (Rancière, Badiou), a maoismus pacifistický, rušící binární opozice (Derrida, Deleuze).
Nejsme však v situaci, v níž je zapotřebí tento podzemní maoismus překonat? Jak upozorňuje Slavoj Žižek v předmluvě k Maovi, současný globální kapitalismus se chová maoisticky, nepřetržitě podvrací ustálené struktury a vše uvádí do víru nekonečných změn, viz Mao Cetung: O praxi a rozporu. Uvádí Slavoj Žižek (2007; česky 2011). V maoismu již není nic podvratného. Hraje stejnou hru jako samotný kapitalismus. Otázka, která je ve vzduchu, zní, zda si potom nezopakovat Althusserovu lekci a nepokusit se rehabilitovat politickou pedagogiku, stranu a marxismus.
Autor je filosof.