Prior lze vnímat jako symbol své doby. Masová „priorizace“ přinesla do československých měst nový styl racionalizovaného nakupování. Vedle sortimentu se však v regálech ukrýval také politický kapitál.
Dříve jsme obchodní domy trustu Prior milovali. Byly místem setkávání a dostaveníček i cílem bezúčelných procházek, podobně jako dříve jejich do noci zářící funkcionalističtí předchůdci. Svět Prioru, v němž jsme spatřovali symbol modernity, nás fascinoval a pramálo nás zajímalo, že stát k demonstraci své politické doktríny využívá těchto staveb jako „prostorových plakátů růstu životní úrovně socialistických zemí“, jak to vyjádřil Jaroslav Vebr v publikaci Soudobá architektura ČSSR (1980). Koneckonců, s doktrínou si hlavu příliš nelámali projektanti, dodavatelé ani provozovatelé. Samozřejmě, že politické či ideologické aspekty jistou roli ve výstavbě tzv. plnosortimentních obchodních domů sehrály, ovšem ne tak významnou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vedle technokratických, byrokratických a dalších svazujících regulí totiž představovaly jen jednu ze složek ovlivňujících jejich podobu. Zásadní impuls k jejich výstavbě, tzv. priorizaci, opožděně kopírující analogický trend západní společnosti hojnosti, tak můžeme spatřovat v absenci dostatečné a kvalitní maloobchodní sítě i potřebách pomalu bohatnoucí společnosti.
Pozdní sémě nenávisti
Vládnoucí garnitura přesto s výstavbou univerzálních obchodních domů dlouho otálela. Jejich časnější realizaci bránil zásadní rozpor s oficiální doktrínou, neboť establishment v tomto typu objektu logicky spatřoval neakceptovatelný symbol západního konzumerismu, kterému se z principu bránil. Podle Oldřicha Ševčíka, spoluautora knihy Architektura 60. let. Zlatá šedesátá léta v české architektuře 20. století (2008), ambivalentní Priory „odkrývaly schizofrenii socialistických zemí“. Chtěla-li ovšem politická reprezentace modernizovat a povznést dlouhodobě zanedbávaný maloobchodní sektor či uspokojit zvyšující se nároky bohatnoucí společnosti, musela se k výstavbě obchodních domů dříve či později přece jen odhodlat.
Stalo se tak v první polovině šedesátých let, avšak skutečný boom ve výstavbě nastal až na přelomu let šedesátých a sedmdesátých a stavět se nepřestalo ani v průběhu let osmdesátých. Husákův režim totiž na rozdíl od předcházející garnitury pochopil, jaký politický kapitál tyto objekty skýtají, ztotožnil se s nimi a dokonale je zúročil ke svému prospěchu. Bohužel tak zasel sémě nenávisti, jehož plody v podobě demolic nejlepších z nich (například OD Ještěd v Liberci od ateliéru SIAL) právě teď sklízíme. Z obchodních domů, které nás tolik přitahovaly, se tak staly nepotřebné objekty, kterými dnes vesměs opovrhujeme, neboť v jejich výkladních skříních se zrcadlí doba, na kterou by většina z nás nejraději zapomněla.
Prototyp Hornád
O vhodných typech plnosortimentních obchodních domů, kterými mělo disponovat každé město čítající aspoň třicet tisíc obyvatel, se začalo živě diskutovat již na sklonku padesátých let. V odborném tisku byl tehdy publikován nespočet zahraničních příkladů. Ovšem jen jeden z nich měl podle Petra Klímy, editora sborníku Kotvy Máje. České obchodní domy 1965–1975 (2011), pro budoucí podobu našich Priorů klíčový význam. Byl jím amsterodamský obchodní dům De Bijenkorf (Marcel Breuer a Abraham Elzas, 1954–1957), charakteristický uzavřeným kvadratickým tělesem s umělecky pojednaným pláštěm. Přesně v tomto duchu se nesly dva z trojice prvních československých Priorů realizovaných mezi lety 1964 a 1968: košický Prior architektky Růženy Žertové a plzeňský architektů Zbyňka Tichého, Václava Zoubka a Jaroslava Pekla. Třetí, bratislavský, od architekta Ivana Matušíka, z této linie díky svému trojúhelníkovému půdorysu vybočoval. Jak Matušík, tak především Žertová se zásluhou těchto průkopnických staveb rázem stali předními československými specialisty v projektování velkých obchodních domů a jejich práce posloužily jako typologické předobrazy pro většinu pozdějších Priorů.
