Když je svět v depresi

Ve svých textech se opakovaně vracíte k některým událostem, které radikálně mění koordináty sociální a politické situace. Odehrálo se něco podobného v nedávné minulosti? Jak se díváte na současnost?

Rok 2011 může být takovým předělem. Je to poslední krásný rok mého života, pak se všechno zvrtlo. Pokouším se tomu porozumět. Je to totiž odlišná situace než v roce 1968, 1977 nebo 1989. Všichni dnes vědí, co se stalo tehdy, ale jen málo lidí se zatím snažilo pochopit rok 2011. V prosinci 2010 proběhly protesty v Londýně, ve městě, kde se masové akce většinou nedějí. Já tam tehdy byl a měl jsem pocit, že se rodí něco nového, a to jak v kulturní, tak i v sociální sféře. Poté přišly arabské revoluce, v prosinci Tunis, v lednu a únoru Káhira a tak dále. Arabské revoluce byly něčím zcela novým. Hnutí, které se zrodilo na káhirském náměstí Takhrír, bylo kosmopolitní, libertariánské a nemělo nic společného s tradičním fundamentalismem. Pak tu byly španělské acampadas, Occupy Wall Street – myslel jsem si, že je to začátek procesu nové sociální kompozice, jak říkáme v Itálii, konkrétně nové kompozice prekérních těl kognitivních pracovníků.

Na počátku roku 2012 jsem byl v Bejrútu, učil jsem tam dva měsíce umělce, architekty, kurátory. Většina studentů pocházela z Egypta, palestinských teritorií, Jordánska. I oni měli pocit, že egyptská revoluce byla počátkem kulturní proměny regionu, a byli z toho nadšení. Na konci svého pobytu jsem ale potkal dva Syřany, mladého muže a ženu. Ta dívka mi řekla, že sice není islamistka a pochází z křesťanské rodiny, ale je ochotná přijmout islamistickou diktaturu, jen pokud se podaří svrhnout Assada, protože je to vrah a skutečný nepřítel. Tehdy jsem pochopil, že se to vyvíjí špatným směrem, což se také naplnilo.

Jak vnímáte vývoj sociálních hnutí v Evropě a Americe?

V prosinci 2011 jsem měl přednášku v galerii MoMA PS1, bylo tam narváno k prasknutí. Diskutovalo se o tom, jak založit hnutí proti zadlužení studentů, Occupy Wall Street bylo na vrcholu. Vrátil jsem se tam v listopadu příštího roku, Occupy Wall Street se tehdy přejmenovalo na Occupy Sandy, což jsem považoval za velice příznačné. Četl jsem to jako metaforu toho, co se dělo v roce 2012. Lidstvo – a New York je svým způsobem centrem lidstva – s konečnou platností pochopilo, že svět už není možné změnit, protože některé tendence jsou příliš hluboce zakořeněné v našem prostředí.

Pro Evropu byl 2012 rokem deprese a dezintegrace hnutí. Dnešní Londýn je hlavní město cynismu; ve vzduchu visí totální porážka. Jistě, mluvím z hlediska velice malé skupiny londýnských obyvatel, umělců, intelektuálů a aktivistů. Ale právě ti vytvářejí časoprostor, který nejcitlivěji reaguje na změny. Nevím pořádně, co dnes vlastně znamená být umělcem, v jistém smyslu je to ale někdo, kdo má pro věci cit. Když jedu někam do cizího města, galerie a muzea mě nepřitahují. Více mě zajímají umělci, mám pocit, že rozumějí, vidí a cítí.

Španělsko je zřejmě jedním z posledních míst, kde hnutí ještě není úplně poraženo. Zároveň tam ale stoupá popularita Hnutí za nezávislost Katalánska, což je počátek z mého pohledu velice nebezpečné proliferace politiky identit. Katalánsko bylo odjakživa mírumilovné místo, byli zde levičáci, libertariáni, ale o Madridu nebo Baskicku to neplatí. Katalánci chtějí uspořádat příští rok referendum, ale Madrid to nechce dovolit. Stejný konflikt hrozí v Itálii. Možná je tohle budoucnost Evropy: konflikt regionů, válka chudých proti chudým. Není to nic dočasného, přechodného. Nečekám další období obrody emancipačních hnutí.

Co tedy podle vás nastane?

