Na konci července se v Ostravě uskutečnila další z prezentací finalistů letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Aleš Čermák věnoval svůj program debatě se sociálními pracovníky, sociology a především romskými obyvateli ulice Přednádraží. Setkání se uskutečnilo na nejfrekventovanějším místě Ostravy, v Nové Karolině, kterou tvoří administrativní budovy a obchodní centrum. Z několikahodinové debaty podle očekávání nejvýrazněji vystupovalo téma nefunkčního vztahu majority k nesourodé skupině obyvatel s „odlišnými životními hodnotami a kulturou“, kterou se snaží izolovat. Jedná se o často zmiňovaný komplikovaný vztah mezi skupinami „normálních“ a „nepřizpůsobivých“ občanů. Do druhé skupiny se vejde nečekaně velké množství lidí – osmnáctiletí, kteří opouštějí dětské domovy, propuštění vězni bez finanční podpory a možnosti sehnat práci, dlouhodobě nezaměstnaní nebo třeba lidé bez domova, někdy také jedinci s odlišnou sexuální orientací či životním stylem, duševně nemocní a fyzicky handicapovaní. Pokud vaše odlišnost přesahuje obecně respektovanou míru, ocitáte se ve skupině lidí s „problémem“.
Přílišná odlišnost, ať už jakákoli, byla v moderní době vnímána jako něco, co má být uzavřeno a zkoumáno. Vznikly pro to dokonalé laboratorní podmínky – všechny ty zdmi ohraničené nemocnice, blázince, rezervace, muzea, pasťáky či věznice představovaly možnost „problém“ řešit odděleně od běžného světa. Pohodlné řešení to asi je, ovšem většinou pouze pro stranu ošetřujících, nikoli ošetřovaných. Některé současné trendy od tohoto přístupu upouštějí – prostředí věznic je částečně nahrazováno monitorovaným domácím vězením, psychiatrické léčebny otevírají své brány a snaží se léčit pacienty ambulantně, domovy pro mládež nahrazuje pěstounská péče. Motiv oddělování jednotlivých skupin lidí od zbytku společnosti se ukázal jako neudržitelný. Na druhé straně snaha asimilovat všechny beze zbytku je ve výsledku zase jen vítězstvím jedné ze stran. Vhodné řešení se ukazuje tam, kde si společnost uvědomuje, že neexistuje žádný kolektivně adekvátní postup.
Kromě zmíněné prezentace v Ostravě nyní probíhají i další výtvarné aktivity pracující s termínem (ne)normálnosti. Pokud navštívíte výstavu v pražském DOXu nebo třeba bienále v Benátkách, budete mít možnost vidět mohutné soubory mapující světy odlišných lidských osobností nebo společenství. Pražská výstava Postiženi normalitou představuje svět mentálně a fyzicky postižených. Na rozdíl od Encyklopedického paláce, jak se jmenuje ústřední expozice benátského bienále, se soustředí spíše na podoby uměleckého ztvárnění světa postižených než na jejich vnitřní stav a jeho projevy. Je koncipována do podoby trochu panoptikálního přehledu nejrůznějších druhů fyzických odlišností, od Velázquézových trpaslíků po fotografie lidí s amputovanými končetinami. Jako bychom nezúčastněně nahlíželi do nemocniční ordinace nebo kabinetu kuriozit. Představené exponáty i některá díla ale přesvědčivě dokládají historické rozdělení světa na pól „normální“ a ten odlišný, který se vždy těšil zájmu intelektuálů a umělců.
Benátské bienále si za ústřední téma zvolilo práce uměleckých outsiderů, které spojují neobvyklé duševní stavy nebo sociální status. Vyvolávají tyto prezentace děl laiků, dlouhodobě odsouzených nebo duševně nemocných pocit spojení jejich a našeho světa, nebo jen dokládají neproniknutelnost této hranice? „Chybou by bylo vyvolávat iluzi existence jednoty tam, kde žádná není,“ píše ve svém textu o bienále kritik Josef Ledvina a o vězních či duševně chorých poznamenává: „Mohou mě zajímat, přitom ale pro mě nepřestávají představovat velmi cizí společenství, s nímž bych v mnoha věcech jen obtížně hledal společnou řeč (a samozřejmě také oni se mnou).“ Máme uvěřit ideálu o společně vnímaném a prožívaném světě, v němž nás rozdělují jen bariéry předsudků, na jejichž odstranění můžeme pracovat, nebo uznat nespojitelnost odlišných světů? Bienále nabízí odpověď ve spojení tvorby laiků a profesionálních výtvarníků (například děl umělkyně Evy Koťátkové a autorky art brut Anny Zemánkové), ale obávám se, že tak snadné to nebude.
Možná však není nutné za každou cenu hledat způsoby, jak přeložit nesrozumitelné. Něco jako právo na nesrozumitelnost vlastního života není jen výsadou umělců, ale každého člověka. Možná by postačil respekt k odlišnosti, ke světu v jeho autentické podobě. Schopnost vzájemně se obohacovat bude ve výsledku možná intenzivnější než nekonečné snahy narazit hranol do kruhového otvoru.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.