Tranzitdisplay, Praha, do 11. 3. 2012
Výstava ateliéru Banja Luka působí, jako by se zastavila v průběhu instalace. Staré boty, banány či koblihy jsou ledabyle rozložené na zemi mezi obrazovkami a deskami se scénáři činností. Cílem instalace je vybudit diváka ke spolupráci, k interpretaci a znovuzpřítomnění situací, v nichž se umělci, teoretici a studenti z brněnské FaVU VUT v roce 2010 ocitali v rámci pobytu v Banja Luce, městečku v Bosně a Hercegovině. Předměty v galerii jsou doložkou směnného obchodu (zejména s obnošenými botami) mezi stážisty a místními obyvateli. Umělci také po dvojicích cestovali do okrajových čtvrtí města, kde si od místních nechali doporučit místa, která pak navštívil další pár. V projektu nazvaném Ano nebo ne měli Banjalučané na kameru opakovat „ano“ nebo „ne“ tak dlouho, jak se jim bude chtít. V galerii však nesledujeme výsledné sestříhané video, ale čteme o činnostech ještě před jeho zrealizováním. My sami se tak stáváme domnělými vykonavateli těchto drobných komunikačních intervencí. V tomto participativním uměleckém projektu záměrně chybí komfort pro diváky i účastníky akce, která tak splývá s běžným životem. Způsob její reprezentace se podobá „zabordelenému pokojíku“, který možná postrádá estetických kvalit, ale obdobně jako destatická poezie šedesátých let navádí k aktivitám, které pozměňují zaběhlý pohled na život v „našem městečku“.
Filip Jakš
David Gieselmann
Plantáž
Divadlo Letí v Divadle Na Prádle
Premiéra 15. 3. 2012
Netvařme se, že je Gieselmannova Plantáž, uvedená v překladu Martiny Černé, dramatickým opusem, který výrazně zasáhne do dějin světové dramatiky. A netvařme se, že je inscenace Divadla Letí zvlášť povedená. Gieselmann předestírá poměrně jednoduchoučkou paralelu mezi Čechovovým Višňovým sadem (úryvky ze hry jdou ze záznamu) a komunitou mladé partičky, která se stará o své políčko trávy, jež ve finále musí s lítostí opustit – vyžene ji totiž jejich někdejší kámoš, nynější zrádce, bohatý podnikatel. Herečky a herci lehce hrají i přehrávají povrchní charaktery svých postav, jako kdyby o nic moc nešlo. A vlastně ani nejde. Na repríze 18. března, v níž však zrovna nevystupovala alternující Aneta Langerová, která je jedním z marketingových lákadel Plantáže, se nejvíc bavili teenageři a tipla bych si, že právě oni budou nejvděčnějším cílovým publikem dost schematické a příliš plakátové Plantáže. Muzikálovost obstarává pár songů, hudba Tomáše Poláka z MIG 21 a písňové texty Xindla X. Kdyby se tříhodinový večer zhustil do hodiny, byla by to svižná, vtipná a skutečně, jak soubor Plantáž avizuje, „lehkonohá komedie“ se zpěvy – vpádem Xindla X na jeviště ještě pěkně mimozemsky zakončená. Tři přifouklé hodiny se ale vlečou, poslední půlhodina se táhne už skoro nesnesitelně a večer v režii Martiny Schlegelové tak vyprchává do ztracena.
Jana Bohutínská
Jiřina Šiklová
Deník staré paní
CD, Tympanum 2011
Připadá vám někdy, že se vaše matka nebo babička začíná s věkem chovat jinak – podrážděněji, popuzeněji, nespravedlivě? Kniha oblíbené socioložky Jiřiny Šiklové formálně napodobující deníkové zápisky jedné staré ženy představuje svébytnou reakci na problém stárnutí populace. Sama autorka o Deníku napsala: „Doma jsem se starala o tehdy skoro devadesátiletou maminku a naši sousedku a denně jsem poslouchala stížnosti jak starých lidí, tak jejich dospělých dětí na problémy soužití. Jedni i druzí často nespravedlivě obviňovali své blízké – vlastně za to, že sami si nedovedli uspořádat své vztahy a hlavně nevěděli, jak a čím naplnit poslední dekády svého života. A když jim člověk řekl přímo, v čem chybují, urazili se. Když jsem jim ale jejich vlastní chyby a zbytečná obviňování předvedla v podobě vyprávění o druhých, zasmáli se a často řekli: Na to si musím dát pozor, abych to taky nedělala!“ Audiokniha, ve vynikajícím podání herečky a spisovatelčiny vrstevnice Niny Divíškové, před posluchači rozehrává obraz vzdělané, moudré ženy, kterou však stáří občas donutí k nepěkným reakcím na své okolí, jež si však uvědomuje a snaží se s nimi něco dělat. Jak se píše v nakladatelské anotaci, je Deník staré paní „možno považovat za praktický návod k použití pro seniory i lidi na sklonku produktivního věku. Učí nás přijímat stáří nikoli jako pouhý úbytek sil a schopností, ale jako období zralosti, jako fázi náležející k plnosti lidského života.“ Režijně CD připravila Hana Kofránková.
Přemysl Hnilička
5x Sherlock Holmes
CD, Radioservis 2012
Zdá se, že audioknihy žánru detektivního se Radioservisu daří. Po rozhlasové adaptaci dvou povídek Agathy Christie vydal v režii Hany Kofránkové pět příběhů Sherlocka Holmese. Proslulého geniálního detektiva ztvárnil Viktor Preiss, doktora Watsona pak Otakar Brousek starší. Oba protagonisté včetně dalších postav zní sympaticky přirozeně, herci se naštěstí vyhnuli nadužívání prvků divadelního herectví a i příběhy jsou vybrány a upraveny s citem. Ocitáme se tedy ve vánočním Londýně a řešíme záhadu, v níž hlavní roli hraje husa, mrazí nás z neúprosné pomsty Ku-klux-klanu ve vyprávění Pět pomerančových jadérek, v němž sice Holmes prokáže hlubokou znalost námořní dopravy, ale nedokáže zabránit vraždě, nebo nasloucháme vyprávění o loupežích ve známém Spolku ryšavců a Druhé skvrně. Až na hranici duchařské historky se nachází Ďáblovo kopyto. Co příběh, to odlišné společenské prostředí: z kruhů diplomatických se přesouváme na drsnou vesnici, kde se vraždí možná méně elegantně, ale o to impulsivněji (a není divu, že zločin z lásky odpustí i Holmes), vedle šarmantních dam pobíhají pomatené cizinky či ctnostné služebné. Nu a pak je tu samozřejmě prapodivný vztah protagonistů, jenž se vyjevuje za zvuků houslí, hrkání drožky, šustění Morning Postu a hudrování Holmesovy hospodyně. Kolekce nepřináší jen záhady, ale i záblesk reálného prostředí konce viktoriánské éry.
Anna Vondřichová