Kritika emocionálního kapitalismu

Kapitalismus zbavil svět emocí, vládne mu střídmá byrokracie, v níž lidské city nemají místo, protože se neslučují s ekonomickými zájmy. Tato představa dodnes přežívá, přestože naše situace svědčí o pravém opaku. Stačí si vzpomenout na všeobecnou úzkost z ekonomické krize. Zdá se, že kapitalismus stvořil svou vlastní, vysoce emocionální kulturu.

Izraelská socioložka Eva Illouzová ve svém díle Cold Intimacies. The Making of Emotional Capitalism (Ochladlé vztahy. Vytváření emocionálního kapitalismu, 2007) rozkrývá klíčovou roli emocí v naší zdánlivě racionální době a zavádí výstižný pojem „emocionální kapitalismus“. Popisuje tak realitu naší doby, v níž se vzájemně prolínají nepředvídatelný, intimní svět prožívání na jedné straně a sféra kalkulu, plánování a veřejného působení na straně druhé. Lidé ovlivnění rozmachem psychologie a konzumního způsobu života se ke svému prožívání vztahují jako k předmětu racionálního zvažování či manipulace a vy­­užívají jej k dosažení konkrétních osobních, ekonomických nebo politických cílů. Úspěch v osobním i veřejném životě si žádá „emoční kompetenci“ – umění držet své vlastní emoce pod kontrolou a zároveň zaujmout vnímavý postoj k prožívání druhých. K osvojení této dovednosti slouží především všudypřítomné příručky svépomoci (jak dosáhnout úspěchu, jak umět jednat s lidmi a podobně), ale také psychologické poradny, diskuse nebo televizní show.

Instrumentalizace emocí

Paradigmatickou postavou naší doby je proto úspěšný manažer velké korporace, jenž si díky své empatii dokáže poradit s nespokojeností svých podřízených a kolegů, udržet příjemnou atmosféru na pracovišti a tím i žádanou produktivitu práce. Příkladem emocionálního kapitalismu je ale také současný třicátník toužící se usadit. O volbě životního partnera přemýšlí jako o výběru nového počítače, pečlivě váží, zda se k němu hodí svými vlastnostmi, zda ve vztahu skutečně dostane, co potřebuje, a jestli za to nezaplatí příliš vysokou cenou. Illouzová tak navazuje na autory Frankfurtské školy, kteří obdobně mluvili o proniknutí kapitalismu do všech, i těch nejintimnějších sfér života. Už před více než půl stoletím Theodor Adorno ve svých Minima Moralia (1951, česky 2009) psal, že „dnešní střízlivě uvažující žena nevěří v lásku a je nemožné ji přesvědčit, aby investovala víc, než se jí pravděpodobně vrátí“.

Zatímco Illouzová kritizuje účelovost a racionalizaci intimních vztahů, jež ústí ve frustraci a cynismus, jinou stranu emocionálního kapitalismu vnímá pozitivněji. Kladení důrazu na emoce nemusí v pracovním prostředí nutně vytvářet pouze sofistikovanější formy kontroly, vede také k větší rovnoprávnosti vztahů mezi podřízenými a nadřízenými. Pracující přestávají být pouhými stroji, ale zapojují se do pracovního procesu jako cítící a myslící bytosti.

Soustavné studium instrumentalizace intimních emocí v epoše, v níž už nelze rozlišit veřejné a soukromé, je také posláním instituce, která se nazývá Bureau of Melodramatic Research (Úřad pro melodramatický výzkum). Pracoviště založily rumunské umělkyně Irina Gheorghe a Alina Popa. Na rozdíl od socio­ložky obracejí svou kritiku emocionálního kapitalismu právě proti zacházení s intimními prožitky ve veřejné sféře. Soustředí se na manipulaci s emocemi v politickém a vědeckém diskursu a poukazují na to, že jeho smyslem může být ideologická legitimizace statu quo. Jsou tak radikálnější než socioložka, jíž je vlastní opatrný vědecký přístup a úzkostlivě dbá na vlastní nepředpojatost. Bureau of Melodramatic Research navíc emocionální kapitalismus jen nekritizuje, ale také se mu vzpírá formou détournementu jeho klíčových nástrojů. Výsledkem tříleté existence úřadu pak jsou i subverzivní formy svépomocné příručky a psychologické poradny.

