Snad každý den si můžeme přečíst o dluzích států – tématu vévodí Řecko – a podobně často se setkáváme i s informacemi o zadlužení domácností. Obě kategorie, byť jsou velice rozdílné, jsou interpretovány v kontextu zadlužení podobně: žily si nad poměry, a tak nyní nesou následky!
Méně už se hovoří o tom, jak skutečně vznikají dluhy států (a domácností), proč a jak se řeší. A už téměř vůbec se neukazuje, jaké možnosti „podnikání“ takové zadlužení, ať už na úrovni státu či domácnosti, nabízí.
U Řecka, ale koneckonců i u České republiky, se veřejné zadlužení a jeho nárůst svaluje na příliš velké výdaje státu, konkrétně na sociální výdaje. Něco se přitom ale přehlíží. Země, které jsou vzhledem ke krizi eurozóny seskupeny do nehezké anglické zkratky PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko), neměly totiž zdaleka společné „nadměrné výdaje“. Jejich společným znakem jsou spíš nízké daňové příjmy, které se v posledních letech před krizí systematicky snižovaly (např. daně z příjmu právnických osob), a velké daňové úniky (rozsah šedé a černé ekonomiky). Irsko, které spáchalo spektakulární ekonomickou sebevraždu tím, že převzalo závazky svého přebujelého bankovního sektoru a jeho deficit v jednom roce se dostal na téměř třetinu (!) HDP, aplikovalo daň z příjmu právnických osob na úrovni 12,5 procenta, čímž efektivně provozovalo tzv. daňový dumping.
Pokud vám tato politika něco připomíná, opravdu se nemýlíte. Podobnou cestou – neustálým podřezáváním příjmů a navyšujícími se korupčními odtoky – se ubírá také Česká republika. Společné rysy s Řeckem tedy máme, ale v jiném ohledu, než jak to česká pravice prezentovala před volbami v roce 2010.
Kolem státu a jeho dluhu se ale pohybuje mnoho aktérů, kteří ho mohou posunout blíže dluhové pasti a pokusit se na tom pěkně vydělat. Poslužme si opět příkladem Řecka. Nechvalně proslulá investiční banka Goldman Sachs, jejíž představitelé se nacházejí v řadě vrcholných politických funkcí (v globálním měřítku jde o kruh: Mezinárodní měnový fond – americké ministerstvo financí – Goldman Sachs), nejenže pomáhala Řecku „upravovat“ jeho účetnictví tak, aby mohlo být přijato do eurozóny (znala tedy pravý stav věcí), ale navíc se zapojila do speciálních obchodů s deriváty CDS (credit default swap), které jednoduše řečeno představují nástroj, jak si vsadit na bankrot státu a vydělat na tom. Je potom zajímavé poslouchat z úst představitelů eurozóny, jak je třeba „obnovit důvěru finančních trhů“. Samostatným problémem jsou tedy ratingové agentury, které spíše sledují nálady na finančních trzích a přizpůsobují tomu svá ratingová hodnocení. Jejich práce je navzájem propojena: finanční trhy odmítnou půjčit za nižší úrok, ratingová agentura začne zvažovat či přímo sníží rating, vzroste riziková prémie pro danou zemi – a ta se nakonec skutečně ocitne blíže neschopnosti splacení svých závazků (defaultu).
Pokud se hovoří o zadlužování domácností, většinou se zmíní nerozumnost v braní půjček, která často končí vytloukáním klínu klínem, tedy půjčkou na splacení půjčky. Často se mluví o nedostatku finanční gramotnosti řady Čechů, kteří mají skutečně problémy s pochopením např. složeného úroku. Nezapomínejme ale, že zadlužování domácností není vždy jen otázkou rozmařilosti půjček na vánoční dárky či letní dovolenou. Nejzásadnější položkou jsou přece hypoteční úvěry. V případě rostoucí míry nezaměstnanosti se pak nelze divit, že se stále více domácností dostává do prekérní situace. Čemu se ale divit lze, je to, jak se v ČR rychle a dynamicky vyvinulo celé odvětví, které se problematikou půjček zaobírá.
Máme tu desítky firem, které vám podle letáčků visících na každé autobusové zastávce „půjčí rychle, na cokoliv a bez ručitele“. Neexistuje ani přesný odhad, kolik sofistikovaných lichvářů tohoto typu v ČR vlastně funguje. Na ně navazují překupníci vymáhaných pohledávek, samozřejmě dnes tolik diskutovaní exekutoři a celá právní síť. Nemylme se: v naprosté většině je činnost těchto subjektů v souladu se zákonem! To, že není v souladu s morálkou ani s tím, jak většina obyvatel chápe elementární spravedlnost, je bohužel věc jiná. Mocná chobotnice, která postupně obtáčí celou Českou republiku, je dnes v tak silném postavení, že je schopná si prolobbovat zákony takového znění, jež jí přesně vyhovují a padnou na míru jak ulité. Úkolem exekutorů a na ně napojených subjektů ale není jen snadno přijít k obrovským penězům. Jejich role je zásadnější – působí totiž jako moderní drábové, kteří nahánějí strach.
Dluh zotročuje. To platí jak pro stát, tak pro domácnosti. Stát pod tlakem „věřitelů“ – především tzv. věřitele poslední instance, jímž je obvykle Mezinárodní měnový fond – ztrácí i zbytky své ekonomické suverenity. Vzpomeňme, jak bylo bývalému řeckému premiéru Papandreovi „zaříznuto“ referendum o dalších a dalších škrtacích programech. Země, které se dostanou (velmi často vlivem spíše příjmové politiky než výdajové) do dluhových problémů, jsou nuceny akceptovat drastické programy, které drtí nejen ekonomiku, ale celou společnost. Jen málo zemí se dokázalo diktátu MMF vzepřít – mezi ty nejslavnější patří případ Argentiny, která odmítla podmínky dané věřiteli a zahájila tzv. default (selhání, česky často velmi nepřesně používáno jako bankrot) vedený dlužníkem. Její štěstí ale také spočívalo v tom, že jí na pomoc přispěchala Venezuela a za miliardy dolarů nakoupila její dluhopisy.
Dluh domácností je skutečným „nástrojem disciplíny“. Jedinec zatížený půjčkou si nemůže v práci moc vyskakovat, akceptuje i horší mzdu a pracovní podmínky, je nucen přijímat jakoukoli práci za jakýchkoli podmínek. Zkrátka ideální, plně flexibilní individuum, nad kterým si ministr Drábek může mnout ruce.
Na závěr je dobré vzpomenout slova historika Davida Graebera o dluhu: „Bohatí byli vždy schopni neobyčejných skutků velkorysosti a odpuštění, když jednali mezi sebou. Absolutní mravnost dluhu platí jen pro nás obyčejné smrtelníky – protože to je ten nejlepší v dějinách objevený prostředek, jak se vypořádat se situací obrovské nerovnosti a udělat to tak, aby se zdálo, že oběti jsou viníky.“
Autorka je ekonomka.