Před časem proběhlo v Plzni referendum, které nedovolilo investorovi postavit obchodní centrum na pozemku bývalého Domu kultury, jehož demolici provázely protesty. Výsledkem je ohromná prázdná plocha uprostřed města, na které se nesmí stavět. Troufám si říct, že spíše než o snahu zachovat socialistický kulturák šlo obyvatelům města o to vypořádat se s vlastní frustraci – většinou v podobné situaci nezmůžou nic. Výsledek je sice paradoxně neuspokojivý pro všechny, ale je důležitý sám o sobě.
Většina debat s výtvarníky se v současnosti rovnou přenese ke společenským jevům, které se nejčastěji týkají neobratných zásahů ministerstva kultury do chodu státních institucí nebo snah soukromého sektoru ovládnout veřejný prostor. Zdá se to být logické v době, kdy samo výtvarné umění nabylo výrazné kriticko-společenské podoby. I to je zřejmě důvod, proč je řada umělců stejnou měrou sociálními, kulturními i politickými aktivisty. Stav, který je jinde docela běžný, u nás postupně vykrystalizoval až v posledních letech.
Pro někoho možná překvapivě už nezůstává jen u pasivních projevů odporu. Petice ani otevřené dopisy se zájmu periodik očividně nedočkají, naproti tomu i pár postávajících demonstrantů s nepřehlédnutelnými transparenty může být pro fotografy vděčnou potravou a oko kamery dokáže být milosrdné i k menšímu počtu manifestujících. Jedná se samozřejmě o plakátové zjednodušení problému, kombinaci agrese a u nás nezbytného sarkasmu. Nejsme na to zvyklí, ale zpočátku rozpačitě přijímaná podoba protestů se ukazuje jako – v rámci možností – funkční cesta. Soudě podle zájmu médií, probíhají letos docela úspěšné kampaně, které na sebe dokážou upozornit a vzbudit zájem veřejnosti o jinak přehlížená témata. Vzpomeňme jogurty před ministerstvem kultury, „válečnou“ fotografii polystyrénové ruky z performance před Mánesem nebo naposledy transparenty před hotelem Praha. Přesto si troufám tvrdit, že i tyto akce působí spíše na vnitřní integraci dotčených než na veřejnost, jejíž širší podporu chtějí vyvolat…
Nekompromisní jednání soukromých developerů a investorů je hloupé už proto, že zavdává příčinu k nenávisti. Jako by tito podnikatelé nechápali, že se jim to „nevyplatí“ – v každém smyslu tohoto slova. Odmítají komunikovat, své požadavky prosazují neprůhledně a arogantně využívají svoji moc. Proč si investor plánující zbourat komunistický hotel s řadou výjimečných uměleckých děl nenajde čas, aby vyslechl argumenty odpůrců? Možná by vzniklo řešení, které by mohlo uspokojit obě strany. Již tradičně selhává dialog s magistrátem, případně ministerstvem. Chybí oběma stranami respektovaný arbitr. Místo toho se situace vyhrotí do podoby, kdy „vekslák bourá Prahu“. Tímto způsobem vedená kampaň je, myslím, tak trochu protivná všem. Jenže petice už nebere nikdo vážně, natož závazně. Takže pokud se „mocní“ hodlají chovat tímto způsobem, bude se nutně aktivizovat i druhá strana a bude podobně agresivní. Objeví se již naznačené „my“ a „oni“, historicky nejoblíbenější model (třídního) boje. Snadno zapamatovatelný slogan pak „lajkne“ řada lidí jen proto, že se chce vypořádat s obecnými problémy, které v tomto případě zastupuje démonická postava miliardáře a kauza jím bouraného hotelu. Pozornost vyvolají transparenty zesměšňující celou situaci, výchozí problém hotelu, který nikdo nechce, zapadne, a historie si bude pamatovat arogantního pražského veksláka. Dobře mu tak.
Vybavuji si řadu podobných situací ze zahraničí, kdy mezi investorem a jeho odpůrci došlo ke konsensu a spolupráci – příkladem je kauza Frappant-Ikea v Hamburku, kdy se bojovalo o zachování bývalého obchodního domu na základě debat investora s místními obyvateli a sdruženími. Najít optimální řešení není snadné, ale vést debatu o využití budov postavených z peněz všech (obyvatel tehdejšího socialistického Československa) by se prostě mělo, ať už jde o kulturák v Plzni, nádraží v Havířově nebo hotel v Praze.
Možná je to vše k něčemu přece jen dobré: dochází k formování odporu, který sice může mít mnoho nejrůznějších podob, ale jejich důsledky v konečném součtu dopadnou i na zdánlivě nedotknutelné. To není výhrůžka, ale ověřený fakt.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.