Vytvořit novou společnost

Letní Budapešť působí jako každá jiná středoevropská metropole: turisté s fotoaparáty v ulicích, plné restaurace a kavárny. Je takové horko, že se vzduch tetelí. Před budapešťskou výstavní síní Mücsarnok na náměstí Hrdinů stojí – k velkému pobavení okolních turistů – muž v zimním oblečení. V rukou drží nápis: „Kam se podělo jaro po tak dlouhé zimě?“ Opodál přihlíží spokojený kurátor József Melyi, kritik umění a profesor na místní Univerzitě výtvarných umění. Ve spolupráci se svými studenty týden co týden oslovuje umělce, aby v blízkosti galerie podnikli, co uznají za vhodné. Projekt, který nenese žádné téma, a přesto všichni tuší, o co v něm jde, se nazývá Kívül tágas, tedy Veřejný prostor.

Maďarská liberální kulturní scéna se během vlády strany Fidesz s Viktorem Orbánem v čele ocitla mimo institucionální sféru, doslova v undergroundu. Projekt Kívül tágas je v tomto smyslu symbolický. Respektovaným ředitelům klíčových galerií hlavního města, jako jsou Ludwig Múzeum či Mücsarnok, nebyla prodloužena smlouva nebo sami kvůli politickému tlaku odešli. Obě galerie ovládlo konzervativnější vedení. Jiné přišly o své dotace. Pro maďarský umělecký provoz, který byl dosud zcela závislý na státní podpoře, to znamená zásadní proměnu vlastního fungování. „Na Univerzitě výtvarného umění byl v minulých letech založen program kurátorských studií, ale co budou jeho absolventi dělat? Většina z nich ze země odchází,“ poznamenává mladá kurátorka Estzer Szakácsová. Sama přitom měla štěstí – působí v maďarské pobočce sítě Tranzit, jedné z velice mála institucí, jež jsou financovány privátním sektorem. Odejít však v budoucnosti hodlá také, jelikož si nepřeje, aby její děti chodily do maďarských škol, kde se podle ní vyučuje jen propaganda. Jak si celou společenskou situaci vysvětluje? „V roce 1989 se vlastně žádná revoluce neodehrála, byl zde sice ustaven nový politický řád, ale moc jsme o tom nepřemýšleli. Nedokázali jsme se vyrovnat se svou socialistickou minulostí.“

Intelektuálové na periferii

Sociolog Miklós Vörös je vysokoškolský pedagog. Útok na intelektuální prostředí je podle něj jedním z pilířů politiky Fideszu. „Pokud jsou ochotni obětovat svou nezávislost, mohou se intelektuálové stát sociálními inženýry a spoluvytvářet novou společnost. Pokud k tomu ochotni nejsou, zůstávají mimo a jsou záměrně marginalizováni.“ Podle Vöröse nemá vládnoucí strana žádnou vlastní kulturní politiku, jen představy odvozené od konzervativní vize založené na směsici křesťanských hodnot (přestože Maďaři nejsou nijak religiózní) a nacionalismu. „Fidesz se v kultuře necítí dobře, nerozumí jí. Kulturní politiku pouze využívají. Vytvořili nové instituce, do nichž dosazují ty, kteří jsou s nimi spříznění. Jedná se o ideologickou centralizaci a zároveň institucionální decentralizaci. Nejsou tak přímo zodpovědní za obsah nebo management.“

Konzervativní Maďarská akademie výtvarného umění, původně privátní, od roku 2011 veřejná, je toho příkladem. V posledních letech získala rozhodující slovo v otázkách řízení kulturních institucí a k dispozici velký rozpočet. V jejím čele stojí osmdesátiletý György Fekete, který v dnes již kultovním rozhovoru pro portál Index.hu odmítl rozluku církve a státu – ve státní instituci podle něho nesmějí být „kacířské“ výstavy – a liberální demokracii přirovnal k fašismu a socialismu. „V čele podobných stínových institucí jsou klauni, intelektuálové, kteří poslušně vytvářejí zcela fiktivní obraz historie,“ pokračuje Vöros. „Řada lidí je paroduje, ale masová média jsou pod kontrolou vládní strany. Kritika proto nemá šanci ovlivnit velký počet lidí. Kritičtí intelektuálové se čím dál více ocitají na periferii, musí bojovat o vlastní přežití a na odpor jim nezbývá čas ani energie.“

