Festival Ostravské dny je jednou z nejvýznamnějších evropských přehlídek takzvané nové hudby, či přesněji současné hudby určené k poslechu v koncertní síni. Hudební pestrosti a otevřenosti novátorským formám odpovídala i rozmanitost koncertních míst. Program probíhal v tradičních sálech, ale také v kostele, v dole, v bance a v masně.
Sedmý ročník bienále současné hudby Ostravské dny letos nekonvenčně zahájil Philip Glass, který zde pod názvem Music in Twelve Parts představil pětihodinový hudební materiál. Ale vydatné byly i další chody programu. Zaznělo přes devadesát kompozic – z toho patnáct světových a téměř třicet českých premiér. Jako každý rok i letos se na festivalu, jehož iniciátorem a uměleckým ředitelem je český skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík, objevili jeho oblíbení američtí tvůrci John Cage, Morton Feldman a Christian Wolff. Prezentována byla také hudba jejich krajanů Juliuse Eastmana, Jona Gibsona, Alvina Luciera, Charlemagna Palestina nebo Johna Zorna a klíčových postav evropské nové hudby, jakými jsou Luigi Nono, Iannis Xenakis, Karlheinz Stockhausen, György Ligeti nebo Galina Ustwolskaja. Zapomínat však nesmíme ani na menší doprovodné akce. Právě ty totiž leckdy nejlépe svědčí o otevřenosti a životnosti dramaturgie i hudební oblasti, na niž je zaměřena.
Bludný kámen a umělci na cestách
Jednou z těchto akcí byl Minimaraton elektronické hudby, který již potřetí uspořádalo sdružení Bludný kámen (viz rozhovor s Martinem Klimešem v A2 č. 4/2012). Tentokrát byl příhodně věnován Luigimu Russolovi – uplynulo totiž sto let od vyhlášení jeho manifestu Umění hluku, klíčového textu avantgard a kontrakultur celého století. V prostoru Galerie výtvarného umění se sešla směsice akademických umělců a samouků, kteří přičinlivě dokazovali, že slova manifestu neztratila na svém významu a že hudbu netvoří pouze melodie a noty, ale všechny zvuky a ozvěny kolem nás.
Důležitým bodem programu Ostravských dnů byl rovněž třítýdenní Institut. Jedná se o uměleckou platformu, v jejímž rámci se každoročně scházejí desítky vybraných mladých skladatelů nebo interpretů z různých zemí se zkušenými tvůrci, aby spolu pracovali a vzájemně se inspirovali. Vystoupení všech rezidentů, kteří letos přijeli z patnácti zemí, byla do programu zařazena hned vedle uznávaných hudebníků, což někdy vedlo k zarážejícím konfrontacím.
Hlas jako nástroj
Mimořádně vzrušující událostí byla opera Lohengrin současného italského skladatele Salvatora Sciarrina, jenž je znám svými kompozicemi plnými napětí. Často se skládají ze samostatných témbrů a sotva doutnajících šumů, které leckdy balancují na hranici ticha. Roli vestálky Elsy, jež vede dialog se svým vnitřním hlasem, zahrála za doprovodu Ostravské bandy na scéně minimalisticky vyzdobené mramorovým sloupkem a rytířským brněním okouzlující sopranistka Marianne Pousseurová. Zpěvačka pracující s hlasem, jako by šlo o další nástroj, šeptala, chraptěla, mlaskala, převalovala sliny v ústech – to všechno bylo snímáno mikroportem.
Vynikajícím provedením Sciarrinovy divoké skladby Capriccio No. 4 pak posluchače okouzlila houslistka Hana Kotková a podobně neuvěřitelný dojem zanechala také Kaiji Saariaho interpretací své skladby Graal théâtre, založené na knize francouzského spisovatele a matematika, člena skupiny Oulipo, Jacquesa Roubada. Skladatelka se zde odklání od kombinací s živou elektronikou a místo toho se opírá o jemné zvuky houslí vedoucích dialog s orchestrem.
