Hrozí hungarizace Evropy?

O Maďarsku se opět mluví na půdě evropských institucí, tentokrát přímo v Evropském parlamentu, který schválil tzv. Tavaresovu zprávu (Zpráva o stavu základních práv: standardy a praktiky v Maďarsku). Tento – snad dobře míněný – pokus o europeanizaci nebezpečně se vychylujícího Maďarska však hrozí, že se zvrátí v „hungarizaci“ Evropy.

Maďarské My

Maďarsko je dobrou laboratoří pro zkoumání různých politicky nebezpečných jevů, protože paralelně obsahuje obě varianty politicky „nestandardní“ pravice, která bývá paušálně označována jako populistická. Která z nich je větší hrozbou pro demokracii? Konzervativní, vládnoucí a v hlavním proudu zabydlený Fidesz, který postupně utahuje šrouby maďarské demokracie, nebo opoziční, odpudivě šovinistický Jobbik se svými rasistickými pochody, s maďarskou gardou a otevřeně antisemitskými výpady? Představuje větší riziko populista Orbán jako „trojský kůň“ radikální pravice uvnitř Evropské lidové strany, nebo plebejští ultras, kteří ale při bližším pohledu vlastně zas tak plebejští nejsou?

K této otázce se ještě vrátíme. Nejprve však připomeňme některá známá fakta. Po drtivém volebním vítězství v roce 2010 disponuje vládnoucí Fidesz dvoutřetinovou většinou. Pouhý rok po volbách byla vládní většinou přijata ústava, která vstoupila v platnost v roce 2012. Vzbudila pozdvižení například tím, jak vehementně a nediplomaticky se přihlásila k velkomaďarskému konceptu: „Majíc na paměti, že existuje jen jediný maďarský národ, který patří dohromady, Maďarsko ponese odpovědnost za osud Maďarů žijících za jeho hranicemi…“ Nacionálně laděná preambule se sice snaží jednotlivé odkazy na tisíciletou tradici svatoštěpánské koruny, křesťanské dědictví, Karpatskou kotlinu, jedinečnost maďarského jazyka a kultury apod. vyvažovat jakýmisi kvazimultikulturními úlitbami, jejich formulace však jen bezelstně odhalují to, co mají patrně spíše zakrýt – například etnické vymezení politického národa. „Národnosti žijící s námi tvoří součást maďarské politické komunity a jsou konstituující součástí státu.“ Kolektivní maďarské My, které hrdě uvozuje všechny odstavce preambule, je zde dodatečně opatřeno jakýmsi velkoryse akceptovaným apendixem v podobě „nemaďarského, a přece maďarského“ oni.

Ústava se však symbolicky zmocňuje nejen prostoru, ale i času, neboť přináší náčrt oficiálně závazného výkladu národních dějin. Jeho součástí je morální symetrizace nacistické a komunistické diktatury. Období let 1944 až 1990 je uzávorkováno konceptem ztraceného a znovuzískaného národního sebeurčení. Aniž by tedy ústava zmiňovala jména, na „historické trestné lavici“ se po boku Szálasiho šípových křížů ocitá nejen stalinistický vůdce Rákosi, ale i celá dlouhá epocha Kádárova „liberálního gulášového socialismu“ – nikoli však meziválečný Horthyho autoritářský režim. Revoluce let 1848 a 1956 jsou pak společně rámovány pojmem „válka za nezávislost“.

Zmrazení zákonů

V politice však nejde jen o symboly, identitu, hodnoty a ideologie. Klíčem k moci jsou stejně tak instituce a procedury. V tomto ohledu ústava z roku 2012 připomíná spíše důmyslný systém pastí a nástrah. Text odkazuje na šestadvacet oblastí, které mají být upraveny tzv. kardinálními zákony, jež jsou obdobou našich ústavních zákonů a vyžaduje se u nich dvoutřetinová většina. Schéma je tedy geniálně jednoduché. Vítěz využije jedinečného momentu dvoutřetinové většiny k jednostrannému prosazení určité podoby ústavy. Ta vyjme široké pole témat z běžného provozu každodenní politiky a konstitucionalizuje je. Tentýž vítěz bezprostředně poté v daných oblastech narychlo přijme vlastní zákonnou úpravu. V praxi to znamená jakési „uzamčení“ politiky a „zmrazení“ vůle vítěze z roku 2010. Orbánovská pravidla hry bude moci změnit zase jen někdo, kdo napříště dobude dvoutřetinovou většinu. Jak uvádí výše zmíněná Tavaresova zpráva, za rok a půl po přijetí ústavy bylo přijato takřka padesát takových kardinálních zákonů.