Dokážu si představit, co se stane v příštích deseti letech. A nezdá se mi to moc zajímavé, protože je těžké vidět něco jiného než katastrofu. Snažím se proto uchopit vzdálenější budoucnost. Neočekávám, že budu žít déle než pět let, a ani nechci. Spíše než se konfrontovat se současností bych chtěl v následujících letech přemýšlet o tom, co by se mohlo stát v druhé polovině tohoto století. Je docela pravděpodobné, že lidstvo nepřežije v takové podobě, v jaké je známe dnes. Zajímají mě teorie transhumanismu: od Donny Harawayové přes Nikolaje Fedorova, ruského vizionáře, po Raymonda Kurzweila a současný transhumanismus. Zaujal mě výrok prezidenta Obamy, že nadcházející desetiletí bude dekádou výzkumu aktivit lidského mozku, což se týká také všeobecného intelektu – kolektivních intelektuálních schopností – a vztahu mezi všeobecným intelektem a tělem. Rozhodujícím úderem bude buď finální polapení mozku matrixem semiokapitalismu, anebo naopak schopnost nové kompozice sociálního těla a všeobecného intelektu.

Vaše kniha Povstání z roku 2011 se týká poezie a financí. Zaujal nás váš skeptický pohled na politiku a to, že si oproti tomu mnoho slibujete od poezie, která podle vás má sílu narušit status quo. Můžete přiblížit jak?

V té knize řeším vztah mezi jazykem poezie a finančním kapitalismem. Původní myšlenka se týkala geneze finančnictví. Začínám u metodologie symbolismu, který se zakládá na myšlence, že jazyk je něco autonomního. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století to začínají básníci pociťovat a tvrdit, že jazyk je autonomní sférou, která má svá vlastní pravidla, objevují se formalistické teorie a tak dále. Básníci osvobodili jazyk od jeho referenční funkce. V knize jsem se pokusil propojit proces osvobozování jazyka s tím, co se děje na poli ekonomie. Nejedná se přitom vůbec o politickou zodpovědnost básníků ani o přímý vliv poezie. Ve skutečném světě se finančníci a básníci nepotkávají, ale náleží stejnému duchu doby, zeitgeistu.

V roce 1971 Richard Nixon osvobodil dolar od zlatého standardu, od jeho referenční funkce. Celý proces začal už tehdy, ale evidentní je teprve dnes. Vidíme, že peníze jsou sférou, která je na realitě zcela nezávislá. Do té míry, že noviny dnes tvrdí, že Řecko je venku z krize a vše je zase v pořádku. Situace na burze je možná dobrá, ale celá řada lidí je nezaměstnaných. Finanční kartografie světa je zcela oddělená od skutečnosti. Ve dvacátých a třicátých letech, ve věku Roosevelta a Keynese, ještě možná platilo, že finančnictví je kartografií světa. Dnes je to jinak: finančnictví je spokojené, když je svět v depresi. Čím víc jsme mrtví, tím lépe pro finanční systém. Je třeba to uchopit i z ekonomického hlediska. Vezměte si příklad takzvaných nových finančních instrumentů – swapů, derivátů. Pokud do něčeho investujete a tato investice přinese zisk, získáte peníze; pokud zisk nepřinese, tak obdržíte ještě víc peněz právě kvůli swapům – vaše investice je pojištěna. Nutí vás to ničit věci. Lidé investují peníze do budov, továren a pak je ničí, protože destrukce přináší větší zisk než produkce.

Jaká je tedy role či úkol poezie v těchto podmínkách?

O tom je druhá část knihy. Snažím se říci, že poezie a sociální hnutí se čím dál více sbližují – jsou procesem reaktivace erotického těla společnosti, nového utváření a nové kompozice solidarity. Básníci jsou doktoři, terapeuti. Když se ale podíváme na umění minulých dekád, v devadesátých a nultých byli spíše proroky. Umělkyně Miranda July a Eija-Liisa Ahtila, spisovatel Jonathan Franzen a jeho román Rozhřešení nebo Kim Ki-duk se věnují patologii společenské psýché. Ve své knize tvrdím, že bychom měli udělat další krok a z diagnostické fáze přejít na terapeutickou. Nejsem si ale vůbec jist, zda jsme toho schopni. Nevidím nikde doktora, na kterého čekám. Můj stávající lékař mi říká: Chlapče, ty jsi ale velice nemocný. No, co se na to dá říct? Díky za informaci. Čekám na doktora, který bude vědět, jak mě vyléčit.

V čem konkrétně spočívá naše nemoc?

