V úterý 17. dubna od 19 hodin v Pražské křižovatce vystoupí společně s norským básníkem Janem Erikem Voldem Jerome Rothenberg, americký experimentální básník a propagátor etnopoetiky. Přinášíme vám výběr z jeho poezie v překladu Luboše Snížka.
Strukturální studie mýtu
pro Barbaru Kirshenblatt-Gimblettovou
zloděj se stal rabínem
v tom starém příběhu
jiní by řekli že byl jeho otcem
od začátku cesty měsíc
odražený ve vodě
je vodou
možná mistr ganef sestoupí na zem
starý Šejdíř bratr Ježíš
neřekl nám Židům příběhy o svém kouzlu
„protože jsme jako on“
Vraní Indiáni vyprávěli o Kojotovi
že se konečně trefil
z DENÍKU SENEKY
Bobrem jsem se stal v roce 1968. Mým otcem byl Richard Johnny John. Obřad se odehrál v dlouhém domě & a byl velmi krátký. Řekli pár slov jazykem Seneků. Dostal jsem nové jméno. Nevěděl jsem, jestli to mysleli vážně, ale jméno bylo významné. Moje manželka & syn se stali volavkami. Ona se stala Tou, která putuje, on Tlachalem. Sestra mé manželky byla Thelma Ledsome & a její matka byla Effie Johnsonová. O bobry jsem se začal zajímat o čtyři roky později – to jsme se přestěhovali do Salamanky. Salamanca je železniční městečko přímo v rezervaci. Viděl jsem ho jednou na německé mapě Ameriky, která vynechala Albany. Dnešní populace činí 7000, většinou bělochů. Charles Olson napsal: Historie je novým lokalismem. A Ezra Pound: Epika je báseň zahrnující historii. Až umřu, moje jméno se vrátí tam, odkud přišlo. Nějaký Seneka si pro něj přijde.
Proroctí o Salamance
(I)
město na
želvím hřbetě
dlouhý dům
/
byl jako Jeruzalém
ský chrám spočívající
na velrybě
(II)
nemožné spojit to všechno
dohromady
Národ Seneků
Salamanca, New York
21. ii. 74
Deník Seneky 1
„Báseň Bobrů“
pro Garyho Gordona
ve snu
bobři přišli k
Harrymu Wattovi
„dítě mohlo
„mluvit
„komunikace
„stáli v řadě
„řekli, abych jim
„neubližoval
„nikdy bych
„potom
„nelovil norka
„& jezevce
„ale bobři byli
„mými přáteli
„& pomohli mi
tak začal jeho příběh & já ho znal také slyším co
řekl slyším věděl jsem to byl se mnou už od dřívějška
& věděl že je to vzpomínka na mé vlastní praotce
ne jako lovce v lesích ale na pomezí starého světa
lesní muže & ženy jdoucí po cestě do obchoďáků
veřejných lázní v létě sbírali lesní plody v minulé zimě je honili
vlci chatrče kde sušily houby
staré ženy z lesů žily těžké v šedých šatech
chlupy na bradě se ježily do pohanských vousů přátelské
psy & kočky vedle sebe měly pán dobrého jména
se učil od nich řeč zvířat to je
tajemství všichni muži si uchovávali to nejdůležitější jazyk
jakéhosi biologického přátelství se nám otevře ještě
jednou
etologie vize
McClurea & Chomského všech
mluvčích hlubokých jazykových významů
směr tato generace
bude mít tu čest přijmout
univerzální řeč
v níž království světa
jsou jedinými
královstvími světa jediného
____________________________________
co je to být bobr doopravdy
když na to myslím myslím
na vodu vodu na těle
po celé srsti
myslím na bobří čepice
& bobří filmy
myslím na nové zrození do
bobřího života
bobr v básni Baala Shema
se rodí
je plodící částí muže
penis v chlupech
ta nízká inteligence vybuchující
mění co jsme
něžné stávání se
tvrdým chladným
žhavým
rudý jazyk bobra v hnízdě
kožichu
náhlou metamorfózou
tekutý svět
stávající se
čímkoliv co mysl vymyslí
mysl myslící
vstupující do tekutého spodního proudu
sexu proměněného
Baal Shem opouští světlo Tóry
& stává
se starým zvířetem v
posvátném lese
____________________________________________________
& teď bydlím na
místě kdysi zvaném Hlodák
je to indiánské jméno
jméno malého muže (knihy říkají
„měl jen metr třicet
„& měl jen jeden zub
„našli jeho kostru
„jeden zub
„který vypadl když projížděli
„Allegany
„přezka opasku nesla jeho značku
„pravnuci udělali rakev
„pohřbili ho
„v místě jeho otců)
& jenom metr třicet to musel být
„jeden z těch panáčků“