Východoslovenský Prior – nesoucí jméno Hornád – představoval objekt s volným půdorysem obchodních ploch, přístupný z proskleného parteru trojicí vstupů. Pětietážovou budovu s posledním, typicky ustoupeným, administrativním podlažím nesl železobetonový skelet. Jeho plášť s minimem okenních otvorů byl členěn plastickým geometrickým rastrem, navrženým sochařkou Janou Bartošovou-Vilhanovou. Návrh obchodního domu, stejně jako studie dalších Priorů, byl vypracován ve specializovaném Státním projektovém ústavu obchodu (SPÚO). Ústavu, v němž klíčovou roli hrálo brněnské pracoviště, projekty zadávalo většinou ministerstvo obchodu. Avšak někdy, jak upozorňují autoři publikace Kotvy Máje, přiřklo ministerstvo „zakázku bez přímé vazby na sídlo projekce“.
Další vybočení z obvyklé praxe představovaly veřejné architektonické soutěže. Konaly se na rozdíl od těch vnitroústavních jen ojediněle, ovšem jejich výsledky stály za to. Česká moderní architektura získala díky nim přinejmenším dvě špičkové realizace, pražské obchodní domy Máj (John Eisler, Miroslav Masák, Martin Rajniš, 1971–1975) a Kotva (Věra a Vladimír Machoninovi, 1969–1974).
Jednotná organizace
Zkolaudované obchodní domy, jejichž realizace se kvůli zkostnatělé stavební mašinerii často neúměrně protahovala (výjimku představují Máj a Kotva, postavené západoevropskými stavebními firmami na klíč), nejprve provozoval oborový podnik Obchodní domy, ustanovený v roce 1965. Korporace ve druhé polovině šedesátých let vypracovala koncepci dlouhodobého rozvoje obchodních domů, inspirovanou jak vlastními, tak i zahraničními zkušenostmi. V lednu 1969 však byl podnik transformován v organizaci Trust obchodních domů Prior se sídlem v Bratislavě. Ta v roce 1973 vypracovala směrnici nazvanou Jednotná organizace řízení a provozu obchodních domů Prior, na jejímž základě se obchodní domy dělily podle plošné výměry do tří základních skupin: na malé (od 2 do 4 tisíc metrů čtverečních), střední (od 4 do 7 tisíc metrů čtverečních) a velké (disponující až deseti tisíci metry čtverečními prodejní plochy).
Všem třem typům bylo společné provozní uspořádání do sortimentních sektorů, z nichž největší prostor zaujímal textil a oděvy, dále průmyslové zboží, nejmenší pak potraviny. Uspořádání jednotlivých sektorů se logicky promítalo i do rozvrhu jednotlivých podlaží. Průměrně velký obchodní dům Prior disponoval suterénem a třemi až čtyřmi nadzemními podlažími, přičemž prodejní plocha každého z nich měla činit aspoň tisíc metrů čtverečních. V přízemí nebo suterénu se nacházely potraviny, v prvním patře průmyslové zboží a ve druhém textil. Do poslední etáže byly soustředěny kanceláře, zázemí pro zaměstnance, aranžérské dílny i učňovská střediska a nezřídka rovněž veřejnosti přístupné samoobslužné restaurace.
Konstrukčním systémem Priorů byl ocelový nebo železobetonový monolitický nebo montovaný skelet. Přes řadu nevýhod se nejčastěji uplatňovala ocelová konstrukce, jejíž komponenty nebyly, na rozdíl od těch železobetonových, tolik poznamenány důslednou prefabrikací a unifikací. Prodejní prostory Priorů byly vesměs uměle osvětlované a klimatizované. S přirozeným osvětlením se počítalo jen u zboží vyžadujícího zachování barevné věrnosti. Interiéry byly vybaveny typovým mobiliářem a součástí každého obchodního domu byla umělecká výzdoba, ať už v podobě konkrétních děl nebo v umělecky zpracovaném plášti budovy.
Vzhledem k absenci infrastruktury podobné té západní byly u nás státní i družstevní obchodní domy budovány vesměs v historických centrech měst. Přes řadu negativních dopadů, spojených zejména s demolicí historické zástavby, měla jejich výstavba i pozitivní aspekty. Do vylidněných center se vrátil život a některá z nich byla obohacena o díla mimořádných architektonických kvalit.
Autor je historik architektury.