Provokativní článek vyšel před pěti lety v polském katolickém kulturním týdeníku Tygodnik Powszechny. Do debaty, kterou vyvolal, vstoupili nejen literární kritici a historici, ale také běžní čtenáři, kteří reagovali na jeho záměrně kontroverzní tezi o úkolu a potřebě současné poezie aktivně se zapojit do společenské diskuse.
Myšlení o uměleckém díle má právo a povinnost otevřeně hledat společenský obsah.
Theodor W. Adorno
Básně, o nichž zde bude řeč, vznikaly na přelomu století, kdy pomalu vyhasínal zápal politické transformace a kdy jazyk sociologie, popisující společnost v postmoderních kategoriích, už nedokázal naši demokracii přesvědčivě charakterizovat. Knihy, o nichž zde bude řeč, vznikaly v okamžiku, kdy projekt změn zahájených v roce 1989 začal odkrývat své slabiny: chybějící univerzální rozměr, pouze zdánlivý pluralismus, krizi dialogu jako nástroje rozvoje.
Dnes, kdy máme k dispozici jazyky představující společenské změny uvnitř demokracie v celé jejich složitosti, může opakovaná četba těchto básní oproštěná od metafyzických, existenciálních a metabásnických jazyků dominujících minulému desetiletí dokázat, že je nová poezie bohatým zdrojem informací o mechanismech kultury tvořené v rámci projektu liberální reformy. Zaposlouchávám se do její melodie, slyším všechny falešné tóny.
Básnění, které odstrašuje
Jednou ze dvou nejvlivnějších poetik minulých let je směr tzv. osmělené fantazie (pojem literárního kritika Mariana Staly), inspirovaný surrealistickou poetikou. Jeho hlavní zástupce Roman Honet vydal sbírku Pójdziesz synu do piekła (Půjdeš do pekla, synu, 1998). Už obálka odstrašuje: je na ní fotografie „osvětimského kata“ doktora Mengeleho, rozmazaná jako ve snovém přeludu. V Honetově sbírce najdeme rozervané oneirické vize, v nichž se znovu a znovu objevují obrazy spojené s různými válečnými zážitky: „zaprášené lebky“, „rudé pozadí kamenolomů“, „žihadla ohně“, „zbraně zakopané v zemi“, „vojáci vycházející zpoza stromů“. Jsou zde i přímé narážky na dějiny Třetí říše a druhé světové války: hořící Reichstag, Rudolf Hess, Osvětim, duchové německých pilotů…
Honet ve svých vizích nepátrá jako surrealisté po obrazech soukromého strachu z vlastního nevědomí, ale představuje celou paletu symbolů vytlačovaných z kolektivního vědomí. Když vyvolává drastické válečné scény, připomíná zároveň oblasti kolektivní paměti, které měly být v duchu myšlenky modernizace (založené mj. na usmíření národů) vymazány. Honetovy básně poukazují na dvě slabiny liberálního projektu: nárok na univerzalitu a zdání pluralismu. Liberální projekt de facto nepustil ke slovu radikální diskursy (příkladem jsou protiněmecké resentimenty) a tím, že je z veřejné sféry vyloučil, popíral i vlastní univerzalitu.
Wikipoezie
Při pátrání po proměnách liberální kultury minulých let bude užitečné podívat se také na texty zástupců druhého nejvlivnějšího proudu v mladé poezii, tedy neolingvismu, k jehož představitelům patří Maria Cyranowiczová, Joanna Muellerová, Marcin Cecko, Michał Kasprzak, Jarosław Lipszyc. Tito autoři, inspirovaní předválečnými proudy avantgardy a futurismu, tvoří básně zdánlivě připomínající slepence více či méně kompatibilních významů. Ve skutečnosti jsou však součástí jednoho společného projektu, jehož nejplnější realizaci představuje tvorba Jarosława Lipszyce.
Jeden ze základů liberální demokracie tvoří myšlenka neustálého dialogu. Rozvoj je založen na reformách, které jsou výsledkem dohody většiny herců „společenského divadla“. Na konci devadesátých let však byla tato smlouva vypovězena. Sociologie to popisuje jako přechod od konsenzuální demokracie k demokracii konkurenční (Ernesto Laclau, Chantal Mouffeová) nebo demokracii antagonistické (Slavoj Žižek), kde společenská změna vychází ze světonázorového konfliktu, ne z dialogu. „Slova už si nehrají na kočku a myšlenku,“ říká se v Lipszycově básni Poslouchej. Ponaučení, které Lipszyc vyvodil z vlastních intuitivních předpokladů, ho přivedlo ke společenské angažovanosti. Futuristické heslo „osvobozených slov“ přestalo v případě varšavského básníka znamenat jen variantu poetiky, stalo se politickým projektem. Lipszyc se začal věnovat otázce privatizace textů (i myšlenek) a změn v autorském právu, jehož forma je odrazem jednoho z pilířů kapitalismu – kultu soukromého vlastnictví.
