Často se mluví o různých dějích, které probíhají ve společnosti, ale pokud někdo zkoumá jejich souvislost, jen vzácně porovnává víc než dva z nich. Pokusme se načrtnout obrázek, který by dokázal zachytit vzájemnou propojenost většího počtu procesů, jež definují naši současnost. Jak to udělat na tak malém prostoru? Metaforou.
Představme si společnost jako kapku. Je to přesnější než běžný příměr k sociální pyramidě, neboť lidí ubývá směrem k hornímu i dolnímu okraji společenského rozvrstvení: bezdomovců je méně než příslušníků spodní třídy, kteří jsou bezprostředně nad nimi, ale zároveň je jich víc než miliardářů. Jak dokládá příjmový medián, vždy nás je víc dole než nahoře: na průměrný plat nedosáhnou zhruba dvě třetiny populace. A počet těch, kdo berou o hodně víc, klesá spíš exponenciálně než lineárně. To vše odpovídá tvaru kapky: nejpočetnější střed je umístěn pod polovinou její délky a počty lidí na obou pólech jsou nižší, jenže směrem nahoru jich ubývá podstatně rychleji.
Děj první: společnost se polarizuje vertikálně, tedy socioekonomicky. Kapka se jednak prodlužuje, jak se nám vzdalují lidé s čím dál astronomičtějšími příjmy, jednak bobtná vespodu, kam je vtlačována čím dál větší část společnosti tím, jak hubnou střední třídy. Je zřejmé, kam se posunuje čím dál větší část voličů.
S vertikální polarizací souvisí děj druhý, který pro názornost nazvu polarizací horizontální. Probíhá na pravolevém spektru. S chudnutím čím dál většího segmentu společnosti a rostoucí nespokojeností dochází k radikalizaci politických okrajů pravých i levých. Kapka se tedy současně rozpíná vertikálně (socioekonomicky) i horizontálně (politicky): oběma procesy společnost přichází o část své koheze, která ji jako celek drží pohromadě.
Radikál se zpravidla dožaduje svých nároků silnějším, rozhodnějším hlasem než průměrný politicky aktivní občan. Ale s rostoucí sociální deprivací širokých vrstev zároveň přibývá těch, kdo na politiku rezignují a upadají do pasivity, lhostejnosti a nezájmu o veřejné dění. Děj třetí: přibývá těch, kdo se budou veřejně projevovat čím dál hlasitěji, a současně je čím dál víc těch, kdo upadají do ticha. Občan hovořící sebevědomým, ale zároveň klidným hlasem bude jevem čím dál vzácnějším. Společnost se tedy heterogenizuje i co do výraznosti svých politických gest: stoupá jak počet těch, kteří svou bezmoc vyjadřují hlasitým voláním, tak těch, kdo ji vyjadřují mlčením čím dál rezignovanějším. Paradoxie soudobé společnosti: víc křičí i umlká zároveň. Jestliže socialitou rozumím svou přináležitost ke společnosti, lze tento třetí děj nazvat polarizací projevů sociality.
Jak už naznačeno, všem těmto procesům je společná ztráta soudržnosti: společnost se fragmentarizuje a rozpadá, jako by jí chybělo společné pojivo. Ubývá sociální koheze. Levice ji chce obnovit omezením vertikálního rozpínání zmíněné kapky: co nejvíc zdanit bohaté (přinejmenším) a co nejvíc přerozdělit směrem k chudším. Radikální pravice se prezentuje jako ten, kdo bojuje za chudé taky: ale z úbytku zdrojů neobviňuje ty nahoře, nýbrž ty, kdož jsou na stejné nebo podobné úrovni, avšak liší se etnicky, jazykově nebo kulturně. Chce obnovit kohezi společnosti podrobením nebo dokonce eliminací jinakosti. Čechy Čechům.
Většina společnosti nemá ráda a nechce zažívat střety mezi ultraradikálními stanovisky – a z obavy před ohněm otevřeného fyzického konfliktu se v dějinách již mnohokrát přiklonila k autoritářství. Sociální kohezi a obnovu pocitu jistoty i elementární spravedlnosti, domnívá se čím dál častěji, může zajistit jen vláda pevné ruky, jež by konečně nastolila pořádek. Všimněme si: zmíněné děje neoslabují jen kohezi, ale stejnou měrou jsou i antiliberální: to je paradoxní důsledek ekonomického neoliberalismu, jenž byl donedávna hegemonní ideologií politického a především mediálního diskursu, a dosud stále mocně působí, podporován nezanedbatelnou částí novinářského mainstreamu.
S tím souvisí děj čtvrtý: postupující krize reprezentace. Politici jsou námi čím dál méně vnímáni jako ti, kdo reprezentují a prosazují naše zájmy. I odtud se ve stále výraznější části společnosti, která se zdaleka neomezuje jen na politické radikály, rodí snaha brát věci víc do vlastních rukou a nespoléhat se na politickou reprezentaci: krize reprezentace je především krizí (zastupitelské) demokracie.
Konečně děj pátý: postupná ztráta sémiotické integrity, která se projevuje jako fragmentarizace označovaného, neboť s prohlubující se frustrací vnímá každá dílčí skupina slova, jimiž se snažíme domluvit, jinak, a to čím dál radikálněji. Přikládá znakům, jež by nás mohly spojovat, nejen odlišný, nýbrž namnoze protichůdný význam. To by samo o sobě bylo přirozené a nijak nevadilo, kdyby tato tendence s postupujícím časem nesílila. Spolu s tím, jak sílí, slábne naděje na to, že se dokážeme domluvit klidnou, rozvážnou diskusí o věcech veřejných a dospívat ke konsenzu o tom, co je společným zájmem. Zdá se, že končí liberální konsenzus či aspoň jeho dosavadní podoba. O to, co vznikne na jeho troskách a kolik se z něho případně uchová, se vede spor, jenž rozhodne o naší budoucnosti. O tom, co se zrodí na čím dál zjevnějším kříži polarizací, které stupňují tenzi v oné chvějící se kapce.
Autor je antropolog.