Na konci dubna proběhla v pražské Arše akce Re:publikum, během které došlo k prezentaci nejrůznějších modelů komunikace se současným divákem. „Jsou kulturní organizace připraveny reflektovat nové požadavky publika? Jak se proměňuje přístup ke kultuře, kulturnímu vzdělávání, kulturní inkluzi či uměleckému marketingu? Jak vytvořit nové modely pro tradiční instituce? Co je to kulturní participace?“ Po osmi hodinách prezentací jsem se musel ptát jinak: Dokážeme nejrůznější zahraniční vzorce a způsoby komunikace uplatnit i u nás? A pokud ne, kde je zakopaný pes?
Zástupce ředitele oxfordského Ashmolean Musea (založeného 1683) zaníceně popisuje, jakým způsobem hledá (a nachází) současný jazyk pro sbírku historického umění, umělecký ředitel centra pro umění Hellerau Dieter Jaenicke vysvětluje, že v boji o návštěvníka nezáleží na vzdálenosti od centra města, britská pracovnice knihovny nabízí interaktivní program „otevřených knih“ zaměřený na mládež. Na některých akcích je znát, že autoři vědí, jak by měly vypadat, aby získaly podporu z evropských peněz (a některé vznikají také víceméně pro ně). Zaujetí svou prací a jejími výsledky je ovšem zřetelné.
Zahraniční hosty doplnili autoři českých projektů: Jiří Sulženko označuje šest let práce pro Kulturní centrum Zahrada jako sled větších či menších neúspěchů, Ondřej Chrobák z Moravské galerie rovnou pokládá otázku, jak dlouho ještě bude naše společnost ochotna tolerovat muzea a galerie, které nikdo nenavštěvuje. Ivo Andrle (Aerofilms) vysvětluje, že bez evropských nebo soukromých peněz by většinu z nabízeného programu nemohl realizovat. Rozdíl mezi jednotlivými příspěvky je zjevný: zahraniční jsou představované s patrným entuziasmem a nadějí do budoucna, české se skepsí, nezbytnou ironií a vypěstovaným odstupem. Jistě, aktivity KC Zahrada můžeme s klidem označit za úspěšné, jde ale spíš o to, kdo je hodnotí a jaká máme kritéria. Stejně tak můžeme nahlížet na Chrobákovu práci v kutnohorské Galerii Středočeského kraje nebo v brněnské Moravské galerii. Odborná veřejnost vnímá podobné počiny jako úspěšné, stejně jako většina lidí během přednáškového dne v Arše. Jsou to aktivity pozitivně hodnocené i v evropském kontextu a často podpořené finančně právě z evropských fondů. Jediní, kdo jim často ne zcela porozuměli, byli bohužel ti, kterým byly určeny především: v případě KC Zahrada obyvatelé chodovských paneláků, v případě galerií širší veřejnost. Pokud bychom vzali tento fakt jako rozhodující kritérium, pak se může kladné znaménko obrátit v záporné. Z celé debaty vyplynulo, co všichni víme: práce s veřejností u nás je sice podobná té v zahraničí, ale snaží se o ni pouze jednotlivci, podpora státu je nahodilá a nepřihlíží k širším souvislostem. Tyto projekty ostatně vždy končí podobně beznadějně. Je náhoda, že práci týmů lidí v KC Zahrada nebo GASK ukončili po několika letech sami zřizovatelé?
Zároveň se domnívám, že musíme více naslouchat a lépe hledat, ne pouze přebírat vyzkoušené strategie. Má to svá rizika. Je například daleko těžší na takové aktivity sehnat finance. Pokud se chceme vymotat z autistické situace, kdy výtvarné umění děláme pro malou část zasvěcené společnosti, musíme tomu přizpůsobit také „prezentační projekty“.
Využití uměleckého díla pro nové způsoby komunikace, participace a spolupráce – to je model aktivně propojující dříve odděleně chápané role umělce a diváka, jejž si nová situace žádá. Pokud k tomuto propojení nedojde, nastává popisovaná situace – prázdné galerie sice „plní účel“, pro který vznikly, ale ztratily schopnost smysluplné komunikace a tím i své opodstatnění. Mění se v neživé depozitáře děl, jejichž hodnota se nesmí zpochybňovat.
Na druhé straně si můžeme říci, že jsme ideální model komunikace s diváky již našli: hranice mezi nimi a umělcem se dokonale smazávají na vernisážích v našich galeriích (a nejen v nich). Návštěvníci jsou totiž často sami také umělci, a tak v galerijním provozu dochází k výměně rolí – jednou vystavuješ, podruhé se díváš. V jistém smyslu jde o dokonalou harmonii. Přesto – bez ohledu na „skepsi, nezbytnou ironii a vypěstovaný odstup“ – by bylo velice trapné, kdyby právě tohle měl být v budoucnu náš příspěvek do debaty o podobě publika v 21. století.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.