Všem, kteří během několika příštích týdnů budou ve svých vozech uhánět po nechvalně proslulé dálnici D1 mezi Prahou a Brnem, doporučuji u Velkého Beranova ubrat plyn, tuto rušnou dopravní tepnu na hodinu či dvě opustit a vydat se do blízké Brtnice, půvabného městečka, ukrytého v jednom z údolí zvlněné Vysočiny.
Brtnice je místo prodchnuté barokní atmosférou s pomalu, leč přirozeně plynoucím časem a se dvěma pietně rekonstruovanými skvosty historické architektury – radnicí a rodným domem architekta Josefa Hoffmanna. První byl obohacen množstvím kultivovaných novotvarů a druhý expozicí a sezonní výstavou, jež rozhodně stojí za zhlédnutí. Příznivcům soudobé stavební kultury může architektonický zážitek z návštěvy Brtnice při návratu na „déjedničku“ zpestřit zastávka v nedalekém Jestřebí. V letech 1996–98 zde místní občané svépomocí realizovali podle projektu brněnského architekta Ladislava Kuby subtilní kapličku Panny Marie Královny, kterou lze považovat za jednu z nejkvalitnějších sakrálních novostaveb u nás. Vraťme se ale zpět do Brtnice, kde by před návštěvou zdejšího lákadla, Hoffmannova rodného domu, neměla naší pozornosti uniknout další Kubova vynikající práce, rekonstruovaná budova renesanční radnice. Konfrontovat způsob práce autora této pozoruhodné rekonstrukce s dílem umělce, jemuž je v Hoffmannově rodišti věnována komorní výstava, není jistě od věci.
Brtnická radnice
V devadesátých letech proběhla diskuse na téma, jak by měla dnešní radnice vypadat. Mnozí z tvůrců, kteří novostavby, dostavby či alespoň rekonstrukce radničních budov projektovali, byli, snad pod vlivem myšlenek architekta Stevena Holla, přesvědčeni, že má být především transparentní. Pojem transparentnosti pro ně nepředstavoval pouze synonymum novodobé zastupitelské demokracie, ale také protiklad k tradiční monumentalitě a uzavřenosti, ztělesňující podle Hollova názoru rovněž nadřazenost a nepřístupnost. O tom, že se tyto jistě dobře míněné úvahy ukázaly jako nepříliš reálné či dokonce iluzorní, svědčí mimo jiné přestavba zdejší radnice (2005). Rekonstrukce budovy a především její nově implantované interiéry jsou totiž přesným opakem oné diskutované „otevřenosti“. Nejsou transparentní, nýbrž „bytelné“ a uzavřené. Ne snad proto, že jsou vkomponovány do organismu historické stavby, nýbrž proto, že Ladislav Kuba s touto kategorií ani s dualitou otevřené versus uzavřené prostě nepracoval. V první řadě se snažil historický objekt citlivě rekonstruovat a teprve poté do jeho útrob vstoupit autorským novotvarem. Ač architekt Kuba patří mezi autory projektující v intencích současného minimalismu, nelze dle mého soudu jeho dílo s tímto proudem zcela ztotožnit, neboť se snaží nalézt hlubší a univerzálnější hodnoty. Dalo by se říci metafyzické, což pro brtnickou radnici platí více než pro kteroukoliv jinou jeho realizaci.
Dílo charakterizuje tvarová a materiálová jednoduchost, až nenápadnost. Ušlechtile prosté geometrické detaily působí natolik přirozeně, že si člověk stěží uvědomuje jejich hlubší obsah. Tajemný průhled nad vstupním schodištěm, železobetonová „nebeská“ klenba s osvětlením asociujícím imaginární souhvězdí nebo šnekové ocelové schodiště, vedoucí jakoby odnikud nikam, zde rozehrávají fascinující podívanou. Ty, kterým by snad až brutálně strohé a trochu industriálně vyhlížející chodby nebo detaily se svými ostře kontrastními barvami (červená, černá, šedá) připadaly odtažité či těžko akceptovatelné, jistě zklidní a potěší regenerované interiéry protějšího domu, kde se v roce 1870 narodil architekt Josef Hoffmann, jedna z vůdčích osobností vídeňské moderny.