Podobu této patologie můžeme charakterizovat jako křeč. Křeč je zrychlená vibrace těla, která je bolestivá, protože naše svaly, kůže, mozek nesnesou takovou rychlost, nejsou pro to uzpůsobené. Vztah těla a prostředí, čímž myslím práci, informace, ale i materiální prostředí, je křečovitý v tom smyslu, že jsme nuceni reagovat příliš rychle. Je to problém intelektuálního rytmu, rytmu porozumění, dešifrování, vnímavosti. Co je vnímavost? Schopnost porozumět něčemu, co není možné vyjádřit slovy. Můžete něco skutečně pochopit nebo cítit, pokud je rytmus vaší vnímavosti v harmonii vzhledem k rytmu prostředí, v němž se nacházíte. Dokážete si představit, že by se rytmus prostředí zpomalil? Já tedy ne, nedokážu si představit zpomalení infosféry, života samotného. Terapeutický akt nemůže spočívat v tom, že se vrátíme zpět, nemůže jít o návrat k nějakým starým dobrým časům. Cesta ven tkví v nějakém novém rytmu kolektivní mysli a kolektivního těla. Upřímně nevím, co by to mělo být. Ale vidím, že lidský mozek je „vymknutý z kloubů“, od toho je třeba začít. Nacházet cestu k nové harmonii lze jen na úrovni vnímavosti, a proto se obracím na básníky. Jak se to může uskutečnit? Netuším.

Jak tohle souvisí se současnými sociálními problémy, nezaměstnaností a podobně?

Klíčová je role, kterou hraje všeobecný intelekt nejen v intelektuálním životě, ale i v produkci a distribuci věcí. Takže naše potíže spočívají v tom, že jsme – jako součást všeobecného intelektu – zcela zahlceni potenciálem finančního kapitálu. Jsme nuceni následovat jeho rytmus, musíme přijmout pravidla finančního aparátu. Pokud jste schopni poskytnout všeobecnému intelektu jiný rytmus, jiný způsob vlastní organizace, neosvobozujete jen všeobecný intelekt z finančního područí, ale vytváříte také možnost jiné sociální organizace, produkce atd. Může to znamenat samozřejmě celou řadu věcí. Někdo může vytvořit biosféru v Arizoně, někdo může založit komunu nebo společné bydlení, je to věc životního experimentu. Zkratka mezi životem a uměním není nějakým budoucím programem, už se děje.

Beru Obamův projekt mapování aktivit mozku velice vážně. Předešlé mapování lidského genomu bylo terapeutickým počinem – v tom smyslu, že nešlo jen o popis, ale také o to něco v té genetické sféře změnit. Proto je dnes například částečně možné předcházet rakovině. Mapování mozku znamená vytvářet možnosti, podmínky pro změnu samotné jeho aktivity. Důležité samozřejmě je, jaké pro to bude odůvodnění a kdo to udělá. Budou to básníci, nebo finančníci? Právě zde se v blízké budoucnosti odehraje ten zásadní boj. Už není možné odvrátit finanční destrukci světa, ta už probíhá. Pokud se někde odehraje revoluce, proč ne, ale Sandy nelze zastavit, jak naznačuje Occupy Wall Street svým novým jménem. Je to podnětná metafora. Jediné, co nám zbylo k okupaci, je katastrofa. Otázkou už není, zda je možný jiný svět, ale jestli je možná jiná mysl.

Proč se těmto hnutím nepodařilo zvrátit finanční destrukci světa?

Hnutí v Evropě, mám na mysli odbory, dělníky, studenty, se ukázalo jako neschopné podniknout cokoliv proti destrukci Řecka. Neproběhla ani jedna celoevropská demonstrace, ani jedna generální stávka. Když se roce 2011 se odehrály protesty, myslel jsem si, že se to převrátí v něco obecnějšího, ale mýlil jsem se, klamal jsem sám sebe. V něco jsem doufal, ale zároveň jsem věděl, že je to velice těžké, možná dokonce nemožné. Není to problém politické neschopnosti, ale nemožnosti nové společenské kompozice. Lidé, jako jsem já, kteří prožili šedesátá léta, uvažují v termínech pracující třídy, ale to už dávno neplatí. A prekérní pracující není možné nově „komponovat“. Prekarita se netýká jen vztahu práce a kapitálu, ale také vzájemného intimního vztahu pracujících těl – znamená to, že druhého už příště nepotkáte, každý pracovník je molekula, která je dnes na jednom místě, ale zítra už někde jinde.

