Lauren Beukesová
Zoo City
Přeložila Daniela Orlando
Laser-books 2013, 333 s.
V roce 2010 rozčeřila vody sci-fi a fantasy literatury Lauren Beukesová. Zoo City je především poctou Johannesburgu, kde se autorka narodila a do nějž s geografickou přesností zasadila děj knihy. Realita je tu ale lehce posunutá: v posledních letech totiž lidé začali trpět zvláštní „nemocí“. Po spáchání zločinu (není však definované jakého) je k člověku z jiné reality, nazvané Protiproud, připojeno zvíře. Člověk se pak nemůže od zvířete odloučit, podobně jako v Pullmanově trilogii Jeho temné esence, kterou se nechala autorka inspirovat. Svou roli tu hraje také magie, kterou zvířetníci, jak se lidem se zvířaty přezdívá, získají spolu se zvířetem. Navzdory četným prvkům, které dílo pojí s žánrem městské fantasy, je Zoo City spíš detektivka. Hrdinka knihy Zinzi má magickou schopnost nalézat ztracené věci. S lenochodem, jenž jí byl přisouzen, se pokouší najít zpěvačku jisté populární skupiny pro teenagery a stále více se zaplétá do temného pozadí tohoto případu. Příběh se ale nikam nehrne, akčnější je až v druhé části knihy. Ta je navíc zaplněna různými jihoafrickými slangovými výrazy, z nichž jen některé jsou vysvětleny ve slovníčku na konci. Vyprávění bohužel chybí větší spád a také literární obratnost, což jde možná na vrub překladatelky Daniely Orlando.
Jiří G. Růžička
Reinhard Marx
Kapitál. Plaidoyer pro člověka
Přeložil Hanuš Karlach
Academia 2013, 221 s.
Mnichovský a freisingský arcibiskup, kardinál Reinhard Marx v úvodu díla, které je koncipováno jako otevřený dopis, polemizuje se svým slavnějším jmenovcem Karlem Marxem. Ačkoli mu přiznává, že se v mnohých svých předpovědích vývoje kapitalismu nemýlil, „doufá, že mu dějiny nedají za pravdu“. Vyčítá mu, jakými způsoby byl uskutečňován jeho „program“: „Jistě jste nechtěl, aby byl ve Vašem jménu instalován sovětský komunismus. Ale že ve Vašem jménu instalován být ,mohl‘, na tom se svými spisy nejste bez viny.“ V dalších kapitolách se pouští do rozsáhlé, ale dosti povrchní kritiky současné společnosti. Přestože si je vědom mnoha nebezpečí, kterým svět čelí – narůstající chudoba obyvatelstva, prekarizace práce, fungování hedgových fondů apod. –, není ochoten připustit, že chyba je v kapitalistickém uspořádání společnosti. Neustále vyzdvihuje Friedricha Augusta von Hayeka, Alexandera Rüstowa či Wilhelma Röpka jako ty, kteří se zasazovali o „kapitalismus s lidskou tváří“. Dovolává se padesátých a šedesátých let, kdy byl sociální stát na vrcholu, chudoba obyvatelstva klesala a nezaměstnanost takřka neexistovala. Mnohé se však v posledních čtyřiceti letech změnilo. Není možné vzývat tržní hospodářství a odsuzovat chápání práce jako zboží, bojovat proti acidnímu kapitálu a ekonomické globalizaci v systému, který vyžaduje neustálý růst. Politická imaginace Reinharda Marxe bohužel končí v „zlatých šedesátých“.
Jan Gruber
Carl Honoré
Chvála pomalosti
Přeložil Petr Hnilo
65. pole 2012, 296 s.
Další z řady knih, které na přebalu doporučuje Tomáš Sedláček (ostatně tuto vydává jeho kmenové nakladatelství). Tentokrát slovy: „Některé věci můžeme objevit jen v pomalosti a tichu, naše přepracovaná doba tuto knihu potřebuje. Spěchejme pomalu – festina lente!“ Sám autor se filosofií pomalosti začal zabývat, protože si uvědomil, že nestačí vlastní život skutečně prožívat. Vrhl se na zkoumání toho, jak se s neustále stoupající rychlostí života vypořádávají ostatní. Kontaktoval různá hnutí a osobnosti, které se věnují zpomalení, a praktikoval na sobě jejich metody. Svou knihu „reportáží“ rozdělil tematicky – od jídla přes myšlení, zdraví, sex a práci až po trávení volného času nebo výchovu dětí. Brojí proti globalizaci, kterou považuje za hnací motor zrychlené společnosti. Propaguje důkladnější přípravu jídla, od jeho vypěstování až po uvaření, tantrický sex a vyučování dětí doma, nebo alespoň v pomalé škole, která se zaměřuje spíše na osobní růst svých svěřenců než na biflování. Někdy jsou jeho nápady a experimentování trochu únavné a zdlouhavé, jindy – pro českého čtenáře – až příliš banální, například když zjišťuje, že vařit se dá i jinak než v mikrovlnce. Ale přesto má kvůli některým inspirativním postřehům cenu tuhle knihu číst. I když se člověk stává kvůli hypotéce na pár desetiletí otrokem své banky, mohl by alespoň trochu zvolnit a věnovat se věcem podstatnějším pro vlastní život. Případně některé činnosti dělat trochu pomaleji.