Rodný dům Josefa Hoffmanna
Barokní dům, vzniklý sloučením dvou samostatných budov, architekt Hoffmann v letech 1907–11 podle svého návrhu upravil. V přízemí si zřídil vlastní pokoj, jehož stěny, ostatně jako v každé obytné místnosti, bohatě dekoroval rozličnými geometrickými ornamenty. Starší vybavení pokojů doplnil dobovou produkcí Wiener Werkstätte, s nimiž dlouhá léta spolupracoval. Z původního Hoffmannova vybavení se dochovalo jen torzo, pouze fragment výbavy jeho vlastního pokoje. V letech 1994–2004 prošel dům náročnou, ale osvěžující očistou podle projektu brněnských architektů Petra Hrůši a Petra Pelčáka. Zkušení tvůrci jej uvedli do stavu blízkého roku 1911, mimo jiné i díky materiálům, které Josef Hoffmann záhy po dokončení přestavby publikoval v časopise Das Interieur. Současně proběhla i rekonstrukce a úprava dvorního traktu pro účely místní knihovny. Funkční transformaci bývalého hospodářského křídla v moderní knihovnu a mediatéku autoři koncipovali s respektem vůči původnímu měřítku a objemu stavby. Její zevnějšek zůstal prakticky nedotčený, přesto nese stopy rukopisu charakteristického pro Hrůšovy a Pelčákovy stavby, o kterých architekti neradi mluví jako o regionalistických. Nově proražené vysoké arkýřové okno představuje jediný novotvar patrný na zevnějšku historického křídla objektu. Prosvětluje interiéry knihovny, lemované dřevěnými galerijními ochozy, a zároveň napovídá, že se prastarý prostor po dlouhých letech probudil do druhého života. Tím však práce brněnských architektů v Hoffmannově domě neskončila, přehoupla se jen do další fáze – přípravy stálé expozice. Ta byla po značných peripetiích otevřena předloni. Nedostatek finančních prostředků přinutil architekty navrhnout úsporné, ve výsledku ovšem podmanivé řešení. Expozici, jež pod názvem Josef Hoffmann: Nadčasový design představuje dodnes vyráběný nábytek, bytový textil, sklo, porcelán či osvětlovací tělesa, Pelčák s Hrůšou založili na jednoduché koncepci: kontrastu mezi barevnými stěnami s obnovenými geometrickými ornamenty a monochromatickým, přísně utilitárním výstavním mobiliářem ze skla a oceli, dokresleným množstvím Hoffmannova autorského nábytku, kde samozřejmě nechybí proslulé adaptabilní křeslo Sitzmaschine, navržené roku 1905, a další originální kousky, jako například sedací souprava z vídeňského kabaretu Fledermaus. Koncepce expozice pamatovala i na prostor pro krátkodobé výstavy. A právě v nich se odehrává výstava Josef Hoffmann – Carlo Scarpa s podtitulem Sublimace v architektuře.
Sublimace v architektuře
Výstavu, uspořádanou u příležitosti padesátého výročí úmrtí Josefa Hoffmanna a stého výročí narození Carla Scarpy, připravil ve spolupráci s Moravskou galerií (která letošního roku převzala správu Hoffmannova domu v Brtnici) kurátor Rainald Franz z vídeňského Muzea užitého umění (MAK), v jehož sbírkách se nachází velká část díla obou architektů. Pokud je mi známo, je dílo Carla Scarpy, jehož muzejní instalace silně ovlivnily přinejmenším jednu generaci českých architektů (připomínám dnes již bohužel neexistující Obrazárnu Pražského hradu od autorů Bruselského pavilonu Expo 58, architektů F. Cubra a J. Hrubého, z roku 1965), představeno u nás vůbec poprvé. Výstava, jak její podtitulek Sublimace napovídá, seznamuje návštěvníka s vlivem, jejž měly Hoffmannovy návrhy a stavby na Scarpovo dílo. Pojem sublimace (přeměna, stupňování) je zde chápán jako estetická kategorie, poukazující na přímé podněty, které Scarpa čerpal z Hoffmannova díla již na počátku své tvorby. V roce 1976 se k těmto vlivům vyjádřil: „Jsem dojat, neboť tradice mých studií mne přiblížila – v neposlední řadě díky zeměpisnému sousedství – vídeňské moderně a jejím proslaveným jménům, která se člověku mimoděk vybaví. Koho jsme nejlépe znali a nejvíce si ho vážili, byl umělec, který nejčastěji publikoval v německy mluvících časopisech, jako například Moderne Bauformen, Wasmuth a dalších. Tímto umělcem byl Josef Hoffmann. Josef Hoffmann měl vytříbený smysl pro dekorativnost...“
Podle kurátora výstavy si oba autoři svůj naprosto osobitý přístup k architektuře, mimořádnou oblibu užitého umění s nezaměnitelným typem dekoru vypěstovali i díky nedostatku velkých architektonických zakázek. To však, jak výstava dále dokládá, nebylo zdaleka jediné, co tyto mimořádné tvůrčí osobnosti spojovalo. „Oba pracovali s úspěchem jako architekti expozic a designéři výrobků, oba ztvárňovali celkovou úpravu objektu od jednoduchých obchodů a bytů po stavební komplexy…“ – prozaicky řečeno tvořili všeobjímající umělecká díla, promyšlená do nejmenších detailů, vždy prováděná vysoce kvalifikovanými řemeslníky, mistry ve svém oboru.
Mohl bych jmenovat další vlivy a paralely mezi mistrem vídeňské moderny a italským architektem, i konkrétní práce, ať už na papíře, v modelech nebo na fotografiích, konfrontovaných ve dvojicích, ale neučiním tak. A to z jednoho prostého důvodu. Obrázek o tom, jak Josef Hoffmann Carla Scarpu ovlivňoval, si každý musí udělat sám. Ostatně i instalace výstavy, pojatá tak trochu determinujícím způsobem – postrádající, vyjma popisek, jakékoliv informace –, je k tomu přímo předurčena. A toho, koho by snad absence doprovodných informací zklamala či by koncepci výstavy považoval za spekulativní, uspokojí útlá skládačka, která je k dostání u pokladny. Doporučuji ovšem nejdříve výstavu zhlédnout a pak své dojmy i závěry konfrontovat s kurátorovým textem. Svými rozměry je tato expozice miniaturní. Na měřítku ale nesejde, neboť skici, výkresy a studie takových mistrů moderní architektury, jakými Hoffmann a Scarpa byli, nejsou u nás často k vidění. V kombinaci s již zmíněnými Kubovými realizacemi bude, troufám si říci, málokdo návštěvy Brtnice litovat.
Autor je historik umění a kurátor.