Jedním z klíčových děl žánru popisovaného v eseji v tomto čísle A2 jako „estetika pomalosti“ či „kinematografie chůze“ je snímek argentinského filmaře Lisandra Alonsa Mrtví, který zpracovává téma nedopovězené cesty osamělého muže džunglí.
Tři muži. Jeden se sekyrou, druhý s mačetou, třetí svírající flašku. Tři výpravy do přírody, trojí fascinující bloudění v džungli osamělosti lidské existence. Z triptychu snímků se samotářskými hrdiny argentinského režiséra Lisandra Alonsa bývají Mrtví (Los Muertos, 2004) zpravidla přijímáni nejvlažněji. Po radikální Svobodě (La Libertad, 2001) Alonso svou meditativní studii prosté každodennosti člověka krom Mrtvých rozvinul i v zatím posledním filmu Liverpool (2008). V každé této kontemplativní sondě vždy jinak potvrdil a současně drobně obměnil způsob, jakým ustavuje minimalistický řád vyprávění, vztah člověka a prostředí, v němž se pohybuje, stejně jako postupy rámování a kompozice záběru. Mrtví jsou přitom z této trojice snímkem nejtvořivěji nakládajícím s prvky tajemství a s napětím.
Moment, který nepřichází
Právě pro takřka nedějové filmy netypická přítomnost napětí činí z Mrtvých koncepčně nejdůmyslnější Alonsovo dílo. Už to, že se všechny Alonsovy filmy odehrávají ve velmi omezeném časovém úseku, během jednoho či několika málo dní, navozuje v zásadě mylnou domněnku, že se jedná o výseky zásadních momentů ze života postav, zatímco samotné dění nabízí v pozvolném tempu dávkované ukázky banalit každodennosti. Mrtví patří spolu s dalšími Alonsovými díly k tomu typu snímků, jež trpělivého diváka odměňují možností po celou dobu trvání pozorně vyčkávat blíže neurčený moment, snad zvrat, či alespoň překvapení, jež nepřichází. Spolu s tím, jak divák namísto dějových zápletek s protagonistou Vargasem kličkuje záhyby táhlé řeky, odhaluje stále více se prohlubující propast mezi prvotním očekáváním a jeho nenaplňováním. Frustrovaný divák proto může být uspokojován pouze tímto nedostatkem, tajemstvím, s nímž jej celý film nakonec i zanechává.
Kamera pohledem hladící větve a sytě zelené listy mysticky zvučícího pralesa, chvílemi rozostřená, jako by stále nenacházela skutečný objekt svého zájmu. Na začátku se snáší z korun a u potoka postupně míjí dvě mrtvá dětská těla, míjí i mužské nohy, zatímco se v pozadí ztrácí ženská silueta. Stále stejně blízká a vzdálená člověku jako přírodě, vyslovuje v případě Mrtvých touto otevírací sekvencí navíc hádanku, s níž divák tráví následujících zhruba sedmdesát minut snímku a skrze niž také pátrá po klíčích, jež by mu pomohly snímek interpretovat.
Dramaturgická finta
Vedle tajemství nedořečenosti, typického i pro Svobodu a Liverpool, tu tak sledujeme něco trochu jiného. Předsazení této první, ryze odosobněné sekvence před celý lineární příběh pouti hlavního hrdiny Vargase z venkovního vězení zpět do džungle za svou dcerou je funkční dramaturgickou fintou, která do snímku vnáší zásadní moment napětí. Nejistota podpořená nevyjasněným vztahem mezi úvodní sekvencí a Vargasovým příběhem podněcuje diváka i s ohledem na název filmu neustále aktualizovat tázání po tom, jak obě roviny souvisejí. Zda vůbec, zda je Vargas za vraždu zodpovědný, zda ji již spáchal, anebo putuje za jejím spácháním. Povědomí o vraždě zde totiž vrhá stín podezření na další dva motivy filmu – Vargasův pobyt ve vězení a později získanou mačetu. Vyloučena však nezůstává ani možnost, že divák ví víc než Vargas, který nevědomky cestuje za vyvražděnou rodinou.
Ve shodě se Svobodou i Liverpoolem jsou i Mrtví filmem zaklíněným do krajiny. Jejich hlavní hrdina po dlouhé odmlce obnovuje svůj vztah k přírodě, na loďce osaměle proplouvá zdánlivě opuštěnými, avšak ve zvukové stopě neustálou vřavou života hlučícími končinami, daleko od lidské civilizace. Od veslování si odpočine jen chvílemi, pohledem pohroužen do zelené stěny stromů podél řeky, když vykouří včely, aby si pochutnal na medu, anebo když se stejným, stále neutrálním výrazem bez emocí zabije kozu ztracenou u břehu řeky. Vrací se zjevně tam, kde to zná, k lidem bytostně spjatým s přírodou poutem práce, jež zde není povinností, ale přirozeností svobodného života. V náznaku se tu tak připomíná jeden z motivů Alonsovy dřívější Svobody – myšlenka, že mírou svobody jednotlivce je jeho nezávislost na zmechanizovaných rituálech obživy a sebeuspokojení.
Postava bez tváře
Alonsovo vyprávění se i v Mrtvých vede řečí distancovaného pozorování. V zásadě, jen s několika (o to významnějšími) výjimkami kamera se stejně ladnou lehkostí, s jakou představila úvodní vraždu, sleduje Vargase, když uzavírá svůj pobyt ve vězení, opouští jej, když vězeňskou výplatu smění za základní zboží – za jídlo, dárek pro svou dceru a sex – a nastupuje na mystickou pouť po vodě. Již s úvodní sekvencí je také nastolen nezvyklý, spíše přírodnímu dění odpovídající rytmus pomalosti vyprávění, ještě více zviditelňující Vargasovo existenciální osamění. V malátném tempu samoty přesto Vargas směřuje k společenství, k cíli dobře známému a zakoupeným dárkem potvrzenému už na začátku cesty – k soužití, jehož útěšnost a smysluplnost jsou ovšem v závěru znehodnoceny.
Alonso v Mrtvých neodhaluje příčinu zločinu ani jeho rozsah, zahaleny tajemstvím nechává i motivace. Metodou, s níž Vargase pozoruje, dává Alonso kameře oči neviditelné šelmy džungle, jež může být chvílemi i o krok před Vargasem, vyčkávat, předvídajíc jeho pohyby. Hrdina, kamera i poklidné tempo vyprávění jsou více sladěny s přírodou než s civilizačními zákony, a to včetně klasických vyprávěcích postupů, a s oporou ve zvířecím primitivismu, iracionalitě a irelevanci morálky v přírodním světě se v Mrtvých přistupuje i k Vargasovu jednání. Jeho osobnost jako by přesahovala z figury do krajiny, jeho motivace jsou skryté, psychologie nečitelná, je postavou nemluvnou, postavou bez tváře a jednoznačných vlastností. Jedině Vargasův polozvířecí charakter tak může vysvětlit zdánlivě nepochopitelné pohnutky k násilí, vyvěrajícímu z poklidu opuštěných míst.
Autorka je filmová publicistka.
Mrtví (Los muertos). Argentina, Francie, Nizozemsko, Švýcarsko, 2004, 78 minut. Režie a scénář Lisandro Alonso, kamera Cobi Migliora, hudba Flor Maleva, hrají Argentino Vargas ad.