železnice

Jaroslav Foglar v tomto čísle A2 píše: „Ten hukot byl ve všem. Sluky táhly. Mezi spadaným listím se objevily sasanky. Stráně zmodraly podléškami. A tam někde daleko kouřily lesy parami z mizejících sněhů, tam někde v tom modravu byly křičící potůčky, louky, kopce a skály. Tam někde daleko zpívalo jaro.“ A právě tento nezvyklý hukot začíná v posledních dnech opět plnit vlaky rodinami, trempy, šotouši a poutníky, kteří okny vlaku sledují pučící krajinu. Ale malebná podoba železnice, která je spojena s nostalgií, víkendovými výlety a charakteristickým zápachem starých souprav, se v tomto čísle příliš neprojeví. V jeho hlavním textu totiž Michal Špína, který téma připravil, líčí železnici jako nebezpečnou milenku – důkazem budiž mimo jiné i to, že právě železnice zosobňuje „železný věk“, tedy dobu industrie, machinací a touhy po jmění. Obdobné nízké pudy se objevují i v dalších tematických textech, které jsou z velké části věnovány ohroženým a nefunkčním nádražním budovám. Dále čtěte článek o ruském politickém umění, mírně fekální povídku Michala Šandy a text Michala Janaty, v němž konstatuje, že „u nás ještě nedošlo téměř ani k rozbřesku demokracie a už nastal její soumrak“. Tímto číslem se loučíme s výtvarnicí Dorou Dutkovou a zároveň vítáme nového autora pravidelných hudebních zápisníků, hudebníka a publicistu Sláva Krekoviče.