Prezidentská milost pro Annu Benešovou, spoluzakladatelku Metropolitní univerzity, odsouzenou za finanční nesrovnalosti, je prý nespravedlivá, protože jistá blízkost paní Benešové k prezidentovi, nositeli práva udělit milost, a jeho manželce naznačuje, že jde o klientelismus. Spojení „milost je nespravedlivá“ naznačuje, že by snad tato instituce mohla patřit do systému práva, a že by se na ni tudíž měly vztahovat všechny požadavky nezaujatosti, zahrnované do trestního řízení včetně jednání soudu.
Jenže právě tak tomu není. Milost z principu vystupuje z celého justičního systému, je výjimkou, která není vázána žádnou povinností vůči tomu, co se objasnilo během vyšetřování a co si myslí či k čemu během dokazování a výpovědí došly soudy. Milost je vyjádření suverenity hlavy státu, jíž byla taková pravomoc svěřena, a ta s ní může nakládat zcela libovolně, podobně jako to dělali králové a absolutní monarchové. Z této tradice ostatně možnost suverénně rozhodnout o budoucnosti druhých pochází. Krále také nikdo nemůže jen tak kritizovat, že omilostnil své blízké, jeho vůle nemá pozemský korektiv.
Problém Klausovy milosti paní Benešové je tedy spíše problémem existence institutu milosti v rámci demokratického systému. Právě tato jedna pochybná milost a poměrně vážné podezření z klientelismu otvírá otázku, zda institut milosti – přinejmenším tak jak je konstruován v české Ústavě – má vůbec být jeho součástí. Přesněji řečeno: zda má existovat někdo, kdo ze své libovůle může zrušit soudní rozhodnutí.
O možnosti vzít prezidentovi pravomoc milosti se v Česku bohužel nikdy vážně nediskutovalo. I při poslední úpravě ústavy se mluvilo jen o omezení či přísnějším vymezení tohoto práva, z čehož nakonec zbylo to, že prezident volený přímo by už napříště nemohl přerušit trestní řízení a směl by omilostnit až pravomocně odsouzené. Princip milosti – tedy ono výjimečné postavení mimo justiční systém – ale zůstává zachován. V české společnosti existuje zřejmě jakási potřeba mít po ruce nějakou nejvyšší instanci, kterou si můžeme, aspoň teoreticky, prosbou naklonit na svou stranu, jakmile všechny ostatní možnosti obrany selhaly. Je to monarchistický anachronismus v rámci demokratického právního řádu, s kterým se, jak se zdá z jednání poslanců, budeme muset naučit žít, což ovšem neznamená pokorně souhlasit s tím, že prezident může rozhodovat libovolně.
Prezident se v rozhodování o milostech vymyká ze všech právních pravidel, ale nikdy úplně nepřekračuje pravidla etická. I když hlava státu nebere při udělování milosti na vědomí, že něco – například omilostňování známých a relativně blízkých – se zkrátka nedělá, svými rozhodnutími přinejmenším vytváří etiku vlastní, paralelní. Dává na vědomí občanům, jak vnímá svět, co by v něm mělo rozhodovat, a co naopak musíme „humanisticky“ přehlédnout. Tím vytváří exemplum svého druhu. Konflikt prezidentovy etiky a společensky uznávaných pravidel totiž vede k napětí, které lze využít i pozitivně. Kontroverzní prezidentské milosti paradoxně mohou morálně vychovávat i tím, že přehlížejí obecný kontext. Ten totiž vyvstává právě na pozadí autoritativních rozhodnutí, jež se pohybují ve společenském vzduchoprázdnu.
Tato zkušenost „nesouhlasného napětí“, které současný prezident zprostředkovává českým voličům už delší dobu, začíná nabírat na důležitosti právě teď, kdy parlament schválil přímou volbu prezidenta. Jeho postoj k milosti jako pravomoci, která víceméně ustavuje prezidentovu ústavní výjimečnost, by měl být jedním z rozhodujících faktorů pro volbu. Ačkoli prezidentovi díky slabosti a alibismu zákonodárců zůstává fakticky monarchistické, božské právo zbavovat tíhy pozemské spravedlnosti, neznamená to, že by měl morálně zůstávat mimo společenské souvislosti. Právě přímá volba může být prostředkem, jak to jakékoli budoucí hlavě státu rázně a účinně připomenout.
Máli se institut milosti v českém demokratickém systému aspoň částečně zbavit své anachroničnosti, musí prezident při rozhodování o milostech mnohem více korespondovat s tím, co společnost považuje za morálně přijatelné. V souvislosti s kritizovanými Klausovými milostmi se po tomto snadném moralistním konstatování ovšem okamžitě vynoří ironická otázka: Není účelové omilostňování, z něhož je podezříván prezident, nakonec přesně tím, co odpovídá obecné morálce české společnosti?
Autor vede kulturní rubriku České televize.