Tereza Zubatá
Kjartan Fløgstad
Pyramida. Portrét opuštěné utopie
Přeložila Hana Kendíková
Kniha Zlín 2013, 117 s.
Arktida, Špicberky, opuštěné hornické město Pyramida, ruský majetek na norském území. Vybudováno v polovině dvacátého století ve stylu socialistického realismu. Toto pozdní zosobnění sovětské avantgardy je centrálním toposem, z něhož vychází první v češtině vydaná kniha norského spisovatele, překladatele a esejisty Kjartana Fløgstada (nar. 1944). Pyramida je esejistickým pojednáním o dolech, práci v hlubinách země a smutném konci jedné utopie. Text se odvíjí od exkurze po chátrající Pyramidě. Autor zdařile rozvíjí cestopisné a reportážní pasáže, střídá je s historickými, ekonomickými a politickými úvahami, odkazuje na architektonickou teorii či kanonická díla světové literatury, věnovaná různým šachtám a hrobům, ale i na současnou teorii, třeba na Borise Groyse. A také samozřejmě poukazuje na roli manuální práce v socialismu i kapitalismu. Hojně je tu tematizován přechod z industriálního do postindustriálního věku a krach plánované ekonomiky, který v podstatě tuto vzorovou socialistickou utopii za severním polárním kruhem v roce 1998 pohřbil a učinil z ní v čase zamrznutý památník jednoho věku, jenž už je nenávratně pryč. Fløgstadova elegie navazuje na autorův vlastní literární průzkum v předchozích knihách, v nichž popisuje „propletené následky deindustrializace a globalizace finančního kapitálu“. Kniha je napsána velmi živě a přesvědčivě, mimo jiné také proto, že autor několik let pracoval jako horník.
Jan Gebrt
Diana
Režie Oliver Hirschbiegel, Velká Británie, 2013, 108 min.
Premiéra v ČR 19. 9. 2013
Film o posledních letech života lady Diany svádí ke srovnání s dva roky starým životopisným snímkem Železná lady o Margareth Thatcherové. V obou filmech totiž významná herecká hvězda ztvárňuje kontroverzní postavu z nedávné britské historie. Jestliže v Železné lady se Meryl Streepové za vydatné pomoci maskérů podařilo vytvořit alespoň vnějškově věrný portrét, Naomi Wattsová v novém filmu Dianu nepřipomíná ani svým vzhledem. Podstatnější ale je, že zatímco Železná lady se alespoň pokouší sestavit něco jako životopisný příběh opírající se o fakta ze života a práce političky, Diana nepokrytě utíká do milostné fantazie ve stylu nejobyčejnější červené knihovny. Železná lady selhává na tom, že Thatcherová je dodnes natolik kontroverzní figurou, že v podstatě není možné z ní udělat „lidsky“ působící filmovou postavu. Diana zase jako by měla problém s tím, že bulvár obestřel princeznu z Walesu tolika klišé, že nejsnadněji se k ní lze vztáhnout skrze ryze žánrový romantický film. A přesně touhle snadnou cestou se snímek vydává. Diana se mění v naivní a zmatenou ženu, kterou všude pronásledují fotografové, a padá do náručí muže, romantického ideálu dokonalého partnera, na němž i chyby jsou obdivuhodné. Film se zcela soustředí na jejich vztah a fakta z Dianina života tu fungují v podstatě jen jako nedůležité pozadí, případně coby vnější překážka osudového milostného citu.
Antonín Tesař
Kick-Ass 2
Režie Jeff Wadlow, USA, 2013, 103 min.
