Starý, mladý, starý Hašler

Hra Pavla Kohouta Hašler… má dvě poloviny a dvě základní roviny. Jedna je civilní, popisuje průběh divadelní zkoušky, která je neustále rušena dotazy herců, vyzváněním mobilů, škrtajícím dramaturgem, rekvizitářem či štěkajícími psy. Druhou tvoří výjevy ze života slavného pražského písničkáře v podobě divadla na divadle. Hlavní hrdina zde vystupuje nejprve jako postava zvaná Senior, později se v kůži Juniora vrací do svých začátků a opět zestárne v Hašlera Seniora.

Che Guevara u Fleků

Mladý autor písní si brzy získá přízeň Pražanů, ale i srdce klavírní virtuosky Zdeny, své budoucí ženy. Stává se z něj hvězda „v etablissementu U Fleků“. Herečka ztělesňující Zdenu však pod paletem odhalí tričko s Che Guevarou a scéna překypující romantikou je přerušena. Takovýchto chyb bude ještě mnoho, jedná se totiž o stavební princip hry. Divadelní zkouška odhaluje další z krás divadla, totiž že nic není takové, jak to vypadá. Představitelem důstojníka SS je Holanďan, který patrně vůbec neví, co a v čem hraje, ale je levný a už se naučil, že mobil má nechávat v šatně. V tomto duchu se odvíjí celé zkoušení a výsledný tvar pořád není dokonalý. A do konce hry vlastně nebude.

Pavel Kohout zobrazuje Hašlera začínajícího v kočovné herecké společnosti, počátek jeho přátelství s Deylem, nejednu jeho politickou provokaci, složité soužití s manželkou, jeho umělecké úspěchy a prohry. Kdo by se v tom koloběhu pozastavoval nad tím, zda to, co dělá, čím se živí, a to, v čem tkví jeho největší úspěch, má vůbec nějakou hodnotu? Jeho písně rychle zlidovějí, za své je berou celé generace, a to by přece mohla být jistá odpověď. Karel Hašler nedělá rozdíly; pokud jde o režimy, kuplety se skládají stejně dobře na císaře pána, pražské radní, bolševiky i na nacisty. Lidé je chtějí slyšet. A jakkoli mu Zdena nadává do šumařů, on se nad svou tvorbou pozastaví jedině tehdy, je-li kritizována přímo diváky restaurace U Fleků.

Návrat Seniora

V druhé půli dramatu se režisér věnuje poslednímu vyjasňování charakterů a situací. Není čas. A tak se mnohé kontroverzní postavy české historie, například Emanuel Moravec, vystihují několika větami, což je poměrně půvabné a děsivé zároveň. Je to však aktuální pohled na historii. Dá se ale z kusých informací a rychlých soudů stvořit plnohodnotný obraz skutečnosti? Jedná se spíše jen o zábavnou revue se současným hovorovým jazykem a třemi lépe propracovanými hlavními postavami: Hašlerem, Zdenou Frimlovou a Rudolfem Deylem. Těch vedlejších se v dramatu vystřídá přes čtyřicet. Nabízí se interpretace, že Hašlerův životní příběh a zoufalá snaha postavy režiséra dát inscenaci nějak dohromady mají cosi společného. Jde o kompromisy. V životě i díle se prostě dělají. A Hašler během svého života přijal nejeden. Dříve se na něj mohli v Národním divadle koukat skrz prsty, protože hrál po kabaretech a hospodách. Dnes je to sice tak trochu naopak, ale absurdnost situace zůstává stejná.

Všudypřítomnou součástí Kohoutova dramatu je ironie. Autor si utahuje z režiséra, hlavního hrdiny, herců, nostalgie, vlastenectví i sám ze sebe. A je to tak asi v pořádku. Je ale možné, že se v tom zábavném závoji ztratí to, co mělo od počátku právo na existenci – totiž osobnost Hašlera samotného.

Závěrečná scéna z koncentračního tábora, v níž se Senior v den své smrti hlásí kápovi, by mohla vše napravit. V samotné expozici dramatu se ještě jedná o scénu vtipnou, až hravou, avšak ve scéně opakované ve finále příběhu se veselí vytratí. To už divák ví, že sleduje hrdinův poslední den. Po jeho smrti však přijde ještě jedno kouzlo – na autorovo přání zazní hromadný zpěv „písničky české“. Tentokrát se vší parádou a vážností, která přísluší hymně. Hašler kvůli tomuto poslednímu číslu dokonce efektně vstane z mrtvých.

Pro Pavla Kohouta byl tento text již šestnáctou divadelní hrou, napsanou přímo pro vinohradské divadlo. Tím je toto dílo do značné míry vytvořeno „na tělo“ konkrétnímu souboru. Jedna se zásadních palčivých otázek, které se ve hře řeší, zní: Jak rozpoznat kýč? „Ach, tím si nelámal hlavu, ten pozná jen kritika,“ odpovídá v dramatu jedna z postav, Rudolf Deyl starší, Hašlerovi Juniorovi. Jestliže skutečně kýč určuje kritika, pak má věru těžký úkol. Nejedná se totiž ani o lehkovážnou revue, ani o seriózní životopisné drama. Ostatně těch už o Hašlerovi vzniklo dost.

Autorka je teatroložka.