zdejších pygmejů
nebo leprechaunů co vyznávají
Temný tanec
Indián bez sebeúcty mohl být
ten malý nebo řekněme
že pro ten zub byl
bobrem kterého bych nazval
Starým Bobrem Hlodákem
kdybych sám byl Bobrem
adoptivním
tak jako je moje žena & dítě Volavkou
také adoptivní
přijali jsme tyto názvy
jdeme s nimi domů
co je to za členství přijali
jsme ho s úšklebkem
v zrcadle moje tvář
se mění
v masku Floyda Johna kterou jsem kdysi viděl
měl jeden zub
kdybych mohl ze své tváře udělat masku
byl bych Starej Hlodák
Bobr opětným starým zakladatelem
města kde všichni můžeme žít v naději
že žádný
Vévoda ze Salamancy nepřijde
sponzorovat novou železnici
bobři & volavky
nemohou žít vedle sebe
ale skrývají se před tichem
nějaké všivé jeskyně
________________________________
žádné roztomilé zvířátko je síla
žádný milý muž je jako sval zaťatý jen jen udeřit & lámat
lebku možná drtící čelist & tvořící
zuby podobné jeho vlastní téměř neexistující řadě nadbytečnému zubu
zářícímu uprostřed je zrcadlo všichni se vidět můžeme
dole do nejdelšího tunelu točícího se mezi
zářivým listím & kvítím slovy & něžnými melodiemi
které barvy tvoří
nebo když sen začíná
tichem v samotném úpatí
které ticho vyburcuje
je to tanec vibrující uprostřed každého samostatného
nervu připomínající mu píseň
kterou chce zazpívat když
umírá
& jestli mu ji bobr zpívá teď znamená to
lehkou smrt
________________________________
tak jako byl lehký porod
bobří život začal ve
vodě rybníku kostí & kožichu
jistě instinkt přesně
vyslal jeho jazyk
k levému zadnímu cecíku sát
sladké žluté lepkavé mléko
jeho mutr mu dala
„cucnout“ řek Starej Hlodák Bobr
„teď si musím zkusit zaplavat“
je teprve hodinu starý & mluví
plave pádluje kolem jejích cecíků
v pravé poledne kdy slunce stojí
přesně nad norou bude se učit
nenechávat ocas suchý ale odkapávat
sladký rozlišující pach od jiné
nory všichni tvorové prahnou
po pachu
maže si ho na ruce &
vtírá do kožichu tak příjemně
& sladce se žije bobrovi
(řiká Starý Bobr)
myslím že můžu žvýkat drobné klestí
– prostě rád žvýká & prdí –
„rozkoše jsou prosté
„v tomhle světě je hlavní fígl
„najít strom & nechat slunce svítit
„na můj oranžový zub
„třísky lítaj celý den
„& nikdy nepřestanu
„dokud strom nepadne k zemi
„& nikdy nepřestanu i když mě může zavalit
„film v mých očích přejde v mlhu
„staří tomu říkají umírání
________________________________
ale ne bez boje
(řiká Bobr) Vydra ho špehuje
„nejprohnaněji vpadá do mých tunelů
„ničí moje sladký
„bahenní bochánky ještě horký mými
„voňavými bobky
„olejovými kapkami & kamínky
„z mýho zadku (naříká)
Já Král Vydra! Vyliž mi!
Velká maska Vydry vstupuje
do Bobrových snů
nechává stopy v jeho kukuřičné drti
perlovém zrní jeho kaše
pod vydřími tesáky
vydřími šplouchy moče
kukuřičné polévce
„brousí jemné vlny nevolnosti
„můj mozeček ach mazaný tanec
„vydra na sklizni noc úplněk
„pověšená na olšovém kůlu
těší se Starý Bobr shromažďuje
potomky kolem sebe
stojí na vodě
plácne
prudce ocasem (řiká)
„Starý nepřítel
„Vydra
„ve jménu Velkého Dlouhého domu
„rabínské rady
„starších mystických
„savců dlouhovousých ze
„Sionu Ameriky
„žiju poslední pod zemí
„do nového slunce skočím
„kmenový vítěz (řiká Bobr)
„Koule vám rozkoušu
„Přežiju
*MODLITBA*STARÉHO*BOBRA*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*chci*jenom*dobrý*5centový*cigáro*
*hiihiiHOHOhiihiiHOHOhiihiiHOHO*
*MODLITBA*STARÉHO*BOBRA*
Snílci
pro Davida Antina
1
ten pár sedící
v lesku starých domů
Albert Jones & jeho žena Geneva
byli staří než jsem se narodil
on byl posledním ze seneckých proroků
umřel v r. 1968
ten rok, kdy jsme poprvé bydleli v Salamance
s mocí rozumět snům,
„jejich prosté božství“ napsal Fremin (S. J.) 1650
když řekneme „božský“
déva v nás
jako ďábel
či divus (deus)
když tyhle staré lesy byly bohaté na bohy
jimž lidé říkali síly
