Mozaika skvělých jednotlivostí

Poezie skončila. Poezie si s dnešní dobou nerozumí. Poezie jako posel nesrozumitelných zpráv. Čím více básnických knih, tím méně je někdo čte. Poezie, ta nejvýsostnější část literatury, je vysmívána, ignorována. Která autorita dnes rozhodne, co je dobré a co ne? V nastalém řevu nikdo nikoho neposlouchá. Hlucho, chaos, defenziva.

Namátkou vybrané věty z relativně nedávných úvah o dnešní poezii naznačují, že poezie v dvacetiletí po roce 1989 prožila šok. Prvotní přetlak nadějí po čase vystřídal opačný stav, lehká mdloba z nezájmu médií, trhu a vůbec veřejnosti. Ve řvavé, přesycené a na kousky nadrcené době to celé jaksi začalo ztrácet význam. Najednou byla poezie něco málem zbytného a bylo nabíledni, že vůbec není jasné, jakou roli má plnit, jakým hlasem má dnes být. Ergo: prohlašme ji raději hned za skončenou, nač se dál blamovat.

Nové sebevědomí

Jenže se ukázalo, že stačí kus obyčejného sebevědomí, vytrvalosti a trpělivé pozornosti vůči tvorbě, a poezie zas přirozeně vyjeví smysl, jejž nikdy neztratila. A také musí přijít pár inspirovaných autorů, jimž poezie bude osudovou „recidivou“ (řečeno podle Jakuba Řeháka), prostředkem skutečného poznání a nahlížení světa, nástrojem, jehož možnosti jsou autoři ochotni testovat a rozšiřovat.

A najednou poezie zas žije, sice opodál hlučícího davu, přesto o něm podává podstatnou zprávu. Nové sebevědomí poezie ovšem nesestoupilo jen tak shůry, ale mimo jiné i skrze vytrvalou péči, již někteří poezii věnovali. Tak dnes můžeme navštívit nespočet čtení poezie, v televizním archivu dřímá unikátní cyklus Česko jedna báseň, každým rokem na desítkách míst probíhá Den poezie, své pořady nabízí pražský Dům čtení… A čtvrtým rokem vychází v nakladatelství Host originální ročenka Nejlepší české básně. Nad ní se sice hned přeme o to, zda vůbec lze vybrat nejlepší báseň, přesto už jen pokoušet se o to je posilou; hle, poezie tu stále je, a i když mluví hodně rozdílnými hlasy, než byly hlasy Holana či Seiferta, přece jen je v ní možné dál hledat, třídit, rozlišovat a nalézat.

Skryté poklady

Letos ročenka dopadla dost neortodoxně. Jeden z editorů, Antonín Brousek, jenž měl mít roli rozhodujícího staršího arbitra, na poslední chvíli ze zdravotních důvodů odstoupil. [Smutná zpráva o Brouskově úmrtí přišla až po napsání této recenze.] Tíha padla na Simonu Martínkovou-Rackovou, jež původně měla Brouskovi předkládat svůj širší předvýběr. Škoda, hra mezi „zasloužilým“ rozhodcem, který se musí popasovat s výběrem básníka z mladší generace, tentokrát nevyšla. Projekt byl ohrožen, nakladatelství se přesto rozhodlo samostatně vydat aspoň Rackové předvýběr pod titulem Sto nejlepších českých básní, doplněný editorčiným obsáhlým esejem. Ročenka sice ztratila něco z razance a sevřenosti, jimiž vynikal zejména první díl editorů Karla Šiktance a Karla Pioreckého, přesto šlo o skvělé rozhodnutí.

Zkraje jsem se bál, že v antologii bude až moc oněch „nečitelných zpráv“, jimž se v dnešní poezii nevyhneme. Poezie si svou nesrozumitelnost občas až pěstuje, částečně z falešné představy, že tak se zkrátka dnes píše, částečně z trucu, svéhlavé hravosti nebo v krkolomné naději, že jen tak se jí podaří zachytit a reflektovat nesrozumitelnost a „tekutost“ světa kolem. I tento trend se jistě v ročence mihne. Velmi brzy mě však Rackové výběr překvapil básnickou pronikavostí spousty rozesetých útržků a úžasných jednotlivostí, ale místy i celých textů, třebas těkavých a všelijak rozvolněných. Svědčí to zajisté o citu editorky tato přesná místa z nepřeberného materiá­lu jistou rukou vylovit a nenechat se zviklat matoucími obrysy či tápavostí celků, v nichž se „poklady“ občas ukrývají. Ale hlavně to znamená, že dnešní poezie vzdor své nepřehlednosti má co nabídnout, že se pod chaotickým povrchem cosi důležitého děje a poezie má dost sil, aby po svém promlouvala „k věci“.

