Proč se po nedávných volbách v německé sociální demokracii stále silněji ozývají hlasy proti velké koalici s vítěznou Křesťanskodemokratickou unií? Tedy proti údajně jedinému možnému povolebnímu řešení? Odpověď je možná až provokativně jednoduchá.
Německá levicová opozice jako celek nedokázala v posledních volbách voličům nabídnout věrohodnou alternativu vládnutí, která by měla reálnou šanci nahradit dosavadní konzervativněneoliberální koalici Křesťanskodemokratické unie (CDU), její bavorské odnože Křesťanskosociální unie (CSU) a Svobodné demokratické strany (FDP). Vstoupit nyní do velké koalice – navíc opět v pozici slabšího partnera jako v letech 2005 až 2009 – by pro německou Sociálnědemokratickou stranu (SPD) znamenalo jen opakovat pohyb v začarovaném kruhu.
Rozdělená země
I po třiadvaceti letech po sjednocení Německa jde z volebního hlediska o dva státy. Tato skutečnost se v českých médiích zpravidla ironizuje s odkazem na bývalou NDR jakožto „skanzen postkomunistické levice“. Levicová strana Die Linke je skutečně i nadále regionální stranou nových spolkových zemí. Stejně tak ale platí, že ostatní strany jsou zase do značné míry regionálními stranami bývalé západní části země. Výjimkou je CDU, která jako jediná dokázala hranici mezi oběma zeměmi překlenout již v minulých volbách a letos svůj úspěch na východě jen umocnila. Totéž se od poloviny devadesátých let až donedávna dařilo i sociálním demokratům. Můžeme tedy odvodit první nepsané pravidlo německé politiky: vítězem se stane strana, která ve volbách Německo „sjednotí“. Ostatní končí na poli poražených nebo jen jako „přívěsky“ ve vládních koalicích.
Současné Německo má sociologicky vzato – aspoň pokud jde o aktivní voliče – pravicovou většinu. Sečtemeli hlasy CDU a CSU s hlasy pro dvě propadlé pravicové strany, tedy neoliberální FDP a radikálně euroskeptickou Alternativu pro Německo (AfD), dostaneme se s přehledem nad padesát procent. V tomto ohledu tedy žádná změna oproti posledním volbám nenastala. Skutečná volební revoluce se odehrála v roce 2009. Záhadou, kterou je třeba vysvětlit, tedy není ani tak „triumf“ Angely Merkelové a obou unijních stran, ale neschopnost německé levice kompenzovat po čtyřletém pobytu v opozici ztráty z minulých voleb.
Patřičný trest
Pohlížet na letošní volební výsledek jako na „velkolepé osobní“ vítězství „Mutti Merkel“ je zakrýváním toho opravdu podstatného. Opozice prohrála především proto, že nedokázala nabídnout věrohodnou vládní alternativu. Příčinou je především dlouhodobé vylučování spolupráce mezi SPD a Die Linke. Volby aritmeticky sice přinesly většinu levici, ale ta dlouhodobě nefunguje jako jednotný blok. Nedokáže sehrát základní systémovou úlohu při formování levicové politiky s ambicí sestavit vládu.
Na počátku štěpení německé levice stála ostrakizace postkomunistické a východoněmecké Strany demokratického socialismu (PDS). Sociální demokracie přitom se svým levicovějším sousedem opakovaně spolupracovala na zemské úrovni (příkladem byla „rotrot“ koalice v Berlíně 2001 až 2011) a nikdy za to nebyla v dalších volbách potrestána. Sentimenty z devadesátých let tedy snad postupně odezněly. Na sklonku Schröderovy rudozelené vlády z let 1998 až 2005 však přišla další rána – odštěpení levicového Lafontainova křídla z SPD a jeho spojení s PDS pod novou hlavičkou Die Linke. Zformovala se tak „standardní“ radikální levice severského typu, kombinující komunistické dědictví a prvky takzvané nové levice. Ve Skandinávii i v jiných západoevropských zemích se takovéto strany běžně stávají vládním spojencem sociálních demokratů.
Připomeňme, že po osmi letech rudozelené koalice, kdy se obecně očekával Schröderův debakl, SPD prohrála volby jen o jediný procentní bod. Volby z roku 2005 přinesly jasnou většinu levicové trojice SPD, Zelení a Die Linke, a tedy i hypotetickou možnost pokračování Schröderovy vlády, ať již v rudorudozeleném či nějakém menšinovém formátu. To však zmařily osobní animozity a výsledkem tak byla velká koalice, v níž sociální demokraté hráli druhé housle, za což přišel patřičný trest v následujících volbách.
Jedna plus čtyři
Právě tehdy se konalo skutečné volební zemětřesení, které fakticky změnilo německý stranický systém. Ten až dosud fungoval v uspořádání „dvě plus tři“ (tedy dvě hlavní strany a několik slabších). V roce 2009 se však vychýlil do konstelace „jedna plus čtyři“. Sociální demokraté se tehdy kvůli desetiprocentnímu propadu na 23 procent vzdálili svému hlavnímu konkurentovi a přiblížili se trojici menších stran. To byl první hřebík do rakve SPD jako možné a věrohodné vládní alternativy.
