eskA2látor 2

Znáte ten pocit? Bloumáte zbůhdarma lesem či parkem a najednou ucítíte onen těžký zápach hlásající, že buď v křoví leží rozkládající se mrtvola, anebo poblíž roste Phallus impudicus – mýty opředená hadovka smrdutá. Žene vás to pryč, ale zároveň vás něco nutí se sklonit, poodhrnout nízký porost a hledat. Už samotný popis této houby neúprosně vede do oblasti perverze: „Plodnice je v mládí podzemní, kulovitá až vejčitá, 5–6 centimetrů široká. Skládá se z tvrdého jádra, které je obklopeno silnou rosolovitou vrstvou a vnější tenkou okrovkou (peridie), složenou z dvouvrstvé blanky. Mladá plodnice je na omak pružná, vnější obal je kožovitý, bílý až našedlý, vzácně narůžovělý. Ke spodní části vnějšího obalu plodnice přirůstá tuhý, bíle zbarvený, myceliový kořínek.“ Ano, její „nepříjemně mršinná, občas medově nasládlá“ vůně vás vábí, toužíte objevit ten houbovitý úd, chcete se mu přiblížit, dotknout se ho, olíznout… a čichat, především čichat. Je to stejné, jako když mladá dívka v Gombrowi­czově povídce Panenství nemůže odolat touze strčit si do pusy kost nalezenou na smetišti, protože „to se ohlodává, to se jí! Dělají to všichni, když se nikdo nedívá. (…) Ve stínu stromů bývají kosti a jiné odpadky, ohlodané bytostmi polonahými a hladovými! To je láska… láska!“ Taky vás to tak hrozně bere?