Mozaiku skvělých jednotlivostí ovšem spíná několik výjimečných delších textů, u nichž snad ještě víc než obsah je důležité sebejisté, svobodné a uvolněné tvůrčí gesto. Jde zejména o strhující postapollinairovská pásma Jakuba Řeháka Vyzvání na cestu a Egretta nigra, delší „bonvivánský“ cyklus o generaci staršího Petra Krále (tak trochu Řehákova básnického „mentora“), nazvaný Mimo epopej, ale také o poctivě myslivé pásmo Víta Janoty, otevírající se ironicky světáckým veršem „Koupím si v trafice Le Figaro“, případně předměstsky „pábivou“ Branickou (poemu) Ondřeje Hanuse. Každá z těchto básní se po svém, dravě, distingovaně či zas sympaticky zatvrzele vrhá do světa, chce postihnout a vyslovit jeho úhrn, vydat se mu skrz okouzlení i vzdor. Na jednotlivostech tentokrát nesejde, podstatné je gesto, nastavení tváře protivětru věcí a dějů, nevyzpytatelnosti času, proměn či osudu, věčně nepoznatelné podstatě, po níž se nepřestáváme ptát: „Jak poznat vítr/ který nás vyvrátí?“ (Janota).

Ambice bořitelská

Svět je něco, co se nepřehledně valí kolem. Básníci rádi zachycují pobouraný, rozháraný, zblblý svět, dokonce jako by s ním někdy skrytě soupeřili v podivné, zároveň výstižné či chytlavě komické rozbitosti. „Zní to divně/ ale jsme lidé (…) jsme lidé/ v oddělení omáček“ (Tomáš Přidal). Podivuhodná báseň Ondřeje Holubce Slavnost vnímá svět jako znavenou, úžernou „slavnost“ nejistot a obav, skrytého rasovského násilí, probíhajícího hned za oknem, travestii plnou masek, náznaků a hrozivé, možná ale jen marné a prázdné tmy, rozkládající se hned za čelem postele: „Bojíš se/ vykroč tam“. Strachy a nejistoty mohou být odrazem reálné hrozby, může však jít jen o niternou nevolnost ze sebe sama; láska se snoubí s paranoiou; úzkost a chlad se mísí s potřebou odevzdání, spočinutí.

Holubcova bolavě i jaksi lhostejně potrhaná, jakoby nevykrystalizovaná, přitom tenzí kypící báseň postihuje dnešní ambivalence: Hrozí nebezpečí zvnějšku, či zevnitř? Lze vůbec rozlišit mezi hrozbou a prázdnem? Anebo člověkem a zvířetem? Lze doufat v nějakou milost v té tmě, nebo je nevyhnutelné připojit se k vůkolní nemilosrdnosti? Lze se k někomu přimknout? Aspoň v mezerách, jež zbývají?

Někdy máme pocit, že básníci mají ambici být stejní bořitelé jako svět. Postupně ale dojem slábne a přece jen nastupuje cosi jako rezignovaná účast či potřeba vykročit ze začarovaného kruhu. Zmatek a chaos opadají a probleskovat začnou křehká, nervní, jindy zas zklidnělá a smířená tušení vyprázdněnosti, jež proniká světem. Svět si odžívá svůj konec a zanechává nás zde, už ani ne jako ochotné svědky, jen poklidné vyhoštěnce. Je vzrušující shledávat postupně v různých textech toto ohledávání ztichlého prostoru za „skončeným“, jen setrvačně lomozícím světem.

A budeme doma

Jde o zvláštní, velmi subtilní a těžko postižitelné pocity tlumeného chladu, potřeby vytratit se, odvrátit se od světa a zahladit za sebou stopy. Chlad a odtah se však kdesi „u dna“ či „za zády“ mění v naléhavou emoci, výraz hlubšího souznění s vesmírem i se sebou samým: „Okolní chlad nic nežádá/ proniká námi/ učí věčnosti“ (Wanda Heinrichová).

Motivy ubývání, vytrácení, nebytí zde nevystupují jako motivy úzkostné, propastné, ale jako cosi úlevného, co nás zbaví břemene. Ztišení, zkonejšení, stažení se k původnímu nic. V ústupu ze scény do matečného prázdna, které tu bylo „předtím“, lze paradoxně rozeznat potřebu sebepoznání, sebeuvědomění, oproštění od tíživého hluku. Je to podivuhodný bod nula, vypovídající o charakteru našeho světa, jímž sebe samy nevolnicky obkličujeme a svíráme. Náhle se zastavit, vše upustit z rukou, počkat, až poslední vlna spláchne stopy. A budeme doma.

Příkladů najdeme v ročence nečekaně mnoho: „Uvěřím v listí/ a brzy mě rozmetá vítr“ (Ladislav Zedník); „čekáme, až mraky to odžijí za nás“ (Miroslav Boček); „Já, který ani nebyl“ (Miroslav Olšovský); „Tak dlouho odsud odcházíš/ až zjistíš, žes tu zabydlen“ (Milan Děžinský); „S metodickou precizností/ zahlazujeme poslední stopy“ (Vít Janota); „Nastává čas který nazveme odhlašováním“ (Josef Straka).

Do „odtažitě naléhavé“ situace vyústí i celá Rackové antologie ve svrchované, intimně zatlumené i vesmírně rozevřené básni Kateřiny Rudčenkové: „Otáčela ses, aby ses ujistila,/ že stopy vytlačené do břehu už jsou smyty, (…) Nechtělas být,/ nechtěla už ses do ničeho otiskovat.“ Zajímavé: mluví tu básnířčin nejhlubší vnitřní hlas, skrz nějž však volně zní i znavený hlas samotné Země, toužící se zbavit sebe samé – čili vrátit se zas k sobě.

Autor je básník a kritik.