Půlnoční soud Briana Merrimana

Více než tisíciveršovou satirickou báseň Půlnoční soud (Cúirt an Mheán-Oíche), která je považována za jedno z nejvýznamnějších děl irskojazyčné poezie 18. století, napsal Merriman v roce 1780. Hlavní téma by se dalo velmi stručně shrnout jako oslava práva ženy na sex a manželství. Osobitým stylem, který v sobě spojuje elegantní satiru i zemitý humor, pojednává ale například i o nemanželských dětech, starých mládencích či vdovách toužících po mladých milencích a kritiky není ušetřena ani církev a kněžský celibát. Právě pro otevřenost v otázce sexuálních témat i neskrývaný antiklerikalismus byl Půlnoční soud častým terčem cenzury.

Básníkův sen

Úvodní část Merrimanova Půlnočního soudu, která tvoří narativní rámec básně, má základ v aislingu. Tento irský básnický žánr vychází z tradice středověkých vidění a největšího rozkvětu dosáhl na přelomu 17. a 18. století, kdy se stal výrazným projevem politického odporu a propagandy. V typickém aislingu se básníkovi ve snu zjevuje přízračná žena zosobňující Irsko, vypočítává křivdy, které na ní byly spáchány, běduje nad zuboženým stavem země, načež předpovídá příchod vykupitele v osobě stuartovského pretendenta. Po porážce jakobitského povstání roku 1746, kdy tyto naděje vzaly definitivně za své, ztratil aisling politický smysl a stal se obsahově prázdným, byť stále formálně zajímavým útvarem, který vyzýval k četným parodiím. V Půlnočním soudu se Merriman zpočátku drží žánrové konvence aislingu: básník se prochází krajinou, uléhá do trávy a zanedlouho usíná. Přízračná žena se ovšem značně liší od klasického pojetí:

Spal jsem jen chvíli, když myslím že zaslech’ jsem,

jak náhle pode mnou chvěje se celá zem,

jak bouře severní zuřivě burácí

a přístav v plamenech jak v prach se obrací.

V tu chvíli spatřil jsem podivnou postavu

ke mě se šinoucí od trosek přístavu –

– mohutnou, monstrózní, zuřivou babici

s rašícím knírem a masitou zadnicí.

Pokud má odhad můj nějakou váhu,

měřila takových šest sedm sáhů.

Lem svého hábitu vláčela za chvostem

ve špíně kaluží, blátem a marastem.

Skvostný i strašlivý pohled to vskutku byl –

– letité čelo jí čas pluhem rozbrázdil,

v tvářích zas vichřice, každá líc naruby,

ústa jí roztáhla v úšklebek bezzubý.

Nebesa! V pravici silné jak z dubu kůl,

tvrdé a svalnaté svírala dlouhou hůl

se štítem mosazným přibitým na špici

s odznakem pravomoc soudcovskou značícím.

Hrozivá obryně vylíčí básníkovi krušný stav Irska, jehož příčiny se však opět odchylují od tradice. Největší pohromu nepředstavuje cizí útlak, ale spíše neochota irských mužů se ženit, což se odráží nejen na nespokojenosti žen, ale i na vzrůstající hrozbě postupného vylidnění země. Dále se básník dozvídá o zásvětním soudu, kterému předsedá královna víl Aoibheall a který byl svolán, aby problém vyřešil. Na závěr prologu obryně básníka popadne a ke slavnému soudu ho odvleče.

Soud lásky i sexu

Zatímco rámec básně je tvořen svérázným zpracováním tradiční irské formy, těžiště spočívá ve vylíčení průběhu soudu, ve kterém se Merriman inspiruje tématy evropské kontinentální literatury, zvláště pak oblíbeným námětem středověké dvorské lyriky, takzvaným „soudem lásky“. Není zcela jasné, zda Merriman vycházel přímo z této tradice nebo jen ze zprostředkované formy, kterou nabízely anglické adaptace či irská lidová poezie, na které se také do určité míry podepsal vliv trubadúrské lyriky. Pravdou však zůstává, že zatímco značná část středověkých vzorů se věnuje převážně pravidlům dvorské lásky či sporům milenců a problémů se dotýká jen pomocí alegorie, Merrimanův soud se zabývá tématy erotickými i sexuálními, a to způsobem realistickým a explicitním.

