Jedná se o nekonečný den

Videokemp se poprvé uskutečnil v roce 2005 u Altánu Klamovka v Praze. Mohl byste přiblížit jeho počátky?

Původní ideou, z níž jsme při vzniku vycházeli, bylo využití parkového okolí malé galerie pro uspořádání větší krátkodobé akce. Pokoušeli jsme se vymyslet model, který by umožnil prezentaci soudobé umělecké tvorby nějakým adekvátním způsobem. Jako vědomý protiklad k běžným výtvarným workshopům a parkovým výstavám jsme nakonec zvolili formát přehlídky videoartu, se kterým v té době pracovalo velice široké spektrum tvůrců. Konečná podoba Videokempu, tedy přehlídka videí prezentovaná v turistických stanech, vznikla i z praktických důvodů – jevila se jako nejbezpečnější a aspoň trochu zastíněné řešení exteriérové prezentace videa. Současně to s sebou přineslo i onen „kempovací“ moment, kdy si každý umělec ideálně, byť to tak v reálu od začátku plně nebylo, přinese svůj stan a techniku a napojí se jen na společnou elektrickou síť.

Myšlenka prezentovat médium videa netradičním způsobem ve veřejném prostoru je pro Videokemp jistě určující. Zároveň se do jeho koncepce promítly i další inspirační zdroje. V textu k druhému ročníku jste například zmínil ideu dočasné autonomní zóny Hakima Beye.

Ano, tehdy jsem vzniklý krátkodobý komunitní celek skutečně přirovnal k Beyově dočasné autonomní zóně. Kemp vzhledem k přítomnosti většiny autorů opravdu v průběhu odpoledne a večera fungoval jako jakási na dané místo nečekaně přenesená komunita. V prvních ročnících ji tvořili hlavně příslušníci v té době nastupující umělecké generace i teprve začínající studenti. Tato komunita měla i svou dynamiku, když se k ní v průběhu dne dle svých možností a potřeb přidávali či naopak od ní odpojovali další umělci. Vnímal jsem to jako alternativu k těžkopádným a na grantovém financování závislým klasickým výstavním akcím. A to nejen ke galerijním, ale i k většině těch, jež probíhají ve veřejném prostoru – cítil jsem potřebu vymezit se vůči rozšířenému sochařskému či streetartovému patosu.

Proto jsme také u čtvrtého a pátého ročníku Videokempu udělali další krok, když jsme kempovali úplně nezávisle na jakékoliv instituci a jejích zásuvkách v parku na Letné – elektřinu obstarával agregát. Tyto dva ročníky také asi v tomto ohledu pokládám za nejsilnější. Dokázaly vytvořit onu dočasnou autonomní zónu ve frekventovaném veřejném prostoru a bylo velice zajímavé sledovat pozitivní i negativní reakce náhodných kolemjdoucích. I když byl Videokemp vždy plně otevřený všem, bylo patrné, že se přece jen jedná o specificky vymezený prostor, do něhož se řada z nich ostýchala i přes pobídky vstoupit. Měl jsem také pocit, že u některých lidi se jedná o dráždivé narušení jejich potřeby „normality“ veřejného prostoru. V tomto smyslu jsem vždy cítil jistý implicitně „anarchistický“ ráz celé události, a to mnohem více než u akcí spojených s rámusem techna, drogami a tričky se zakroužkovaným A. Pro mnohé kolemjdoucí ovšem onen průnik dovnitř komunity takový problém nebyl. Ve spektru zhruba třiceti prezentovaných prací si své při troše trpělivosti našel skoro každý. Přece jen je videoart ve formě recepce asi nejbližší formát základnímu „médiu“ starší generace, u níž bychom mohli hledat problémy s pochopením, tedy televize.

Videokemp je na poli prezentace současného umění již určitým fenoménem. Jde o neziskovou a většinou bezgrantovou kulturní akci, částečně založenou na principech DIY, protože většinu techniky i zázemí si umělci přivážejí sami. O to složitější ale může být produkce. Co vás přivádí k jeho opakovaným realizacím? Stále akci vnímáte jako nevyčerpanou platformu pro interpretaci současného videoartu u nás?