Lipszycovy básně jsou dostupné na internetu na principu „volných licencí“ (copyleft nebo Creative Commons) a mohou být kopírovány nebo měněny bez souhlasu autora. Poezie se tak stává společným vlastnictvím, „obecným dobrem“. Dalším krokem je užívání internetu (konkrétně nástroje Wiki, s jehož pomocí je redigována Wikipedie) jako prostředku k tvorbě poezie. Wiki obsahuje velké množství neautorských paraencyklopedických hesel, která básník libovolně užívá a tvoří básně komentující současné události. Příkladem je báseň T-34, napsaná jako odpověď na protivládní demonstrace v Budapešti.
Ale privatizace má v našich kulturních podmínkách ještě jeden rozměr. Liberalismus spojený s myšlenkou občanské společnosti ostře rozděluje politické a soukromé, což v důsledku vede na jedné straně k chápání moci jako nástroje neproblematické správy státu a na straně druhé k vylučování všech konfliktních diskursů mimo sféru jazyka moci.
Homopoetické Polsko
Velmi důležitý je například gay a lesbický diskurs. Edward Pasewicz v básni Exotické rybce z akvária v Café 2000 z debutu Dolna Wilda (Dolní Wilda, 2002) představuje scénu z gay baru v Poznani, v níž vystupují Student, břichatý Vojín, dvě lesby a Barman. Autor naznačuje, že sexuální orientace nesouvisí s příslušností ke skupině. Hlavním hrdinou textu je exotická rybka, sledující dění v baru jako vnější, němý pozorovatel: „Jsi tlustá šedá klobáska s vykulenýma očima,/ co chvíli se přilepíš ke sklu/ ústním otvorem a suneš se ke dnu./ Nic důležitějšího se tu neděje./ Jenže je to cizí, cizí, cizí“ (překlad Jana Jeništy).
Ryba se stává protagonistou, který z akvária mlčky sleduje exotický život homosexuálů, jenž ji naplňuje němým křikem homofobie – diskursu vyloučeného z kolektivního vědomí, stejně jako xenofobie, jež se ukrývá na okraji liberální představivosti.
Básně autorů blízkých gay a lesbické komunitě spojuje jedno: pocit neúčasti ve veřejné debatě o formě kultury. Jejich erotika je stejně tak volbou citlivosti jako nezbytností. Homosexuální diskurs je jako potenciálně konfliktní oblast, nezapadající do měkké dialogičnosti demokracie, uzavírán v ghettu soukromého. Ale v Pasewiczových textech slyšíme i obžalobu. Gay a lesbické prostředí je představeno jako pasivní loutka v politických hrách. Básník tím zpochybňuje myšlenku, podle níž se jinakost realizuje v pocitu „být tolerovaný“. V básni Exotické rybce z akvária v Café 2000 onen němý pozorovatel sice toleruje, ale má přitom pocit, že sledované je „cizí, cizí, cizí“.
V poezii nových básníků není těžké odhalit tento kritický postoj ke dvěma dimenzím soukromí, jež přímo souvisí s podstatou kapitalismu, stejně jako k chápání veřejného prostoru jako domény většiny, v protikladu k veřejně deklarované otevřenosti demokracie k dialogu s Jiným.
Kultura vycházející z liberálního projektu spjatého s myšlenkou volného trhu má tendenci výrazně oddělovat to, co by se podle ní mělo stát předmětem společenské a politické reflexe, od toho, co stojí mimo ni. Literatura má v této kultuře plnit funkce spíše zábavní než kritické a věnovat se sama sobě ve vlastní realitě. Poezie představuje v této chvíli jedinou oblast umění osvobozenou od světonázorových i ekonomických tlaků, a zároveň patří k diskursům, které výjimečně citlivě reagují na impulsy individuálního a kolektivního života. Tato citlivost nás nejen vede k tomu, abychom básnický jazyk chápali jako nositele informací o proměnách naší demokracie, ale dokonce vybízí, abychom „otevřeně hledali společenský obsah“.
Autor je literární kritik, působí v měsíčníku Krytyka Polityczna.
Z polského originálu Igor Stokfiszewski: Poezja i demokracja (in: Tygodnik Powszechny č. 10/2007) přeložila Lucie Zakopalová. Redakčně kráceno.