Mezi kostelem, bankou a masnou
Poprvé na Ostravských dnech mělo publikum příležitost spatřit taneční performance ke Cageově hudbě, jejichž autorem je Daniel Squire, bývalý člen Dance Company skladatelova druha Merce Cunninghama, nebo si poslechnout prostorové kompozice rakousko-německého nekonvenčního tvůrce Petera Ablingera, složené speciálně pro tři ostravská místa s výjimečnou akustikou – katedrálu, masnu a foyer bývalé banky.
Stejně jako v předchozích letech se koncerty konaly i v kostele svatého Václava. Tentokrát zde bylo uvedeno dílo Rothko Chapel, atypická meditační skladba Mortona Feldmana, či znepokojivé Trio Györgye Ligetiho. Společným dominantním rysem těchto skladeb je kompozice sestavená z více melodických témat.
Na tomtéž koncertě zazněla rovněž tři zajímavá díla rezidentů Institutu. Pro interpretaci Spherical Harmonics Todda Lerewa dostal sbor Canticum Ostrava zvláštní instrukce – umělci měli zadaný pouze hlavní tón zpěvu. Jejich úkolem bylo zahvízdat, co je napadne. Fascinovaní posluchači pak pozorovali, jak tento experiment přerůstá ve svérázné cvrlikání spojené s lehkým mručením. Čtyři kreace zpěváků ve skladbě Mojia Wanga nazvané prostě Singing about Love připomínaly, že láska má hodně odstínů. Všemožné bicí nástroje vytvořily pro tento dialog ideální pozadí, a přestože tu bylo také plno sentimentálních zvonků, výsledek zůstal znepokojivý. Skladbu Linen Clothes od Diala Mabitsela inspiroval biblický obraz prázdného hrobu a především v něm nalezeného lněného plátna. Hudba byla velice emocionální, navozovala náladu smutné zamyšlenosti.
Katastrofy a příroda
Zůstaňme ještě u skladatelů-rezidentů. Temný výraz měla kompozice Tomasze Prasquala nazvaná YMORH, tedy smrt nebo šílenství, v níž po něžném začátku hraném na strunách klavíru a vybrnkávaném na harfu jako by nástroje Ostravské bandy s žalostivými gongy v čele věštily katastrofu. Mirage, skladba Idina Samimi Mofakhama, v níž zazněl lehký šum vody doprovázený melancholickými houslemi, zase připomněla oběti zemětřesení, které loni zasáhlo Írán. Jak nasvědčují názvy kompozic Hell Study od Nissima Schaula či Enthalpy of Vaporization od Rity Uedy, ani další témata nebyla nijak radostná.
Japonsko-kanadská zvuková designérka Ueda mnohé zaskočila. Ve své kompozici složené ze čtyř částí prezentovala hudební ztvárnění chemických procesů souvisejících s globálním oteplováním: fúzi, vypařování, odpařování a sublimaci. Ostravská banda svým provedením dokázala navodit otázku, jak by vypadal svět, kdyby lidé slyšeli vzdechy tajících ledovců a umírajících pralesů. Také kompozice Nimbostratus Martyny Kosecké byla inspirována přírodními jevy. Janáčkova filharmonie ztvárnila na scéně vydatnou průtrž mračen i s bouří, včetně hřmění bicích. Po prudkém dešti nastal klid a do uší posluchačů doléhaly ozvěny harfy a různých řehtaček, rourových idiofonů a jiných rušivých zvuků.
Nemohu zapomenout ani na geniální kompozici Farther Reaches Bena Richtera, jehož cílem bylo vyvolat u účastníků festivalu touhu po astrálním výletě. Přestože jsem se nepřenesla do kosmického prostoru, pocit lehkého odpoutání či transcendence u mě přetrval po celou dobu poslechu. Zájem vzbudila rovněž hra vymykající se šablonám – škrábalo se po hřbetu otočených houslí a altovek, harfistka ke hře používala různé paličky a bankovní kartu.
Autorka je bohemistka, DJka a promotérka.
Festival Ostravské dny. Ostrava 16.–31. 8. 2013.