O čem svědčí kritické ohlasy nedávné symbolické okupace pražské výstavní síně Mánes? Zdánlivá nesrozumitelnost iniciativy Mánes umělcům odkazuje k touze, která přesahuje kontext, v němž se zrodila. Je ale iniciativa natolik akceschopná, aby dosáhla svého cíle?
V polovině dubna se na chodníku před budovou Mánes odehrálo dvoudenní shromáždění několika desítek osob zabývajících se současným uměním a jejich podporovatelů. Iniciativa Mánes umělcům tak protestovala proti Nadaci českého výtvarného umění a jejímu zacházení s výstavní síní, jmenovitě proti privatizaci kultury, komercializaci unikátního výstavního prostoru v centru Prahy a netransparentním praktikám.
Nadace zdědila výstavní síň spolu s dalšími nemovitostmi a majetkem po předrevolučním Českém fondu výtvarných umění. Při transformaci fondu v nadaci však byl tento majetek nevýhodně likvidován, prodáván a pronajímán – méně kulantně řečeno: fond byl vytunelován. Nadace pak postupně přestala podporovat vydávání odborných časopisů a provoz galerií. Na přelomu tisíciletí vypověděla z výstavní síně nezisková kulturní sdružení. V posledních letech se galerie Mánes dostala do stadia, kdy kurátorskou koncepci z velké části nahradily prodejní výstavy. Nadace se přitom sama zmítá ve vnitřních konfliktech, na pořadu dne se ocitly skandály ohledně nevýhodné smlouvy o pronájmu galerie reklamní agentuře, soudní spory s vlastními zaměstnanci, pokus Martina Romana, bývalého generálního ředitele ČEZ, ovládnout správní radu či odvolávání jejích členů. Krize kulminovala, když na veřejnost prosákla informace, že by výstavní síň Mánes měla posloužit jako zástava při půjčce. Nebezpečí, že Mánes propadne bankám, se vzhledem k výše řečenému nezdá nereálné.
Znovuzískání veřejného prostoru
Dvoudenní shromáždění před Mánesem bylo protestem zejména proti tomu, že se činnost Nadace zcela vymkla veřejné kontrole. Požadavkem proto bylo odstoupení členů správní rady, kteří se mohou odvolávat a jmenovat jen vzájemně, a transformace této instituce v takové uspořádání, které by se řídilo demokratičtějšími principy a které by kulturní veřejnost měla možnost nějak ovlivnit. Není náhodou, že iniciativa mluvila o „okupaci“, byť jenom symbolické. S odkazem na americké hnutí Occupy Wall Street lze tento termín chápat ve smyslu znovuzískání toho, co bylo kolonizováno privátními zájmy, jako úsilí učinit privatizovaný prostor znovu veřejným a participovat na rozhodnutích, která dosud byla v rukou nekontrolovatelné státní nebo korporátní moci.
Protest umělecké obce měl převážně podobu uměleckých vystoupení – přece jenom je to způsob komunikace umělecké scéně vlastní, byť kvalita i strategie jednotlivých intervencí se značně lišily. K silným momentům patřila akce Miloše Vojtěchovského, který nechal na nábřeží rozeznít sirénu, performance tří umělců, kteří s obrovskou sochou ruky držící meč zaútočili na budovu, či nejasná situace, když začal ze střechy galerie vycházet dým, aniž by někdo tušil, zda se jedná o nehodu nebo umělecký záměr. Vystoupili rovněž různí řečníci vyjadřující se ke kauze, kteří pronášeli slova revolučního nadšení, ale také skepse a pochybností.
Nesrozumitelnost vize
Publicistické komentáře zachytily polaritu kritiky, která zaznívala uvnitř umělecké obce. Jeden pól představovali ti, jimž se iniciativa zdála být příliš anarchistická, radikální, protože nebyla ochotná zasednout k jednacímu stolu, a nesrozumitelná, neboť nenabídla konkrétní vizi dalšího směřování. Možná není náhoda, že velmi podobně zněly nejčastější námitky směřující vůči americkému Occupy Wall Street – aspoň tak tedy tato akce, zcela mimovolně, zčásti naplnila svůj okupační charakter. Američtí aktivisté tehdy tvrdili, že podobné připomínky ve skutečnosti tiše předpokládají status quo, a jsou proto součástí problému, na který hnutí reaguje. Požadavky Occupy Wall Street stávající situaci přesahovaly, a byly tedy pro řadu lidí těžko čitelné. Tato nesrozumitelnost ovšem odkazuje ke kolektivní touze, která přesahuje kontext, v němž se zrodila.
Ani iniciativa Mánes umělcům nepředložila žádnou konkrétní představu o tom, jak naložit s výstavním programem galerie a kde vzít peníze na její rekonstrukci, jelikož tyto otázky již předjímají, že tu jsou nějaké dostatečně inteligentní autority s jasným názorem a správnými kontakty, které stačí dosadit na místa ve správní radě a ony už si nějak poradí. Iniciativa si však zřejmě spíše klade otázky, které samotnou existenci podobných organizací, jakou je Nadace českého výtvarného umění, zpochybňují a jejichž smysl je obecnější, než se může zdát. Jakým způsobem lze vrátit původně spolkovou, veřejnou galerii zpět kulturní veřejnosti? Jak zformovat organismus (ať už jej pojmenujeme spolek nebo jinak), který by byl postavený na vzájemné solidaritě a který by dokázal artikulovat a prosazovat touhy a přání určité komunity týkající se konkrétních problémů či vlastní společenské role?
Proč si brát servítky
Jiní naopak tvrdili, že iniciativa je příliš kompromisní, její cíle příliš obecné, a tedy v podstatě nikoho neohrožující. „Iniciativu vítáme, určitě je důležité vyměňovat si názory, dozvíme se, co si myslí mladí lidé,“ potvrdil tuto pochybnost Petr Siegl, předseda správní rady Nadace. Mánes byl umělcům v podstatě ukraden, tak proč si brát servítky. Nebyly protesty příliš mírné? Proč umělecká obec stále usiluje o kultivovanost, když ti, proti nimž protestuje, žádné skrupule nemají? Ivan Mečl, jeden z kritických komentátorů, tak zjevně stále čeká, „až přijde odvážný spolek umělců, prokope se krumpáčem dovnitř a dalších dvacet let se ho nepodaří nikomu vykouřit“. Akce ale zkrátka byla taková, jaký byl konsensus širokého uskupení: jednalo se o dva dny otevřeného, nikým nekontrolovaného programu, setkání, během něhož se mohl projevit kdokoliv jakkoliv. Nikdo nikomu v ničem nebránil. Iniciativa zjevně nemá žádnou určitou, předem danou podobu, jedná se o živý organismus, který se vyvíjí podle aktivit a snah těch, kteří se v ní angažují.
Mánes umělcům je tak především otevřenou otázkou, zda je možné najít uvnitř komunity plné individualit společný jazyk a formu protestu, jež by umožňovala zachování etických principů a zároveň dovolila bezpodmínečně trvat na realizaci své vize. Decentralizovaná skupina, která se opírá převážně o improvizaci, k sobě přivádí lidi různých světonázorů a odlišných přání. Jedná se o svět rozdílnosti, v němž jsou neustále brány v úvahu potřeby i nezávislost těch druhých. Je ale takové uskupení dostatečně akceschopné, aby porazilo utilitární mocenské seskupení, jakým je Nadace českého výtvarného umění?