Novodobé melodrama

Co vlastně znamená melodramatický výzkum? Umělkyně odkazují na klasické melodramatické filmy, v nichž se jedná především o emotivní reakce publika. Děj se proto záměrně točí kolem vyhrocených situací, jako jsou milostná zklamání, rodinné problémy nebo vážné nemoci. Důležitými postavami tu jsou zločinci, zkažení do morku kostí, a hrdinové bez bázně a hany, kteří svým nepřátelům čelí neústupností, a přitom se vyznačují andělskou dobrotou a obětavostí. Melodramatické brýle obou umělkyň slouží ke kritickému prozkoumání zdánlivě objektivního vědeckého diskursu a k odhalení melodramatického náboje v řečnických obratech řady dokumentů. Tento náboj zajišťuje, že se čtenářské sympatie odkloní na tu správnou stranu. Bureau of Melodramatic Research tak například zkoumá antikomunistickou rétoriku rumunského Ústavu pro vyšetřování komunistických zločinů. Dějiny 20. století tu vyvstávají v černobílém světle hrdinů, obětí a lotrů, zločinné komunistické diktatury a utopicky vykreslených třicátých let.

Instrumentalizace smutku, jež je neodmyslitelně spojena s mediálním spektáklem, je další ukázkou manipulativní síly emocionálního kapitalismu. Řada politiků a jiných veřejných osobností působí jako plačky na pohřbech, jež kdysi svými přehnanými projevy truchlení pomáhaly pozůstalým ventilovat své emoce. Aspoň to naznačuje název ironické příručky Cry­Baby. How to Win Hearts and Influence People (Plačka. Jak získat sympatie a ovlivnit lidi, 2009), již Bureau of Melodramatic Research publikovalo a která popisuje některé strategie politiků­moderních plaček. Hysterické výlevy východoevropských představitelů moci jsou příznakem vyhroceného nacionalismu, který většinou setrvává uvnitř hranic dotyčné země. Oproti tomu osamělá slza, která skanula na tváři Baracka Obamy, se rozlévá po celém světě. Plačkami mohou být jednotlivci či celé skupiny reprezentující ekonomické zájmy, které na odiv truchlí nad utrpením, jež samy způsobují. Kapitál, který tím narůstá, se však nikdy nevrací k těm, nad nimiž se tu truchlí. Pláč je reakcí na bolest, odrazem soucitu nebo znakem bezmoci. Co ale skutečně způsobuje cílevědomý pláč mocných? Obě umělkyně sázejí na cibuli a proti novodobé manipulaci smutku ponoukají k „proti­pláči“. K tomu ostatně slouží také jejich příručka. Nevyzývají čtenáře k ničemu jinému, než aby za pomoci cibule veřejně předváděli své slzy.

Zakladatelky Bureau jsou umělkyně, a nelze se proto divit, že ústředním předmětem zkoumání praktik emocionálního kapitalismu je sama manipulace s uměním, jež je ostatně s emocemi úzce spjato. Na jedné z jejich výstav se objevily postuláty umělkyně a teoretičky „trvale udržitelného rozvoje“ Hildegarde Kurtové, která tvrdí, že umění v obecenstvu především podporuje citlivější přístup k přírodě či touhu po hledání nových forem životního stylu. Obě analytičky zkoumají slovník, jejž Kurtová užívá. Při popisu hrozící ekologické katastrofy a spasitelské role umění nešetří velkými slovy. Emotivní jazyk ale podle rumunských umělkyň zakrývá, že tiše předpokládaným cílem strategie udržitelného rozvoje je udržení stávajícího politického a ekonomického řádu.

Emoce jako prostředky bez účelu

Jak se mají umělci vyrovnat s rolí emocionálních léčitelů kapitalistických defektů, kterou jim přisuzuje společnost? Za tímto účelem si členky Bureau of Melodramatic Research během svého pobytu ve Varšavě zřídily psychologickou poradnu. Při terapeutické seanci se umělci a kurátoři měli dozvědět, jak „správně“ zacházet se svými dovednostmi a osobním životem tváří v tvář všeobecnému tlaku a očekávání neustálé umělecké produkce. Zapomeňte na chvíli na svá portfolia, důležitá jména a významné instituce, naléhají melodramatické úřednice. Zatímco v příručce pro plačky vyzývají k ironickému zneužití praktik, které kritizují, nyní napůl vážně nabádají k oproštění emocí od konkrétních pracovních cílů.

Něco takového ale naznačuje i Eva Illouzová. V jedné své přednášce popisuje milostný život lidí v 18. století a jejich romantický zápal. Na rozdíl od našich současníků chápali tehdejší pisatelé své milostné vzplanutí jako zásah osudu, který měnil běh jejich života a jemuž byli nuceni se podřídit bez ohledu na následky. Illouzová na jedné straně tvrdí, že není možné se odvrátit od moderní racionality, která s sebou přinesla mimo jiné také emancipaci utlačovaných. Na straně druhé poukazuje na to, že jediným lékem pro emocionálního kapitalistu je sám citově­tělesný prožitek jako experiment bez předem určeného cíle.