Krize identity

Podle citovaného sociologa se kultura stala objektem útoku proto, že narušuje poněkud nekonzistentní orbánovský projekt utváření nové společnosti, podmíněný absencí sebekritického pohledu ať už na současnost či na minulost. Pro našince, navyklého na zcela periferní roli kultury v debatách neoliberálních politických stran, je takový přístup ke kultuře zarážející, protože jí paradoxně přisuzuje určitou důležitost – namísto lhostejnosti přichází restrikce, klíčovou vlastností kultury už není nevýdělečnost, nýbrž subverzivní potenciál. „Orbán se snaží vytvořit novou sociální třídu a při vytváření její identity hraje kultura důležitou roli,“ podotýká aktivista a umělec Szabolcs KissPál. „Maďarsko trpí krizí identity, která souvisí s traumatickými momenty dějin, jakými byly Trianonská dohoda nebo holocaust. Jde o dramatické události, kterým Maďaři dodnes zcela nerozumějí a o kterých se nediskutuje. Jako řešení nabízí Fidesz nacionalismus. Kombinuje přitom prvky vlády Jánose Kádára a režimu admirála Horthyho a využívá nostalgii po velkém impériu, kterým kdysi Maďarsko bylo.“

KissPál patří k hnutí Svobodných umělců, kteří založili blog Nemma, brojí za transparentní výběrová řízení, píšou otevřené dopisy a v prosinci demonstrovali proti ovládnutí Mücsarnoku Maďarskou akademií (viz A2 č. 26/2012). Účastnil se také květnové desetidenní okupace Ludwig Múzea (viz A2 č. 11/2013), která však ničeho nedosáhla – dosavadního ředitele nahradila za netransparentních okolností kurátorka Júlia Fabényiová, favorizovaná stranou Fidesz. I přesto se KissPál domnívá, že celá akce a její komunitní náboj hluboce poznamenaly uměleckou scénu, ostatně jeho samotného aktivismus zcela pohltil. Také vedení muzea či Maďarské akademie jsou od té doby opatrnější, okupaci se totiž podařilo získat mediální ohlas.

Řešení je revoluce

Ve výstavním prostoru Studia mladých umělců v Budapešti, mnohem funkčnější obdobě českých výtvarných spolků, je možné v těchto dnech zhlédnout projekt Anikó Lorántové a Tamáse Kaszáse, působících pod jménem Ex-artists Collective. Výstava se zabývá „lidovou vědou“ jako tvůrčí a invenční schopností, jež je člověku vlastní a s níž si dokáže poradit i v „necivilizovaných“ podmínkách. Expozice sama by asi nebyla ničím ojedinělá, ale v kontextu institucionálního rozkladu jsou hrubé dřevěné konstrukce, v nichž se nalézají kusy dřívek a návodné texty a kresby, velice působivé. V době, kdy se staré pořádky rozpadají, vyjadřují potřebu postavit něco jiného a nového.

Není náhodou, že Márton Pacsika, mladý kurátor, který právě absolvoval již zmiňovaná kurátorská studia na Univerzitě umění v Budapešti, výstavu chválí. Dlouze pak hovoří o tom, že by umělecká scéna měla šetřit energií a místo potyček se státní mocí se pokusit vytvořit nové, na státu nezávislé komunitní projekty. Fakt, že se umění ocitlo v undergroundu, nepovažuje za tragédii. Těší se z velké vlny aktivismu, jejíž se cítí být součástí: „V Budapešti se nyní, na rozdíl od předchozích let, kdy převládala pasivita, pořád něco děje.“ Hovoří také o generačním konfliktu – starší generace se chce vracet do doby před tím, než se Fidesz dostal k moci, což otevřeně levicový teoretik razantně odmítá. Nechápe rovněž ty ze svých přátel a známých, kteří chtějí ze země odejít. „Pro mě je to tu inspirující. Jsme vyřazeni z účasti na dění v oficiálních institucích, ale to může být příležitost k vytvoření nové společnosti. A odejít znamená zradit ty, kteří odejít nemohou.“

Fidesz zavedl v celé institucionální infrastruktuře změny, které se zdají být nevratné. I když vládní strana volby v roce 2014 prohraje, dosazená elita zůstane na svých postech, čímž se oslabí jakékoliv vítězství opozice. Jen revoluce by mohla situaci zvrátit, shodují se všichni, jenže občanský aktivismus je nyní spíše na ústupu. „Akcí opozičních sil se účastní několik desítek tisíc lidí, ale Fidesz jich dokáže svolat stovky tisíc,“ unaveně praví Melyi. Zbývá tedy buď odejít, nebo budovat underground. Mladší generace je v obou případech ve výhodě. Sám Melyi má tři děti a svůj život zasvětil maďarské umělecké scéně – opouštět ji pro něj nedává smysl. A tak spolu se svými studenty pořádá minimalistické intervence před budapešťskou kunsthalle, kde kdysi sám jako kurátor působil.