Nejznámějšími a nejspornějšími příklady jsou zákon o médiích, který posiluje kontrolní pravomoci mediální rady, obsazené nominanty vládnoucí strany, a to v kombinaci s vágním vymezením některých pojmů, a tedy skutkových podstat zakládajících možnost uvalení sankcí. Dále pak zákon o církvích, který zužuje seznam uznaných církví a náboženských obcí, čímž řadu z těch stávajících fakticky nutí projít procesem zdlouhavé registrace. V neposlední řadě sem patří volební zákon, který zesiluje převážně většinový charakter složitého smíšeného systému, zkracuje délku kampaně, zavádí povinnost registrace voličů a snižuje celkový počet poslanců, s čímž jde ruku v ruce i nutnost překreslení volebních obvodů a s tím spojené možnosti volebně-inženýrské manipulace. Za zmínku ale stojí i další oblasti podléhající režimu kardinálního zákona: státní občanství, rodina (definována samozřejmě explicitně a exkluzivně jako heterosexuální svazek), práva národnostních menšin, armáda, tajné služby, ústavní soud, státní prokuratura, centrální banka, nejvyšší kontrolní úřad, rozpočtová rada (vybavená faktickým vetem vůči poslancům), regulace a financování politických stran, samospráva, obecné zásady fiskální, zdravotnické a penzijní politiky, pravidla regulující a definující stav nouze či ohrožení a tak dále.

Pro úplnost je třeba zmínit dvě okolnosti, které Orbánův „uzamykací trik“ výrazně usnadnily. Za prvé, Maďarsko na novou ústavu „dlouho čekalo“. Jeho přechod k demokracii po roce 1989 nebyl završen přijetím nového základního zákona, ale jen rozsáhlou novelizací staré „komunistické“ ústavy z roku 1949, kterou mimochodem nová ústava prohlašuje za neplatnou, čímž vlastně nepřímo zpochybňuje i ústavní legalitu demokratického období let 1990 až 2012. Za druhé, také předorbánovská ústava obsahovala velké množství dvoutřetinových klauzulí. Jejich smysl však byl původně zcela opačný než umocnit vůli vítěze. Jednalo se o prvek jakési pojistky, který se do maďarského ústavního práva dostal po sjednaném přechodu k demokracii – maďarské obdobě kulatého stolu. Smyslem bylo utvrdit konsensuální logiku politiky. Veškeré zásadní změny měly být i do budoucna zaštítěny širší politickou vůlí a dohodou. S dvoutřetinovými vítězi se, pravda, asi nepočítalo. Orbánova ústava každopádně počet konstitucionalizovaných oblastí ještě výrazně rozšířila a především – nová vládní moc v nich začala razantně konat. V jistém momentu však narazila na vůli jiného silného hráče, totiž ústavního soudu. Ten zrušil řadu přechodných ustanovení s tím, že se fakticky nejedná o přechodná ustanovení. Reakcí bylo v březnu 2013 přijetí čtvrtého dodatku maďarské ústavy, který fakticky ruší ústavní přezkum u ústavních zákonů (omezuje ho na procedurální aspekt) a vrací do textu konstituce ústavním soudem zrušená ustanovení.

Organizace Freedom House po přijetí ústavy Maďarsku zhoršila skóre Freedom Rating, hodnotící úroveň svobody, z 1,0 na 1,5 a skóre Civil liberties, hodnotící kvalitu občanských svobod, z 1,0 na 2,0. Sestupná tendence je však dlouhodobější a promítá se do ní i to, co Orbánovu velkolepému triumfu 2010 předcházelo: mohutná polarizace maďarské politiky po roce 2006, ale také korupční skandály, doprovázející předchozí vlády socialistů. Celkové skóre demokratičnosti se postupně propadlo z 2,0 v roce 2006 až na současných 2,89. Podobně po přijetí mediálního zákona Maďarsko spadlo z pozice svobodných zemí do kategorie částečně svobodných.

Užiteční idioti, nebo nebezpeční radikálové?

