Když v roce 2008 ve věku 94 let zemřel Albert Cossery, jako kdyby definitivně skončila dlouhá kulturní epocha pařížské bohémy, mezi kterou tento egyptský spisovatel a osobní přítel Alberta Camuse, Jeana Geneta, Lawrence Durrella a mnoha dalších literátů, umělců a intelektuálů patřil. Tento francouzsky píšící autor sice publikoval první, surrealismem a existencialismem ovlivněné texty již ve čtyřicátých letech minulého století, nicméně za celý život napsal jen několik útlých románů. Proč? Řídil se filosofií lenosti. Podle ní zahálka není neřestí, ale naopak první podmínkou toho, aby se člověk mohl usebrat a v klidu rozvažovat o sobě samém či o světě, ve kterém žije.
Jako každý správný bohém Cossery žil tak, jak psal, tedy líně. V jeho románech se objevují vyvrhelové, zlodějíčci, zkrachovalí revolucionáři nebo pobudové, kteří parazitují na „těle společnosti“ a jimiž ostatní zpravidla pohrdají, pokud se je přímo nesnaží vyhnat z města nebo dostat do vězení. Hodně napovědí již názvy románů, jako například Bohem zapomenutí lidé, Lenoši, Hrdí žebráci nebo Šprýmaři. Jejich hrdinové se v žádném případě nenamáhají zapojit do pracovního procesu, stát se spořádanými občany a chodit do úřadu nebo vyučovat na univerzitě, i když mají to nejlepší vzdělání a znalosti. Raději bydlí v polorozpadlém domě na posteli z balíků starých novin, než by se stali třeba jen malým kolečkem obrovského soukolí společnosti s její mocenskou tyranií a zkorumpovanými způsoby.
Cosseryho postavy se tak radikálně odlišují od Camusových hrdinů, kteří se neustále perou s absurditou světa a jejichž osudem je sisyfovsky valit každý den kámen proti nicotnosti vlastní existence. Marně bychom v Cosseryho románech hledali Camusova etická gesta, ale zrovna tak i Genetovu vypjatost nebo Sartrovu filosofickou frivolnost, ve které se absurdita nakonec slévá v jedno s intelektuální pózou a ideologickou slepotou. A přece jsou Cosseryho knihy plné silných filosofických gest, která dnes neodmyslitelně patří k poválečné frankofonní kultuře.
Dávno předtím, než na počátku osmdesátých let filosof Michel Serres publikoval své pojednání Parazit, vyprávěl Cossery s mimořádným vtipem a lehkostí příběhy profesorů a filosofů, kteří se věnují účetnictví v nevěstinci, zajímá je jen hašiš a ze všeho nejvíc si chtějí užívat s přáteli. Jsou však cyničtější tito „parazité“, anebo společnost, která vymýšlí atomové bomby a jejíž hlavní snahou je právě proti takovým víceméně neškodným parazitům bojovat? V Cosseryho románech tak literatura předešla Serresovu studii o mezilidských vztazích jako formě parazitismu, bez něhož by veřejný život ztrácel na své rozmanitosti a komplexitě a s nímž by se společnost měla sžít – namísto neustálého potírání.
Myslím, že Cosseryho romány poskytují Serresovým myšlenkám možnost radikální interpretace, protože ukazují, jak nebezpečný a ošidný je každý jazyk, který do společnosti zavádí biologické metafory a symboly. Právě „parazit“ pak představuje označení, které je jednou z nejvýbušnějších roznětek sociálního násilí a politické represe. Ještě před několika desítkami let se například ve skandinávských zemích na „nepřizpůsobivých“ skupinách obyvatel běžně prováděly sterilizace a odebíraly se jim děti. Eugenika a populační politika v demokratických společnostech vždy byla jen slabším odvarem rasistických teorií a šílených nacistických experimentů.
Biologické metafory v politice vedou k tomu, že se z lidu stává populace a ze státní správy sociální péče. Moderní dobu utváří to, co Michel Foucault nazval biopolitika – ta proniká do všech oblastí společenského života. Politická moc se v ní transformuje na techniky sociální disciplíny a z vlády práva se stává nadvláda sociálních norem. Moc již není pouhým způsobem, jak kontrolovat, omezovat a organizovat lidské jednání a vzájemné vztahy lidí ve společnosti. Stala se z ní produktivní síla, která společnost aktivně přetváří a mobilizuje.
Ve společnosti, kde nevládne lid, ale populace, a kde neosobní moc zákona nahradila síla sociálních norem, se tak parazit ukazuje jako jedna z mála životních forem, jak se úspěšně bránit všemožným populačním politikám a koncepcím sociálního blahobytu. Právě proto je boj proti „společenským parazitům“ společný totalitním režimům, které volí metody chirurgické, i demokraciím, které volí interní léčebné techniky a namísto skalpelu represe a otevřeného násilí prosazují jemnější techniky sociální péče. V takové konstelaci se potom Cosseryho filosofie lenosti jeví jako mnohem důležitější životní strategie než všechny ideologie osvobození a revoluční hesla.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.