Ale prekarita v levicovém uvažování neměla vždy jen negativní konotace…

Ano, jedním ze sloganů roku 1977 bylo: „precario è bello“, tedy prekarita je krásná. Pro nás znamenala svobodu, možnost změnit práci, když se nám znelíbila, nebo ji aspoň na čas opustit. Ale podmínky na pracovním trhu byly tehdy zcela jiné. Dnes jsou reálné mzdy zhruba poloviční. Práce také předpokládala solidaritu, což není záležitost volby, ideologie. Solidaritu umožňují určité podmínky, kdy se těla pracujících každý den setkávají – jsou přátelé, nekonkurují si. Prekarita oproti tomu znamená, že každý je konkurentem, můžete sice spolupracovat, ale potkáváte obrazovku, nikoliv toho člověka. Tušíte, že vám může vaši práci vzít. Sociální a geografické podmínky práce znemožňují proměnit prekaritu v solidaritu, nebo je to velice obtížné. Hlavním problémem pro hnutí posledních dvaceti letech byla schopnost vytrvat, existovat déle než dva tři měsíce. Mladí lidé se rádi potkají na chvíli, na hodinu, ale pak už se necítí dobře, je pro ně těžké být spolu delší dobu. Lidé ztrácejí schopnost těšit se z tělesné přítomnosti druhého v čase. Slabina hnutí nespočívá v politice, ale v psychologii, v tělesnosti, je to sociální problém. Druhý není váš přítel, je to konkurent. Je možné to psychologicky popírat, ale v hloubi duše víte, že to tak je. Není možné to zvrátit. Levice v Itálii, Francii a pravděpodobné také v České republice říká, že je třeba bojovat proti prekaritě. Ale je to falešné a neznamená to nic. Prekarita není záležitost politického rozhodnutí.

Prekarita je často vnímána jako symptom mizející střední třídy, jako odvrácená strana nové ekonomie a kreativních průmyslů. Jaký je rozdíl mezi básníky, v nichž podle vás dřímá příslib emancipace, a pracovníky v kreativním průmyslu?

Proto nemluvím o umělcích, ale o básnících. Svět umění je tak blízko kreativnímu průmyslu, že je to vlastně skoro to samé. Kreativní průmysly znamenají podřízení tvořivosti ekonomickým pravidlům. Nadšená rétorika kreativních průmyslů a nové ekonomie převládala v devadesátých letech, v posledních deseti letech kreativní průmysly ovládly povětšinou prekérní pracovní podmínky. V letech 1995 až 1999, alespoň ve Spojených státech a některých částech Evropy, bylo ale skutečně možné kreativně podnikat, rozjíždět různé obchodní projekty založené na nápadech, pak ale splaskla takzvaná internetová bublina a sociální a ekonomické podmínky kreativního podnikání se proměnily. Z úspěšných programátorů, reklamních kreativců, designérů se náhle stali prekérní pracovníci. Krize v roce 2008 navazuje na tu z jara 2000. Jedná se v podstatě o tentýž proces – kolaps kreativní utopie. V devadesátých letech se to týkalo oblasti internetu a umění, posléze to byla kreativita ve finančním sektoru. Umění je v tomto smyslu úzce spjato s podnikáním.

Básníci nejsou tak svázáni s ekonomickou sférou a kreativními průmysly. Básnické poslání znamená odmítnout podřídit tvořivost ekonomii, což předpokládá novou definici pojmu tvořivosti. Označuje tvořivost jen různé formy stále totožného ekonomického obsahu? Nebo znamená schopnost představit si svět za hranicemi ekonomie?

Pokud mohou být básníci proroky či dokonce doktory, jakou roli by měli podle vás v současnosti hrát filosofové?

Chápu filosofii jako vnímání tendencí. Vezměte si například Marxe. Byl prorokem? V jistém smyslu ano. Někde tvrdí, že nepíše recepty pro restaurant budoucnosti. Není to otázka utopie, popisu utopické nebo dystopické budoucnosti, ale jde o čtení tendencí. Znamená to, že musíte nasávat, vycítit směr, kam míří kolektivní mysl, znalosti, schopnosti. Jenže pak existují ještě protichůdné tendence. Ve svém spise Grundrisse, Fragmentu o strojích, píše Marx o všeobecném intelektu jako podmínce osvobození lidstva od kapitalistického vykořisťování. To ale neznamená, že je tato emancipace nutná; vůbec se to nemusí stát, protože tu jsou zároveň opačné trendy, které se mohou naplnit. Nemám rád takový ten optimismus, který hlásá, že v přítomnosti je něco zapsané a že se to taky stane, neshodnu se na tom s Antoniem Negrim. Proroctví je velice komplikované umění, netýká se jen čtení možností, ale také sledování neduhů, patologií a protichůdných tendencí.

Mají proroci své následovníky?

Dobří proroci nemají moc následovníků. Většinou jsou osamělí. Vezměte si Kassandru nebo Tiresia.