Aktivisté, lidi od kultury, rappeři, výtvarníci a divadelníci, Vladimir 518 má pro vás skvělou zprávu! I když všechno „není úplně dokonalý a systém je v hrozivým stavu“, my všichni se máme „fantasticky“. Míra svobody je „obrovská, a kdo chce, tak může“. Pánové a dámy vzešlí z anarchoautonomní scény totiž dospívají a z Otce se systém přeměnil ve zlobivého kumpána, který hraje stejnou „game“. Ti, kdo v ní nejedou, nicméně každodenně prodávají Nový Prostor, v němž se tohle optimistické zvolání objevilo. Snad si kameloti v časopise moc nelistují – mohli by začít litovat, že si místo ulice nezvolili za domov „prkna, co znamenají svět“. Hru nehrají taky Romové ze severních Čech, jimž čím dál častěji přijíždějí předat „checky“ neonacisté z DSSS. Možná by stálo za to využít poctivě vydobytou „fame“ a zorganizovat akci na podporu sociálně vyloučených. Ona se totiž cesta štrýtu nijak výrazně k lepšímu nezměnila, akorát je trochu hůř vidět z BMW jedoucího po bulváru Opičí showbusiness.
J. Chlupáč
Události, komentáře z úterka 3. dubna se proměnily v ryzí melodrama. Grémium Věcí veřejných v ten den rozhodlo o svém odchodu z vlády. Teatrálně nekompromisního Tomáše Jarolíma, místopředsedu VV, zrazoval nervózní tik, končící vyděšeným úsměvem. Nečekaně zoufalý výlev Miroslavy Němcové, jímž reagovala na Jarolímovy výroky, připomínal bezmoc obětavé matky marně vyčítající poklesky revoltujícímu teenagerovi. Celých deset minut věnovala dokladům neschopnosti VV, kterou prý nelze omluvit ani jejich politickou nezkušeností. Němcové pak sekundoval Miroslav Kalousek, který na chvíli vyklouzl ze své úlohy rozlíceného otce, proměnil se znenadání v otce šíleného a propukl v hysterický smích. Česká politika vůbec není nudná. Kotrmelec dopředu střídá kotrmelec dozadu a výsledkem je setrvalá paralýza.
T. Stejskalová
Pravicová koalice, honosící se nevěrohodnými přívlastky „protikorupční“, „šetřící“ a „respektující zákony“, přišla se staronovým nápadem získat přízeň občanů zrušením ministerstva životního prostředí (ODS), ministerstva kultury (Starostové) a ministerstva pro místní rozvoj (VV). Prý se tak ušetří ročně 150 milionů korun za jedno. Z věcného hlediska je však přinejmenším sloučení agendy ochrany životního prostředí s jiným resortem absurdní. Stačí se podívat na Slovensko, kde se tak stalo v roce 2010 ze stejných „šetřicích“ důvodů, a pravicová koalice premiérky Ivety Radičové musela posléze slovenské MŽP zase obnovit. Českým kujónům ve vládě samozřejmě nejde o úsporu veřejných peněz – pokud by o ni šlo, pak je prvním kandidátem Ředitelství vodních cest ČR, jehož činnost by zvládl jeden odbor na ministerstvu dopravy. Současný šéf této instituce Jan Skalický nyní na čtyři roky shání externí poradenskou firmu, která by dokázala za 120 milionů korun „zkorumpovat“ ekologické odborníky a právníky, kteří by „zatočili“ s kritiky ničení přírody výstavbou dopravní vodní infrastruktury. Jinými slovy: pravdu uplatí našimi penězi. Ber, kde ber!
M. Patrik
V Magnesii Liteře mělo jít o knížky a předávací ceremoniál měl být jen průvodní okolností. To je ale pravda jen částečně. Pokud totiž svou trapností začíná nominovaná díla ohrožovat a literaturu samu představovat jako cosi lehce komického, je třeba pochybovat o jeho právu na existenci. Poté, co Herta Müllerová večer uvedla silnou úvahou o závažnosti slova, začala „show“, jež se smyslem její řeči nechtěně polemizovala. Jakási táborová legenda o čtenářské epidemii s inscenovaným call centrem v sále a spoty jak z devadesátých let. Neustálé rádoby sebereflexivní poznámky hodnotící úroveň provedení (ale poukazem na vlastní hloupost se hloupost nevyruší!). Anna Geislerová pitvořící se každou větou (a když už tvrdí, že přečetla oceněný překlad Francouzské suity, zeptá se Heleny Beguivinové, zda dostává darem slovníky). Proč raději nenechat mezi jednotlivými předávkami mluvit jen nominované, kteří o literatuře zjevně něco vědí, usilují o ni, žijí ji?
A. Vondřichová
Během extraligového hokejového semifinále se stala neobvyklá věc: brankář zastavil svým tělem puk, který se vzápětí ztratil kdesi v jeho výstroji a dlouhé minuty nebyl k nalezení. Nepomohlo ani důkladné prošacování gólmanova dresu či chráničů a šátrajícím rukám neunikly ani kalhoty. Rozhodčí nakonec rozhodl, že se bude ve hře pokračovat jiným pukem, který bude označen, aby v případě, že by se původní kotouč odněkud vykutálel, bylo jasné, kterým z nich se zrovna hraje. Puk se nakonec objevil ještě před vhazováním a podle všeho jej vydaly právě brankářovy kalhoty (zřejmě se zatoulal až do těsné blízkosti suspenzoru, jemuž se předtím ruce „hledačů“ vyhnuly). Událost sama má minimálně dvojí vyznění. Ukazuje se, jak může činnosti se striktními pravidly prospět drobná nepředvídatelnost: skrze skutečně herní moment se sport, jemuž vládnou v první řadě peníze a muskulatury, stává znovu tím, čím původně byl: hrou. Zároveň nedůslednost, projevující se jak v dlouhém marném hledání, tak i v tom, že rozhodčí netrval na nalezení puku, připomíná, že žijeme v poněkud laxní době. Ztrácejí se lidé, věci, ideje i souvislosti a nikomu to, zdá se, příliš nevadí. To dříve, když se na školním výletě objevilo v bazéně plovoucí hovno, učitel se nebál rozevřít půlky každému z žáků, aby zjistil, odkud vzešlo. Ani dnes by nebylo na škodu vědět, odkud věci přicházejí, co jsou a kam míří, případně kde mizí.
I. Drago