Pozůstalost excentrika

V pobřežním městečku Herne Bay v jihovýchodní Anglii zemřel před pěti lety Reginald Alan Westaway, místní podivín, který se stranil lidí. Stěny jeho domu prý byly pokresleny plány na flétnu, na níž před svou smrtí pracoval. Nedodělaný hudební nástroj se povaloval mezi prázdnými láhvemi od vína, popsanými papíry a ošuntělým oblečením.

Lokální umělec

Právě Westawayovu pozůstalost vystavuje v galerii Svit v Berlíně žijící umělec Dirk Bell, který se na umělecké scéně etabloval romantizující tvorbou libující si v hermeneutice, mýtech, symbolismu. Jeho pražský projekt do tohoto kontextu svým způsobem zapadá, neboť zájem o excentriky je bytostně romantický, ale zároveň se poněkud vymyká. Umělec a jeho dosavadní tvorba totiž ustupují do pozadí a veškerou pozornost na sebe strhává vesnický kutil Westaway.

Do Herne Bay se Westaway přistěhoval se svými rodiči někdy v padesátých letech. Nejprve byl aktivní na lokální umělecké scéně, která ho ale zřejmě brzy začala štvát – experimentoval tehdy s abstraktní tvorbou, což se zřejmě nesetkalo s velkým pochopením u lokálních znalců umění. Kreslil kalendáře, které jeho matka prodávala, a maloval si pro vlastní potěšení. Pozdní etapu svého života, po smrti rodičů, prožil jako osamělý podivín žijící ve svém vlastním světě. Obsedantně sbíral a katalogizoval všechno možné, ale také kreslil, maloval, sochařil, vytvářel koláže, skládal hudbu a pokoušel se vycpávat zvířata. Nosil prastaré obnošené oblečení, které udržoval při životě různými sofistikovanými záplatami. Přátelil se jen s mladými chlapci, které kreslil a fotografoval.

Dirk Bell není Westawayův objevitel. Zdrojem všech informací o zapomenutém výtvarníkovi je spoluautor expozice a umělcův přítel Nathanael Lee Jones. Tento spolumajitel antikvariátu M.Goldstein v Londýně se živí prodejem různých extravagantních předmětů, jako jsou například židle z 18. století, neonové nápisy z pornokin nebo předměty slavných britských osobností. Jones pochází z Herne Bay a s Westawayem se seznámil jako malý chlapec. Po excentrikově smrti pak celou jeho pozůstalost odkoupil.

Idyla dětství

Bell Westawayův „majetek“ instalačně upravil a doplnil o své vlastní, existenciálně nabité kresby a fotografie. V hlavní místnosti nalezneme rezidua archivu vášnivého sběratele, útržky z časopisů a novin (zaujme tu například vytržená stránka, kde se pojednává o setkání misionářů s domorodci, kteří tyto misionáře posléze povraždili), detailní kresby obojživelníků, krajinomalby, oblečení a nespočet fotografických a kresebných studií mladých chlapeckých těl, většinou na mořském pobřeží. Děti tu nepředstavují ani tak sexuální objekt, jako spíš symboly krásy a údivu, těsného a nekomplikovaného vztahu k přírodě. K této vykonstruované vizi dětství se, jak známo, člověk vrací a upíná, když se realita zdá být neúprosná a nesrozumitelná.

V českém prostředí se nabízí srovnání s Miroslavem Tichým, ať už se jedná o voyeurismus patrný ve fotografiích či podivínský životní styl autora. Svým zájmem o děti zase připomíná fantaskní dílo Henryho Dargera, Američana, který – aniž by to někdo tušil – tvořil za zdmi svého příbytku velkolepý ilustrovaný epos o souboji dobra a zla, přičemž ve službách dobra se poněkud záhadně ocitají malé holčičky s penisy. Společné mají všichni tito muži to, že nikdy nepodnikli žádné kroky, které by naznačovaly, že chtějí být vystavováni a uznáváni světem umění. Profesionální výtvarníci a kurátoři, kteří jejich díla vynášejí na institucionální povrch, se musí vždy vyrovnávat s jistou parazitickou pozicí. Ta je sice stále některými vnímána jako kontroverzní, ale v jistém smyslu se stala zažitou výstavní praxí.

Obdiv a až fetišistický vztah k outsiderům, „autentickým“ umělcům, kteří opustili sféru umění, případně se v ní ani nikdy neocitli, je možné chápat jako symptom umělecké scény znavené kariérismem a lítým zápasem o nedostatkový symbolický a finanční kapitál, jemuž se umění musí vždy do jisté míry podřizovat. V tomto případě je tu ale jeden háček. Na internetu lze o Westawayovi najít pouze informace, které jsou spjaty s osobou antikváře. Naznačený životní příběh nese tak typické rysy umělce-outsidera, že přivádí k otázce, zda si Bell s Jonesem svého zapomenutého umělce nevymysleli. Pokud by to tak bylo, klobouk dolů…