Premiéra v ČR 22. 8. 2013
První Kick-Ass v režii Matthewa Vaughna byl nekorektní verzí komiksu Strážci a jeho středoškolští hrdinové s frackovitou „teplákovou“ sebestředností vyráželi potírat zločin a při tom nevyhnutelně dostávali na zadek. Zábavný drajv prvního dílu se pokouší reinkarnovat režisér Jeff Wadlow. Hlavní hrdina Dave již jen vzpomíná na své kousky, zatímco „Hit-girl“ Mindy stále vyráží krotit nekalé živly. Dvojice se záhy začne společně trénovat, poznává další „superhrdiny“, včetně plukovníka Pravdolásky (Jim Carrey). Druhou, temnou stranu barikády opanuje padouch z jedničky Red Mist, nově přezdívaný Mother-Fucker, toužící pomstít smrt otce z minulého dílu. Přestože opakování stejného příběhového vzorce zpočátku obstojně funguje, pokračování postupně zabředává do nemístné vážnosti a předkládání takřka disneyovských pravd typu „buď sám sebou“. Kéž by autor původního komiksu i následného scénáře Mark Millar přidal na podvratné nekorektnosti. Kick-Ass 2 samozřejmě překvapí velkou porcí krvavého násilí, nebojí se nekompromisně likvidovat postavy příběhu. Ve své druhé polovině to však působí jako nadstavba banálního vzorce o hledání vlastního „já“. Od postav jako Dave či Mindy opravdu nečekáme zvolání: Odhoďme kostým a perme se za lepší svět pod svými jmény! Kéž by raději zase dostali pořádně na zadek…
Petr Hamšík
Maska č. 151–152 (2012)
Slovinský časopis Maska v současnosti představuje – přinejmenším v evropském kontextu – jeden z nejdůležitějších teatrologických časopisů. Ač v něm publikuje mnoho autorů z území bývalé Jugoslávie, má i řadu přispěvatelů z Německa, USA nebo Francie. Vzhledem k tomu, že celý časopis již léta vychází ve slovinsko-anglické mutaci, neuzavírá se v úzkém lokálním kontextu malého slovanského jazyka. Ovšem nejen angličtina a kvalita příspěvků, ale také tematické okruhy, které zkoumají různé oblasti divadelního umění z málo probádaných pozic, činí z Masky zásadní časopis o performativním umění. Dvojčíslu s názvem Gesta odporu předcházela témata jako například časovost, gestičnost, paměť či dramaturgie tance. Texty zavádějí sondu do oblasti revolty, politického aktivismu na poli performance a divadla. Z jedné strany je revoltující tendence prezentována jako dosti problematická vlastnost současného umění, která bývá často zneužívána, a to jak sociálně, tak ekonomicky, a málokdy se vyhne exploataci mainstreamem. Další texty zase ukazují odpor jako základní kvalitu umění, která se však ne vždy musí propojovat přímo s politikou. Pozornost je věnována i německým politickým hnutím před rokem 1989 i po něm, která jsou vnímána jako rozporné retroaktivity naplněné revoluční sentimentalitou a melancholií, nebo odkazu Waltera Benjamina ve vztahu k současné kritické umělecké praxi.
Lukáš Jiřička
Stara Rzeka
Cień chmury nad ukrytym polem
Instant Classic 2013
Je úsměvné, když se některá hudební tělesa striktně drží daného žánru i za cenu tvůrčího vyčerpání, dodržování všech klišé, jen aby se neodchýlila z daného směru. Je ale mnohem vtipnější, objeví-li se někdo, kdo kombinuje klasické žánrové postupy s inovačními prvky, které hranice žánru rozšiřují. Polský projekt Stara Rzeka tuto definici naplňuje zcela přirozeně. Kombinace folku, black metalu, ambientu a dronu může na první pohled vypadat jako laciná snaha zalíbit se širokému publiku, avšak „mezižánrovost“ není tím, co by tento projekt definovalo. Působí dodatečně, je výsledkem kontextualizace celého projektu. S žánry je pracováno rozvážně, nekříží se za každou cenu. Spojení folku a black metalu sice svádí k imitaci severských „ortodoxních“ blackmetalových skupin, ale ve chvíli, kdy hrozí, že by tomu tak mohlo být, přichází odlišná poloha. Na rozdíl od Innercity Ensemble, dalšího projektu, na kterém se Kuba Ziołek ze Stare Rzeky podílí, se nejedná o výsledek improvizace – struktury skladeb jsou jasně vymezeny. Album Cień chmury nad ukrytym polem vyšlo v pozměněném složení skladeb i jako kazeta. Jen škoda, že na CD se nenacházejí dvě skladby, které jsou vydařenou směsí folku a „snového“ ambientu. Stara rzeka paradoxně vlila „novou vodu“ do řečiště experimentální hudby. S bezprostřední elegancí překonává dnešní postrockové přešlapování na místě a vykrádání sebe sama.
Václav Dobiáš