V ruských prezidentských volbách 4. března desítky milionů občanů znovu dosadily do čela země Vladimira Putina. Podle oficiálních údajů získal v prvním kole volby 63,6 procenta hlasů. Druhý skončil komunistický veterán Gennadij Zjuganov s 17,18 procenta.
Prakticky nikdo nezpochybňuje skutečnost, že Putinovi opravdu odevzdala hlas alespoň nadpoloviční většina oprávněných voličů. Podle nevládních ruských i zahraničních pozorovatelů volby přesto „nelze označit za svobodné, spravedlivé ani čestné“, a to nejen kvůli doloženým manipulacím s hlasy či s volebními průkazy umožňujícími hlasovat mimo trvalé bydliště, ale hlavně kvůli podmínkám, v nichž probíhala celá předvolební kampaň. Jak shrnul za pozorovatelskou misi OBSE její šéf Tonino Picula, od samého počátku ji provázely vážné prohřešky a „zneužití státního aparátu garantovalo vítězství jednomu kandidátovi“. Na „zjevně nerovné podmínky během předvolební kampaně“ upozornily ve svém povolebním prohlášení také ruské organizace Liga voličů a Hlas.
Prezidentské volby takzvaně najisto přitom nejsou v moderních politických dějinách Ruska žádnou novinkou. Byl to právě Vladimir Putin, koho na sklonku roku 1999 vytáhl ruský mocenský aparát do médií a vrchních pater politiky, a koho tehdejší prezident Boris Jelcin daroval ruským občanům tak říkajíc „pod stromeček“. Poslední prosincový den – šest měsíců před řádným termínem voleb – se Jelcin vzdal mandátu a svými pravomocemi pověřil mladého a sportovně založeného abstinenta z Petrohradu s minulostí v KGB, který po éře chaotického bezvládí již unaveného Jelcina skvěle vyhovoval tehdejší společenské poptávce. Putin byl poté bez problémů zvolen v předčasných volbách v březnu 2000.
Kreml neponechal nic náhodě ani na konci Putinova druhého funkčního období. Tehdy se včas a veřejně sešikoval za mladým, tvárným a na Západě přijatelným Dmitrijem Medveděvem. Bezprostředně před volbami bylo opět jasno – předvolební průzkumy věštily vybranému kandidátovi podporu více než sedmdesáti procent voličů a Putina nahradil Medveděv. Odcházející úspěšný a poměrně oblíbený prezident, jehož osmileté snažení výrazně podpořila rostoucí cena ropy a z toho plynoucí příjmy do ruské státní kasy, přečkal čtyři roky v premiérském křesle a nyní je tedy zpět.
Opozice bez vůdce
Zdaleka ne všichni jsou ovšem podobným vývojem nadšeni. Opakované desetitisícové demonstrace ve velkých ruských městech, mezi jejichž účastníky jsou kromě nacionalistů spíše vzdělanější, lépe situovaní a podnikaví Rusové, svědčí o existenci nového, aktivnějšího a schopnějšího potenciálu ruské opozice. Přesto ale tito odpůrci spíše monarchického způsobu Putinovy vlády ve své současné podobě mnoho nezmůžou. Analytici se vzácně shodují, že nynějšímu opozičnímu hnutí schází to nejdůležitější – charismatický vůdce.
Jen těžko lze za takového označit v pořadí třetího nejúspěšnějšího kandidáta ve volbách Michaila Prochorova, který získal v Moskvě, Petrohradu či Jekatěrinburgu víc než dvacet procent hlasů (celkový zisk 7,98 procenta). Podle politologa Michaila Remizova vděčí více než dvoumetrový miliardář za takový úspěch hlavně skutečnosti, že byl jediným možným volitelným kandidátem zastávajícím liberální hodnoty poté, co nemohl kandidovat Grigorij Javlinskij.
Jiný ruský analytik Pavel Salin tvrdí (a není sám), že se niklový magnát Prochorov dal na politiku z popudu Kremlu – svědčí o tom prý i jeho poměrně svobodná předvolební kampaň a velkorysejší přístup do médií.
Opozici teď podle expertů čeká zdlouhavá a mravenčí práce v regionech, kde je potřeba najít vhodné lídry a získat stabilní voličskou základnu. „Velký potenciál mají lidé typu Alexeje Navalného, kteří nenesou žádnou odpovědnost za vývoj v devadesátých letech a jsou schopni vystihnout očekávání různých skupin obyvatelstva,“ soudí Remizov, který tak odkazuje na známého ruského bloggera a právníka, jehož proslavilo odhalování korupčních kauz.
A očekávání jsou velká. Trpělivost ruských občanů končí zejména tam, kde naráží na přebujelou korupci. Podle Transparency International je Rusko v tomto ohledu na 143. příčce ze 182 hodnocených zemí, a míra korupce tak odpovídá například situaci v Ugandě a Nigérii. Řada drobných ruských podnikatelů si otevřeně stěžuje na praktiky, které je nutí „dávat bokem“ tolik, že se jim prý už ani nevyplácí podnikat. Právní řád je přitom natolik složitý a nejednoznačný, že lze při troše snahy chytit za ruku každého. Takže raději platí dál.
Hodný a zlý muž z Kremlu
Nutnost změn si ale uvědomuje i vládní tábor. A zřejmě bude chtít nabídnout nespokojeným voličům vlastní alternativu. Koho? Kromě jiných to zatím vypadá i na nekonfliktního prezidenta Dmitrije Medveděva, který hezky mluví o potřebných reformách a jenž si za svého panování v Kremlu vytyčil boj s korupcí za jeden ze svých stěžejních cílů.
To ale není vše, čím má zaujmout. Dosavadní prezident krátce před volbami nařídil ruské generální prokuratuře přezkoumat poslední rozsudek nad kdysi nejbohatším Rusem Michailem Chodorkovským. Ministr spravedlnosti má z Medveděvova popudu zase ověřit, zda justice postupovala v souladu se zákonem, když odmítla před parlamentními volbami zaregistrovat politicky nadějnou Stranu národní svobody (Parnas).
Proč taková náhlá aktivita? Že by opět hra na hodného a zlého muže z Kremlu? Putin skutečně ještě před volbami v rozhovoru pro zahraniční média prohlásil, že v případě svého zvolení chce učinit tzv. rošádu – premiérský post hodlá nabídnout Dmitriji Medveděvovi. Kde jinde by prý mohl dosavadní prezident lépe dotáhnout své plánované koncepční změny do konce než právě v úřadu premiéra… V rámci sledování kremelského přepřahání tak nyní bude stát za pozornost hlavně Medveděvova odezva.
Autorka je novinářka a rusistka.