Jak jsem již zmínil, ryzí DIY koncepce nikdy nebyla plně realizovatelná – vždy byla zapotřebí značná kurátorská a produkční podpora. Každý ročník jsme na Videokemp vozili hromadu techniky, stanů apod. Z tohoto důvodu je vždy asi přece jen nutná jistá organizovanější sekce, k níž se připojí samostatněji operující vystavující. Samotná práce kurátorů a produkce je velice náročná i proto, že jde o akci probíhající v reálném čase. Práce nikdy nekončí instalací, jedná se o nekonečný den.

Minulý rok jsem Videokemp vynechal, protože jsem měl pocit, že se projekt do jisté míry vyčerpal. Vlastně bylo vyčerpané i spektrum umělců, kteří by na něm mohli vystavovat. Těch nebylo málo – dohromady se na Videokempech vystřídalo už mnohem více než stovka jmen. Rozhodně, zvlášť v současné situaci, nepovažuji Videokemp za ideální formát prezentace současného umění, natožpak videa. Nicméně poskytoval a stále poskytuje jistou specifickou polohu, která je pro mnohé tvůrce podnětná. Na druhé straně nechápu videoart samotný, speciálně v českém prostředí, jako nějaký samostatný tvůrčí okruh. Právě naopak. A pokud se podíváme na jména vystavujících na Videokempu, je dobře patrné, že řada z nich patří k tvůrcům pracujícím převážně s úplně jinými médii. Onen vynechaný ročník byl způsoben i jistým útlumem využívání videa v tomto tvůrčím okruhu. A jedním z důvodů obnovení byla řada nových prací mladších tvůrců, které zase naznačily stoupající zájem o práci s videem.

Šestý Videokemp byl výjimečný, protože se konal dva dny, byl součástí hudebního festivalu Creepy Teepee v Kutné Hoře za spoluúčasti Galerie Středočeského kraje a poprvé se zde objevily i kurátorské stany, které pak byly i na dalším ročníku Videokempu v parku za Domem umění v Brně. Podle jakých kritérií probíhá výběr umělců?

V případě šestého ročníku jsme, na rozdíl od dvou předchozích, maximálně využili možností, které takovéto akci může nabídnout hostující instituce. Stany jsme použili nejen na vystavování, ale i na spaní. Co se týče kurátorských stanů, šlo nám o možnost prezentace děl zahraničních umělců, které zde může kurátor zastoupit. Právě pozice kurátora v komunitě stanujících umělců je zajímavá – dostává se tím do sociální role srovnatelné s ostatními vystavujícími. Aspoň tak to fungovalo u první aplikace tohoto modelu.

Vybíráme tvůrce, kteří v patřičné kvalitě pracují i s médiem videa a současně jsou ochotni se zúčastnit daného kempovacího systému. Forma kempu a prezentace ve stanu je tu sama o sobě pro mnohé i konceptem výstavy. Tito umělci jsou pak doplněni další tvorbou, jejíž autoři se z nějakého důvodu nemohou přímo účastnit a současně je dle kurátora jejich práce zajímavá.

Podle čeho jste se spolukurátorkou Janou Stanulovou vybírali umělce pro letošní ročník, který proběhl v zahradě Břevnovského kláštera? A jak byla zapojena participující Galerie Entrance?

Letošní ročník byl specifický tím, že po tříleté absenci Videokempu v Praze se naskytla příležitost pro prezentaci tvorby řady nově se profilujících autorů mladší generace i několika starších, kteří se Videokempu doposud nezúčastnili. Spolupráce s Galerií Entrance je logická i díky tomu, že její provozovatelky samy byly mezi vystavujícími na prvním ročníku. Současně jsme také poprvé propojili konání Videokempu s vernisáží tradiční výstavy v prostorách galerie. V tomto ohledu mohu vyjádřit jen spokojenost, neboť zde došlo k rovnocenné paralelní prezentaci alternativního a galerijního formátu.

Jaké jsou pro Videokemp vyhlídky do budoucna?

Plány na další ročníky a místa jejich konání vždy nechávám trochu otevřené. Realizace Videokempu se vždy řídí nejen záměrem kurátorů, ale i vycítěním potřeby jeho realizace mezi tvůrci i diváky v daném čase a místě. Právě ona nezávislost projektu na tradiční grantové a galerijní struktuře mu dává tuto volnost, jež umožňuje jeho přípravu s poměrně krátkým časovým předstihem.