Iniciativa Za svobodné vysoké školy se momentálně nachází v určitém mezičase, kdy se po relativně úspěšném Týdnu neklidu snaží definovat další cíle a postupy. Hlavní terč, ministr školství Josef Dobeš, odchází, ale těžko s touto vládou čekat, že s ním odejde i snaha o komercializaci vysokého školství. Dlouhodobější perspektiva tedy už zdaleka tak zřetelná není. Nejasné budoucí směřování vysokoškolského protestního hnutí dobře vyjadřuje pilotní heslo Vzdělání není byznys. Je chytlavé a emotivní. Co ale vlastně znamená?
Poněkud matoucí je už fakt, že heslo je formulováno jako prosté tvrzení. Pokud bychom je brali právě takto, bylo by těžko obhajitelné. Vzdělání totiž v naší společnosti bezesporu byznysem je. Plzeňská práva jsou jen patologickou podobou toho, co v „normální“ podobě představují třeba soukromé vysoké školy. Nepřímo však se vzděláním obchodují i školy veřejné, které usilují o získání maximálního počtu studentů, na něž pak dostávají od státu peníze. Nabízejí tedy zboží v podobě studijních programů a doufají, že o toto zboží bude co největší zájem, aby bylo dost na platy učitelů a další výdaje. Stejně tak nelze popřít, že v drtivé většině případů se získaný titul a s ním spojená kvalifikace stávají na trhu práce, kam student chtě nechtě musí po absolvování školy zamířit, zbožím, které se dotyčný snaží co nejlépe prodat – tedy získat s jeho pomocí co nejlepší zaměstnání. A věda samotná, jejíž výsledky jsou na vysokých školách přednášeny, má samozřejmě své ekonomické potřeby a také své ekonomické dopady – patenty a inovace jsou v industriální i postindustriální ekonomice neodmyslitelným kapitálem, jehož vlastnictví může znamenat klíčovou konkurenční výhodu a změnu podmínek, za nichž se usiluje o akumulaci zisku.
V moderní společnosti, v níž vědění je moc, se vzdělání nutně stává také byznysem. Popřít tuto skutečnost by znamenalo podlehnout falešné představě jakéhosi zvláštního, privilegovaného prostoru, vyňatého z kapitalistických produkčních vztahů. Tato představa ve skutečnosti pomáhá jmenované vztahy udržovat, protože enklávy, jimž je poskytnuto privilegium „nebýt byznysem“, jsou především aktem pozlátkové velkorysosti, podobným tomu, když průmyslový gigant sponzoruje festival vážné hudby. Je třeba projevit úctu k „věčným hodnotám“ a tím získat v očích veřejnosti auru, překrývající každodennost kapitálové akumulace, bezohledného vykořisťování lidí i přírody. Je to svého druhu vykoupení se před nebezpečím třídní nenávisti – je to byznys. Jen jim tu filosofii nechme, po vystudování stejně budou muset držet hubu a basu.
Na současné vysokoškolské reformě pak vlastně vadí jen to, že vláda kapitálu má být ve srovnání s tradičním modelem až příliš okatá, neomalená a přímočará. I tento rozdíl stojí pochopitelně za protest, heslo Vzdělání není byznys se tím však příliš nenaplňuje.
Existují dvě další řešení. Prvním je, že heslo v tichosti opustíme, případně je proměníme v jakousi folklorní záležitost podobnou tibetské vlajce, a v reálném životě budeme akceptovat, že vzdělání byznys je. Budeme ale usilovat o to, aby v onom byznyse existovala rovnost příležitostí a aby se odehrával podle spravedlivých a transparentních pravidel. Druhá možnost je uvědomit si, že heslo není tvrzením, ale požadavkem, a důsledně domyslet jeho radikální jádro. Jestliže nechceme, aby vzdělání bylo součástí kapitalistických produkčních vztahů, a jestliže si uvědomíme, že za současných okolností z těchto vztahů prakticky není kam utéct, musíme vznést požadavek na proměnu společenských vztahů samotných. Navzdory tomu, že nikdo dosud neví, jak by měla taková proměna vypadat. Jsou prostě horizonty, jež uvidíme až poté, co se vydáme na cestu.
Může iniciativa podobný krok ustát? Vzhledem k tomu, že vysokoškolské prostředí má díky své iluzorní privilegovanosti často odpor k sociálně formulovaným postojům „levičáků“, lze o tom dost pochybovat. Po pádu Dobeše a odložení současné podoby reforem iniciativa asi postupně vyšumí a její radikálnější část, která ji de facto přivedla na svět, se stane součástí celospolečenských protireformních aktivit, jaké reprezentuje například ProAlt. Do té doby by se tato část mohla aspoň rozrůst o ty, kdo o podobných tématech až donedávna vůbec nepřemýšleli. Nicméně na svoji osudovou křižovatku ještě hnutí nedošlo. Zatím je tu společný nepřítel a ten, jak známo, sjednocuje. Užijme si té jednoty a mějme se v ní rádi. Až se ocitneme na opačných stranách barikády, snad nám vzpomínka na letošní jaro pomůže uchovat si vzájemný respekt.
Autor je filosof.