které se mohly zjevit v slovech
náš jazyk je ukrývá
i dnes
akt básně je přivolá
drahý Davide
ne v byznys manově
fantazii
ale otázkou
„kdo je Bobr?“
je vytlačí z jedné mysli
v mýtickém
promlouvání pelu jazyka
protože David který zní jako déva
znamená milovaný
a proto každý Indián měl jméno
2
„ďáblové“ říkali jezuiti
nebo „sny“
ale neměli přístup do místnosti s umírajícím
který seděl snil zpíval
obklopen zvonky noži jehlami nůžkami
dekami čapkami kabáty wampuny korálky
šídly
„tisíci předmětů z jeho snů“
opatrný, aby nezabil touhu
ve spánku
věděl chtěl jíst
psí maso nebo člověka
který ztratil otcův tomahawk
cosi na věky skryté
v něm čekalo
13. panna v hostině lásky
vždy mimo dosah
proto ho krmili jako dítě nebo ženu
temný věštec po jeho boku
tiše plakal nad hádankami –
korálky & tykvemi –
& muž s křikem se koulel v ohni
lasturami si prsty uřízl
jednou zamířil na hlavu nějaké chudé dívky
ale zarazil se (řekl) „jsem spokojen
„můj sen
„si nežádá už nic dalšího
podobné vizi v níž jako kluk viděl
starce „neobvyklé krásy“
který medvědí maso držel v pravé ruce
lidské v levé
jedl medvědí & byl lovec
vrátil se poručil si dary
„10 psů
„10 porcelánových korálků z každého srubu
„opasek (řemen nebo wampun) 10 řad široký
„4 míry slunečnicových semínek
& seděl 10 hodin u žhavého plamene
a zpíval svou píseň smrti
tak zapsal onen jezuita
„všechny jejich sruby se zaplnily sny
3
byl to měsíc co viděla
podobný měsíci v Polsku kterým stará matka
jednou ozářila naší mysl
o tom ta irokézská žena snila
když od jejího srubu kráčela
s dcerkou v náručí
„starý měsíc spadl na zem
(říká)
„stal se ženou
„jako já, ale drží
„jiné dítě
„jako kdybych vstoupila do zrcadla
& měsíc stojí
krvavě rudý
(říká)
„Jsem tvůj pán
„a vládce
„krm se mým měsíčním svitem
„dám ti moc pojmenovávat dary
„možná tabák lesklé korálky
„roucho z veverčích kůží
„tobě budiž dáno
„věz že vyhlásí svátky snů mým jménem
„tolik tě miluji
„chtěl bych abys byla jako já
„jako oheň
„cele
„žila v barvě
„mého ohně
nyní je sama
Rudou dámou
celá v rudém oděná
rudá pírka čapka opasek boty
i své tělo si barví narudo
obkružuje každý výčnělek
rudá je její vulva
jemný
je její mozek, převrácený
nyní projde bosá
200 ohni
píseň staré ženy skřehotá
zrudlá láskou
vyplazuje svůj růžový jazyk aby se dotkla
„své poslední touhy“
4
„hlavou dolů“
toto je konečný obřad
není nic
důležitějšího než
žena na hraně svého snu
vidí pod sebou nový svět
vzduch se rozpíná
vane jí proti
nohám
prsty otevírá otupělou vulvu
náhle žhnoucí
& pálící
rudou s novým příslibem
dítě světa v ní kořeny zapouští
bude dcerou
ona bude pramatkou toho
co je dobré & špatné
nyní kráčí v novém
světě pod její hlavou
jako když jdete po zádech staré želvy
po rukou
v zemi kde všichni nosí peří
kde kůže je jako sklo
otevírá jí okno v prsou říká
z něhož Indián
unavený ze svého „show“
vyhlíží
blýská na tebe
zlatým zubem
& příšerným cylindrem
s vlajkami
Z anglických originálů přeložil Luboš Snížek
Jerome Rothenberg se narodil 11. prosince 1931 v New Yorku židovským rodičům, kteří do Spojených států emigrovali z Polska. Po ukončení studií na Kolumbijské univerzitě v roce 1959 bydlel do roku 1972 v New Yorku, pak se přestěhoval do indiánské rezervace kmene Seneků v Allegany na západě státu New York. V současnosti žije v kalifornském San Diegu. Již koncem padesátých let představil Rothenberg ve svých překladech anglo-americkým čtenářům poezii Paula Celana a Güntera Grasse, stál u zrodu několika časopisů, v nichž uvedl množství avantgardních básníků. Svou první sbírku Bílé slunce Černé slunce (White Sun Black Sun) vydal v roce 1960. Je autorem přibližně šedesáti sbírek poezie, hojně překládané do španělštiny, němčiny, francouzštiny, holandštiny, italštiny, srbštiny, polštiny a finštiny. Za překlady Vítězslava Nezvala do angličtiny získal v roce 2002 cenu amerického PENu.