Ve světě rostoucí nezaměstnanosti, nerovnosti a rozmáhající se pracující chudoby jsme si před časem připomněli Svátek práce, o kterém Jan Neruda napsal: „A neuplynulo ani čtyřicet let, a přišel už 1. květen 1890. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec! Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení. Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co ‚síla elementární‘ znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní!“
První máj se nicméně pojí spíše s nedobrými konotacemi z doby totality. Málokdo si vzpomene, že jeho počátky sahají k roku 1886, kdy američtí dělníci začali s bojem za osmihodinovou pracovní dobu. Dnešní oslavy prvního máje jsou v Česku zaplněny projevy, hudbou, buřty a balonky. Politici nezapomenou zdůraznit, že je potřeba, abychom je volili, aby „byla práce“. Jak to hodlají udělat, o tom už se většinou příliš nezmiňují. Zeptáte-li se jich, co dělají pro svou čtvrť již nyní, zdůrazní, že z pozice zastupitele vlastně nic dělat nejde a dokud jich nebude tak 55 procent, nemohou dělat vůbec nic. Stejný šok může zažít ten, kdo by se na dnešní význam Svátku práce zkoušel ptát nejmenovaného představitele odborů. Nejspíše by se dozvěděl něco o Máchovi a kvetoucích stromech, ale o práci už nikoliv.
V 19. století byly prvomájové oslavy prodchnuty etikou práce, včetně té manuální, a úctou k rozvoji občanských práv, jak o tom psal právě i Neruda. Nyní se nacházíme v éře postindustriální, kdy etika práce slouží už jen pro pěkné volební projevy. Z identifikace práce, která znamenala ctnost, poslání a často i smysl života, se už několik dekád stává pouhá identifikace spotřebitele. Koneckonců, není dost dobře možné se identifikovat pomocí práce, když hlavním požadavkem doby je být flexibilní. Možná stojí za zmínku, že původně se toto slovo používalo u počítačů jako označení možnosti nahrazení jedné komponenty druhou. Nyní je to ovšem ta nejžádanější kvalita na trhu práce. Flexibilita jako zaříkávadlo moderní doby má mnoho různých podob. Můžete (či spíše musíte) být flexibilní vůči svému zaměstnavateli a přihopkat do práce, kdykoli je zrovna třeba. Flexibilní musíte být i vy sami a plynule přecházet z firmy A do firmy C. Ve všech případech ovšem musíte u pohovoru tvrdit, že práce u firmy C byla vaším celoživotním snem – jinak pod bedlivým okem psychologicky vycvičených personalistů neuspějete. Až bude vaše místo u firmy C zrušeno (přesunuto do Bangladéše, Číny či Bulharska), budete totéž se stejným nadšením a zápalem tvrdit u firmy Y. Maximem flexibility je pak přecházet z oboru do oboru a vykonávat různá, často velmi málo smysluplná zaměstnání, a za prací se stěhovat. Vzorem všech moderních ctností jsou v tomto případě Američané, kteří se za prací stěhují až dvanáctkrát za život. Zároveň mají největší míru pracující chudoby ze všech vyspělých zemí.
Zkrátka a dobře převládá názor, že člověk se má přizpůsobovat ekonomickému cyklu – je přece především pracovním zdrojem a ve světě chronické nadvýroby také spotřebitelem. Práce, která postrádá smysl a často se mění, nemůže sloužit jako identifikátor, a tak tuto roli na sebe přebírají značky. Takzvané značkové zboží, které je správně „nadefinováno“, za vás řekne, jak jste cool, seriózní, žhaví či rezervovaní, aby okolí mělo jasnou představu o vaší „identitě“.
Západ chronicky uvíznul v protestantské pracovní etice, i když svět a především technologie se pronikavě změnily. Proč jsme nuceni pracovat stále více za situace, kdy technologie spoří práci a pracovní místa vytlačují? To, že luddité, rozbíjející na začátku 19. století tovární stroje, nakonec měli pravdu a že nás čekají naprosto zásadní změny, dnes otevřeně píší i tak mainstreamoví ekonomové jako Robert Skidelsky či Paul Krugman. Potřebujeme mnoho změn. Jednou z těch nejmírnějších je zkrácení pracovní doby. U nás o tom již před lety psal velký český národohospodář Miloš Pick. A také si potřebujeme definovat, co to vlastně práce je. Možná dojdeme k tomu, že druhů práce je nekonečné množství, ale že mnoho zásadní – například pečující – práce neuznáváme, ani finančně, ani společensky, a přitom právě bez ní bychom jako společnost nemohli přežít.
Autorka je ekonomka.