Průběh soudu tvoří tři monology a soud Aoibheall, který je zároveň epilogem básně. Mluvčími jsou neprovdaná dívka a ženatý stařec. Dívka, které patří první i třetí promluva, líčí své neštěstí: je mladá a krásná, ale kvůli chudobě nemůže najít vhodného ženicha, protože mladíci dávají přednost spíše sňatku s bohatou vdovou. Starci, kteří jsou ke sňatku svolní, zase nedokážou ženy uspokojit. Stařec nato osočí dívku z chamtivosti a rozmarnosti, načež počne vyprávět o nevěrách vlastní ženy a narození nemanželského syna. V závěru však jeho proslov překvapivě vyzní jako oslava nového života, byť zrozeného mimo manželství, a stařec se nakonec paradoxně stává advokátem volné lásky.

Spor o kněžský celibát

V závěru dívka zaútočí i na celibát a dožaduje se jeho zrušení. Nejen že je prý ona instituce zhoubná pro celé Irsko, když zabraňuje mužům uvězněným v kněžské sutaně vyrovnat nedostatek potenciálních ženichů, ale zároveň je tato „bezzubá regule“ zbytečná, neboť kněží stejně čas od času dají průchod tužbám, což má za následek další nemanželské potomky.

Srdce mé soužily pochmurné nálady, 

hlavou však proudily divoké nápady:

Jak zvyk ten zvrátit, tot’ cíl mého snažení,

že v církvi odvěké kněží se nežení.

Muka to strašlivá! Bolesti bez léku!

Pokorně snáším vše, mírním se ve vzteku

nad tím, že bez muže mnohá z nás přežívá,

zatímco sutana tolik jich ukrývá.

( . . . )

Pramálo trápí mě žvatlaví kastráti,

slintaví starci či přitroublí hulváti.

Tohle však chlapi jsou silní a zvyklí žít

se skrytou touhou svůj apetit ukojit.

( . . . )

Když dáte na klepy, kdekdo vám prozradí,

s kým který svatý muž potají dovádí

a kterým dětičkám s falešným příjmením

otcem je nejspíše nejenom duchovním.

Srdcebol můj je pak ještě tím silnější,

že silou plýtvají na ženy zralejší.

Takové neštěstí dívky zde provází

a sémě přesvaté nazmar tak přichází.

Pro Irsko je to zlá, přehořká záhuba –

– vše, oč nás okradla regule bezzubá.

Ó studno moudrosti, v tvůj soud mám důvěru;

toť výčet našich běd i kněžských poměrů.

Na závěr „studna moudrosti“ Aoibheall pronáší soud, ve kterém dává za pravdu ženám, předpovídá konec kněžského celibátu a přikazuje, aby byl každý muž, který zůstane svobodný po dovršení jednadvacátého roku života, chycen a exemplárně potrestán. Ženy se vrhnou na básníka, který je odhalen jako svobodný mládenec, a chystají se s ním zúčtovat. Merriman ho však zachrání procitnutím z celého snu.

Ačkoliv celkovému vyznění možná trochu ubírá na síle ne zcela jednotná myšlenková struktura (hlavní postavy si občas v promluvách protiřečí), způsob zpracování námětu, neobvyklý rozsah a hlavně bohatost jazyka tyto nedostatky vyvažují a prokazují opodstatněnost uznání a popularity, jimž se Merrimanovo dílo dodnes těší.

Autor je student Centra pro irská studia a překladatel.