Jedním z výrazných specifik české zahrádkářské kultury jsou příměstské kolonie. Málokdo ví, že v těchto tajemných oplocených územích vládne poměrně přísná disciplína. Čeká naše zahrádkářské kolonie hromadný zánik? Nebo se transformují v něco jiného, lépe odpovídajícího požadavkům doby?
Světem se valí velká vlna příklonu k samozásobitelství a snah o pěstování různých jedlých rostlin bez chemie, vlastními silami, často i ve městech. Generace našich rodičů nebo prarodičů přitom měla samozásobitelství docela přirozeně v krvi; lidé si na zahrádkách běžně pěstovali vlastní ovoce, zeleninu nebo brambory, vzadu za rodinnými domky chovali slepice a králíky. Mladší ročníky tyhle dovednosti většinou ztratily, samozásobitelství však přetrvalo v podobě zahrádkářských kolonií. Ty na nás dnes působí jako zanikající svět, z nějž stále víc ukusují draví developeři a jenž se dokáže jen chabě bránit určitou zarputilou uzavřeností vůči okolí. Aspoň naše zahrádkářská kolonie je doslova obehnaná ostnatým drátem a vždy dobře uzamčená.
Za tři puntíky je vyhazov
„Vážená paní, vážený pane! V minulém dopise jsme Vás pozvali na schůzi výboru naší Základní organizace ČSZ, abychom společně řešili nedostatečnou upravenost pozemku ve Vaší péči. Na naši výzvu jste nereagoval/a. Pokud nemáte o svěřený pozemek zájem nebo se mu nemáte možnost věnovat a řádně o něj pečovat, předáme ho do péče jiného zájemce. Věříme, že nás budete kontaktovat…“ Připadá mi to neuvěřitelné, ale tuhle pohrůžku jsem naformulovala sama. Patřím totiž k několika málo zahrádkářům z naší kolonie, kteří mají počítač a tiskárnu, a tak jsem tenhle úkol neodmítla. Snažím se vycházet se sousedy co nejlépe, ale jsem pro ně exot a oni pro mě taky.
V zahrádkářské kolonii panují sousedské vztahy jako na vesnici. Všichni sledují, komentují a posuzují sebemenší vaše hnutí. Naše představy o tom, jak má zahrádka vypadat, se přitom dost podstatně liší. Moji sousedé oceňují holou, obnaženou půdu bez jediného plevílku, ošetřenou herbicidy, rostliny vojensky seřazené, řádně nastříkané chemií a vše dozdobené sádrovými či umělohmotnými plastikami nejrůznějších bytostí, od srnců po trpaslíky. Já naopak přeju přírodnímu zahrádkaření s půdou pokrytou rostlinami nebo mulčem, se zákoutími ponechanými přírodě úplně a s naprostým vyloučením veškerých herbicidů, pesticidů i chemických hnojiv. Vítány jsou i rostliny, které u nás běžně najdete ve volné přírodě.
To je opravdu velký kontrast. Ještě nevím, jak to dopadne. Je možné, že budu vyloučena pro neplnění zahrádkářských povinností. Za nedbalost se dávají černé puntíky, tři puntíky znamenají vyhazov a já už jsem dostala dva, když jsem loni na jaře pobývala na měsíční literární stáži v cizině a o zahrádku jsem se nemohla starat.
Vstřícnější tvář zahrádek
Zahrádkářské kolonie nejsou vůbec českým specifikem a nejde ani o relikty socialistického kutilství. Jejich kultura je třeba v Německu nebo ve Švýcarsku úžasně rozvinutá. Nutno ovšem podotknout, že v těchto zemích nemůže nikdo mluvit o hyzdění urbánní krajiny nebo o uzavřenosti vůči obyvatelům dané městské čtvrti. Zahrádkářskou kolonii často najdete přímo v centru města jako součást veřejného parku. Po cestičkách mezi zahrádkami se tam kdokoli může procházet nebo jezdit na kole a kochat se barevnou nádherou, kterou si lidé v zahrádkách pěstují. V těchto zemích zároveň v koloniích panuje mnohem tužší disciplína než u nás: zahrádky musí nejen být ve vzorném pořádku, ale musí se třeba dodržet podíl plochy trávníku, květin a podobně. Vůbec nepřipadá v úvahu to, co u nás vidíte skoro na každé zahrádce, totiž že by se tam skladovala „do foroty“ a „pro strýčka Příhodu“ všemožná stará prkna, cihly, oprýskané vany a podobně.
Větší otevřenost vůči veřejnosti by podle mě mohla být pro zahrádkářské kolonie cestou k přežití. Prozatím naše kolonie představují příkrý kontrast s vlnou vznikajících komunitních zahrad, ale nemusí to tak být vždycky. Poučná je historie brněnské komunitní zahrady U Smrku. Na pozemku původně byla zahrádkářská kolonie, kterou chtěli zabrat – jak jinak – developeři. Majitelé zahrádek založili občanské sdružení, vytvořili komunitní zahradu, která plní důležité sociální funkce – chodí na ni pobývat a zahradničit děti ze školek, různé znevýhodněné skupiny obyvatel, pořádají se tu vzdělávací a kulturní akce a podobně –, a díky tomu přežila a vzkvétá.
Autorka je spisovatelka.