Druhým hřebíkem bylo, že ani poté, co Gerhard Schröder a Oskar Lafontaine už dávno nejsou středobody německé levicové politiky, a ani po čtyřech letech koexistence v opozici proti vládě CDU a CSU v koalici s FDP se nedokázaly SPD a Die Linke domluvit na společné politice. Není tedy divu, že nespokojený volič zůstal letos doma anebo dal přednost novým politickým stranám. Pokud uměl číst a počítat, věděl, že Merkelovou zkrátka od vlády odstavit nelze. Zelení i Die Linke si od voleb 2009 paradoxně pohoršili a SPD nahradila ztráty z roku 2009 opravdu jen zlomkem, když získala pětadvacet procent. Německý stranický systém zůstává přinejlepším někde na půl cesty mezi starým formátem „dvě plus tři“ a nedávnou konstelací „jedna plus čtyři“. V minulých volbách dokázala SPD vyhrát jen v jediné spolkové zemi, nyní ve dvou. Navíc v obou případech jde o tradičně levicové severoněmecké „městské“ státy Brémy a Hamburk. Třetí porážka v řadě, navíc po opozičním odpočinku, je tedy třetím hřebíkem.
I kdybychom chtěli chápat výsledek z roku 2009 jako anomálii a přechodný výkyv a porovnávali výsledky ob jedny volby, jeví se srovnání pro SPD jako alarmující. Zatímco pravicový blok v celkovém součtu „zůstal na svém“ a také obě menší levicové strany se vrátily na skoro identické výsledky kolem osmi procent, bilancí sociálních demokratů je devítiprocentní ztráta. Trvalý nárůst v kolonce „ostatní“ – v kategorii, která ostatně v nadcházejících volbách bude pustošit i český stranický systém a která právě zpustošila ten rakouský – jako by se odehrával především na úkor SPD. To je možná překvapivé, pokud si uvědomíme, že těmito „ostatními“ jsou v Německu Piráti či euroskeptici z AfD.
Co dál?
Pokud je dnes v Německu nějaká regionální strana, pak je to především SPD. Není totiž jen stranou úzce „západoněmeckou“ jako Zelení či FDP, ale je dokonce pouze stranou severozápadu – tedy severní poloviny někdejšího západního Německa. V roce 2009 se v sedmi zemích propadla pod varovných 20 procent či se této hranici nebezpečně přiblížila. Ani v letošních volbách si v žádné z těchto zemí příliš nepolepšila, ve dvou východních zemích si dokonce pohoršila. Naopak CDUCSU, která bývala vždy uvězněna na jihu, dokázala ve volbách ještě zvýraznit svůj průlom do bývalé NDR (nejen v Sasku, ale nově i v dalších dvou východních zemích se dokonce přiblížila celostátnímu průměru 41,5 procenta). Je to pouze tím, že Merkelová pochází z bývalé východní části? Nebo je to daň za levicovou politiku nekooperace?
Odpověď není triviální. V tradičně levicovém Braniborsku, kde SPD a Die Linke (či dříve PDS) na zemské úrovni dlouhodobě spolupracují, totiž CDU – poprvé od roku 1990 – zaznamenala rekordní vítězství. Šlo by ovšem namítnout, že zemská a spolková úroveň jsou zkrátka oddělené sféry, řízené různými logikami. Pravděpodobnějším vysvětlením je tradiční náklonnost konzervativních voličů ke straně, která je příslibem stabilní vlády.
Neschopnost německé levice převzít tuto roli má i jiné důvody než zmíněné osobní animozity. Německá politika není jednoúrovňová. Silnou pobídkou k sestavení velké koalice v roce 2005 se stala Spolková rada, což je legislativní těleso s právem veta, podobné horní parlamentní komoře, v němž jsou přímo reprezentovány zemské vlády. Zde zpravidla existuje jiná většina než ve Spolkovém sněmu. Dnes však existuje těsná levicová převaha i ve Spolkové radě, v posledních zemských volbách totiž voliči trestali vládní koalici a ve většině zejména západních zemí tak dnes společně vládnou sociální demokraté a Zelení.
Oč menší překážkou by však pro hypotetickou levicovou vládu byla Spolková rada, o to větší je psychologická bariéra „obejití jasného vítěze“. Merkelová si zkrátka své znovuzvolení „zasloužila“, a to bez špetky ironie. Její odchod do opozice je dnes v podstatě nemyslitelný. Levice by se z toho měla aspoň poučit a nepropásnout další šanci. První lekce: nevstupovat do velké koalice. A druhá lekce: zbourat pozůstatek studené války, druhou „Berlínskou zeď“, znemožňující spolupráci uvnitř potenciálního levicového bloku.
Autor je politolog.