V českém překladu vyšla druhá a poslední povídková kniha klasičky americké prózy Flannery O’Connorové. Autorka za tyto prózy, jejichž těžištěm bývá zvnitřnění konfliktu a pointou epifanie, kdysi získala cenu National Book Award. Bližší pohled ukazuje, jak se v její tvorbě prolíná realismus s religiozitou.
Flannery O’Connorová, jejíž posmrtně vydaná povídková kniha Všechno, co se povznáší, se musí setkat (Everything That Rises Must Converge, 1965) nyní vyšla v českém překladu, není tuzemskému čtenáři neznámá. Mimo odeonský výbor Dobrého člověka těžko najdeš (1988), v němž některé z povídek recenzovaného svazku již vyšly, vydalo Argo stejnojmennou povídkovou sbírku (1955, česky 2010) a román Moudrá krev (1952, česky 2011). Nepřeložen tak zůstává jen román The Violent Bear It Away (Násilníci na něj tlačí, 1960).
Komorní výjevy
O’Connorová se řadí spolu s Markem Twainem, Kate Chopinovou, Williamem Faulknerem, Tennesseem Williamsem, Trumanem Capotem mezi spisovatele amerického Jihu. Kromě zájmu o jižanskou historii je spojuje sociální, či přímo sociálněpatologická tematika, násilí, moc, rasismus, důraz na rodinu, na roli náboženství a jeho projevy v lidském životě a samozřejmě otázka rasové segregace. Tu O’Connorová ohledává více než pečlivě – vyrovnání se svobodou černochů je leitmotivem její tvorby.
Pozice O’Connorové v literární historii se někdy dále zpřesňuje přiřazením k takzvané jižanské gotice, stylu pracujícímu podobně jako latinskoamerický magický realismus s grotesknem a s magií. To je ovšem zavádějící. Jde o výrazně civilní, realistickou autorku, dokonce bychom mohli mluvit o určité poetice všedního dne. O’Connorová zvláště důkladně pracuje se zvnitřňováním konfliktu. Soustředí se na komorní výjevy viděné na malé ploše rodinného domu, farmy, malého městečka nebo chodby newyorského domu a čas příběhu nepřesáhne několik málo dní. Události u ní spějí k výrazné pointě, jež mnohdy nese religiózní rysy. Médiem a motivem jsou postavy, tématem však čirá epifanie. Ale nepředbíhejme.
Prizmatem boží spravedlnosti
Jižanskogotické groteskno se podepisuje zvláště na postavách. Jakkoli se různí povahou, věkem, sociálním zařazením či rasou, spojuje je bizarnost a asociálnost, ať už daná tupou pasivitou, hypochondrií nebo – což se u O’Connorové hodnotí nejzávažněji – přílišnou sebejistotou, intelektuálním mesianismem a přesvědčením o smysluplnosti vlastního názoru. Konflikt je pokaždé založen obdobně: protagonisté spolu nedokážou komunikovat. Každý je opevněn ve svém světě, z něhož vyráží na více či méně zoufalé výpady směrem ke světům ostatních postav. Zcela tu chybí soucit, pokora, přijetí druhého člověka jako bližního. Lidé se vnitřně míjejí, jakkoli se potkávají vnějškově. Často jsou to rodinní příslušníci, typicky je inscenována dvojčlenná rodinná konstelace matky a syna. Opevňování se v sobě samém spolu s jistou, ne vždy jasně pociťovanou nepřiměřeností životních podmínek nutně vede k situaci, kdy se okolní svět stává bytostně cizím. Anebo byl cizí vždycky? Lidský život je pak představen jako přímá cesta k náhledu, že se člověk naprosto mýlil. V jednu jedinou vteřinu nahlédne všechny své snahy a touhy jako biblickou marnost nad marnost. Tím hůře, že tyto snahy s sebou často nesly hrůzné důsledky.
Říct, že O’Connorová píše komorní psychologická dramata, nestačí. Pointy povídek jsou matoucí, paradoxní, zdánlivě vybočují z dějového půdorysu. Celý příběh často vnímáme očima postavy, ale v osudovém okamžiku se perspektiva radikálně promění. Řeč přebírá vypravěč, jenž s ironickým klidem postavu projektuje na axiologickou, mravní a epistemickou osu věčnosti, vůči níž postava nemůže obstát, a celá hodnotová pozice světa je tak rázem proměněna. Takovou pointu literární věda zná pod Joyceovým pojmem epifanie. Ne nadarmo tento religionistický termín původně označoval zjevení božstva, k pochopení textů O’Connorové je třeba mít na zřeteli její katolicismus. Víra se v povídkách sice nemanifestuje explicitně, je však přítomná jako v hloubce skryté obrysy, které se náznakově zjevují v popisech krajiny či oblohy, přičemž inspirace barevností naznačuje apokalypsu (tento postup nemá daleko k symbolismu či expresionismu). Plně se religiózní stránka ukáže právě v epifanii, kdy je člověk poměřen absolutním měřítkem, osudovým viděním, kdy – jako v povídce Zjevení – hrdinka spatří samu sebe prizmatem boží spravedlnosti jako hříšnou a své ctnosti, jimiž doposud blahosklonně poměřovala ostatní, jako nicotné.
Autor je bohemista.
Flannery O’Connorová: Všechno, co se povznáší, se musí setkat. Přeložili Marcel Arbeit, Petr Onufer, František Vrba a Tomáš Vrba. Argo, Praha 2013, 260 stran.