Dění v Izraeli a Palestině opět přitahuje pozornost celého světa. I když se na první pohled zdá, že se vývoj konfliktu v posledních letech v podstatě nemění, vše nasvědčuje tomu, že tradiční rozdělení moci mezi Fatahem a Hamásem může brzy vzít za své. O slovo se hlásí radikální islamisté.
Ten pátek uprostřed listopadu si budou obyvatelé Jeruzaléma určitě ještě dlouho pamatovat. Zrovna se vrátili z předšábesových nákupů, když se s příchodem večera ozval zvuk poplachových sirén. V okolí Gazy v tu dobu běžel už třetí den dalšího z řady konfliktů mezi izraelskou armádou a palestinskými ozbrojenci. Lidé žijící v blízkosti hranice jsou na vzdušné útoky už léta zvyklí. Obyvatelé Jeruzaléma ale na přesuny do krytů zvyklí rozhodně nejsou. Sirény a následný výbuch rakety až u města vzdáleného asi osmdesát kilometrů od palestinské přímořské enklávy tak posunuly vztahy mezi Izraelem a Palestinci do dosud neznámé roviny. Šokujícím způsobem o sobě dali vědět islamisté v Gaze, které se za několik let nepodařilo potlačit Izraeli ani Západem sponzorovanému palestinskému vedení v Rámalláhu.
Hamás na scéně
Rozmanité palestinské frakce od islamistů až po levičáky a nacionalisty střílely rakety a minometné granáty z Gazy na Izrael dlouhá léta a terorizovaly tak statisíce civilistů. Tentokrát se Izrael rozhodl k promyšlené odvetě. Vláda předem, v utajení uvedla do pohotovosti kromě armády také svůj mediální aparát, aby byl připravený na „velkou věc“ a nutnost okamžitě vysvětlovat akce židovského státu ve světě. Pak přišel raketový atentát na vůdce ozbrojeného křídla Hamásu Ahmada Dža’abarího. Izraelci tak spustili operaci s biblickým názvem Sloup oblakový, kterému pro mezinárodní publikum rovnou přiřadili i srozumitelnější jméno Obranný sloup.
Týden trvající útoky na Gazu připravily o život desítky ozbrojenců – a také desítky palestinských civilistů – a zničily stovky raket, odpalovacích zařízení, muničních skladů a manufaktur. Miniválka ale skončila příměřím, které výměnou za zastavení raketových útoků na izraelská města Palestincům přineslo zásadní zmírnění blokády Gazy. Rybáři teď mohou být na moři dvakrát dále než dosud, aniž by Izraelci stříleli na jejich lodě, rolníci zase smějí na svá pole podél hranice s Izraelem, která pro ně byla řadu let z bezpečnostních důvodů zakázanou zónou.
Hamás tedy triumfoval. Získal ale i v jiných sférách. Izraelští politici před veřejností trvají na tom, že se „s teroristy nejedná“. V praxi se emisaři židovského státu prostřednictvím Egypťanů velmi snažili právě s Hamásem dojednat rychlé ukončení bojů, aby se válka v citlivé době před lednovými volbami nevymkla z rukou a k šesti mrtvým nepřibyli další. Počátkem prosince se v Gaze sešly navzdory dešti desítky tisíc Palestinců, aby oslavily „vítězství“ v konfliktu s Izraelem a také čtvrtstoletí existence Hamásu. Do Gazy na dva dny přijel i politický vůdce Hamásu Chálid Mišal. Byl to pro něj de facto první návrat z exilu do Palestiny po pětačtyřiceti letech. Mišal opustil zem spolu s rodiči a tisíci dalších Palestinců v roce 1967 jako jedenáctiletý uprchlík a od té doby žil hlavně v Jordánsku, Sýrii a nakonec v Kataru.
I Mišalův krátký pobyt v Gaze byl výmluvným ukazatelem nových poměrů. Vůdce Hamásu prohlásil, že „jednou bude osvobozen i Jeruzalém, Haifa a Jaffa“ – v posledních dvou případech tedy jednoznačně izraelská města. Kromě Egypta to ale byl právě Izrael, kdo Mišalovi umožnil v Gaze takovou řeč pronést. Podmínky příměří po nedávné válce a hlavně nová blízkovýchodní realita prostě nedovolily Egypťanům, aby jeho cestě přes jejich území do Gazy zabránili, podobně jako Izraelcům nedovolily na něj zaútočit jako o tři týdny dříve na Dža’abarího.
Chálid for President
Minulý týden jsem mluvil s představitelem jedné významné západní instituce, který měl zrovna za sebou sérii jednání s vrcholnými palestinskými činiteli. Tedy s těmi, kteří se horko těžko drží u moci v autonomních palestinských enklávách na Západním břehu Jordánu. „Ti lidé mají z Chálida Mišala obrovský strach. Pokud by dnes byly jakékoli volby, Hamás by je podle všeho s přehledem vyhrál nejen v Gaze, ale i na Západním břehu,“ řekl mi.
Potápějící se lodi „umírněných Palestinců“ v Rámalláhu velí prezident Mahmúd Abbás. Tomu teď v očích palestinského lidu trochu pomohlo, když Valné shromáždění kývlo koncem listopadu na jeho žádost o uznání Palestiny za nečlenský stát OSN. Z dlouhodobého hlediska je ale Abbás politickou mrtvolou. Jeho výzvy ke kompromisu s Izraelem vůbec nic nepřinesly, na okupovaných územích ročně přibývá několik tisíc židovských osadníků a Abbás nemá v ruce jediný pádný důkaz, že jeho politika zlepšuje Palestincům životy. Přitom Izrael a hrstka jeho nekritických spojenců – včetně České republiky – místo aby Abbáse podpořili, hlasovali v OSN proti Palestině, protože jen tak prý lze napomoci míru. A aby toho nebylo málo, izraelská vláda hned druhý den vyťala Abbásovi ještě jeden políček, když oznámila stavbu dalších tří tisíc osadnických bytů. Za této situace není divu, že se v Palestině spekuluje o tom, že by Západem podporovaného a zároveň diskreditovaného Abbáse jednou mohl v prezidentském křesle nahradit Mišal. A některá arabská média jdou ještě dál, když vypouštějí spekulaci, že by Evropská unie mohla Hamás vyškrtnout ze seznamu teroristických organizací.
V tuto chvíli to možná zní jako nesmysl. Nelze ale zapomínat, že ještě během krvavé „novoroční války“ před čtyřmi lety řada izraelských politiků tvrdila, že se vláda Hamásu v Gaze blíží ke kolapsu, a že když ji nesvrhne izraelská armáda, udělají to samotní Palestinci. Doba se prostě na Blízkém východě hodně změnila. Bez ohledu na to, co takovému vývoji říká Izrael nebo Západ, a co to znamená pro světovou stabilitu a bezpečnost, vývoj regionu je od loňského Arabského jara zřejmý. Po desetiletích sekulárních diktátorů si slovo berou – někdy dost nevybíravě – islamisté. V izraelsko-palestinském konfliktu to znamená, že jeviště definitivně ovládl Hamás. Hnutí, které chtěli všichni udržet v izolaci.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj ČRo.