Vraťme se však k obecnějším otázkám naznačeným v úvodu. Může přenesení maďarského problému na celoevropskou platformu pomoci, nebo jen posílí domácí euroskepticismus a legitimitu vůdce-hrdiny Orbána, hřímajícího na masových budapešťských shromážděních, že Maďarsko nebude kolonií Evropské unie? Je pro maďarskou demokracii větším ohrožením demokratický autokrat, který postupně rozebírá systém demokratických brzd a protivah, nebo mnohem tvrdší, ale zatím izolovaný Jobbik? Jaká je vlastně povaha vztahů mezi těmito dvěma stranami? Dle některých politologických teorií by měla být každá silná, ale umírněnější strana nešťastná, má­-li na svém krajním křídle slabšího, ale radikálního a hlasitého souseda. To však jen za předpokladu, že strategií takové velké strany je dostředivost a umírněnost. V případě Fideszu to však naopak byla vždy polarizace, mobilizace a konflikt. Zde tedy naopak platí, že Fidesz může být svým způsobem za existenci Jobbiku vděčný. Radikálové mohou sehrát roli užitečných idiotů, kteří svým politickým jazykem posouvají hranice toho, co je vůbec politicky možné (například zavedením konceptu „cikánské kriminality“ do politických debat). Ve světle těchto dramaticky pohyblivých hranic jsou pak různé excesy a kontroverze samotného Fideszu bezmála neviditelné.

Jobbik navíc může posloužit rolí nebezpečných chaotů, kteří orbánovskému režimu dají záminku k různým ochranným opatřením. Stejně tak je ovšem do budoucna možná i opačná vztahová konstelace. Jobbik se může stát pro Fidesz vítaným partnerem, pokud by po roce 2014 ani volební inženýrství nepomohlo zachránit jednobarevnou většinu. Obě strany si navíc v některých ohledech, které je na první pohled fundamentálně rozdělují, ve skutečnosti nejsou vzdáleny tolik, jak by se mohlo zdát. Fidesz by jistě nikdy nešel tak daleko, aby organizoval jakousi národní gardu a provokatérské pochody romskými ghetty. I on je ale hnutím ulice – přinejmenším jím byl na své dlouhé a frustrující cestě k moci. Stačí si připomenout megalomanské Orbánovy mítinky, které si hustotou národních symbolů s těmi jobbikovskými nijak nezadaly.

Další podobností je protestně-generační charakter obou hnutí. Zatímco Fidesz dnes připomíná zestárnuvší mládežníky, věkem poněkud usedlou verzi někdejšího studentského radikálně antikomunistického hnutí ze sklonku osmdesátých let, Jobbik vedený čtyřiatřicetiletým Gáborem Vonou zastupuje současnou frustrovanou mládež a je zrcadlem doby a situace v zemi, která se potýká s dlouhodobou stagnací. Odráží několikanásobné frustrace národa, který historicky přišel o většinu území a spolu s ním i o třetinu své etnické komunity, který vždy trpěl pocitem určité kulturní izolace a který vykazuje jedny z nejvyšších hodnot protižidovských sentimentů v Evropě.

Univerzální antikomunismus

Tím se však dostáváme k důležitým rozdílům mezi Fideszem a Jobbikem. Ne náhodou se při debatě o Tavaresově zprávě Orbán na půdě Evropského parlamentu ohradil právě proti nařčením své země z tolerance antisemitismu. Podobně jako Jarosław Kaczyński a hlavní proud polské konzervativní pravice i Orbánovo hnutí představuje diskontinuitu s antisemitskými tradicemi a přenechává tento sentiment radikálnějším skupinám a zastává proizraelskou pozici. Příznačné je, že o sociálně výbušnějším problému, protiromských náladách a agresích Orbán v Evropském parlamentu pomlčel. I zde je však rozdíl mezi jeho stranou a Jobbikem patrný. Především v době maďarského předsednictví Evropské unii musela dát Orbánova vláda aspoň navenek znát, že hodlá některá rasistická násilná napadení exemplárně potrestat.

To nás přivádí k dalšímu rozdílu, spočívajícímu v zahraničním kontextu a pozici na evropské scéně. Jobbik je z mezinárodního hlediska de facto v izolaci – jeho spojenci jsou marginální Britská nacionální strana a některá další krajně pravicová uskupení. Fidesz je oproti tomu zapojen do Evropské lidové strany (EPP), hlavního proudu evropské středopravice. Například od europoslance Manfreda Webera z bavorské Křesťansko-sociální unie (CSU), vystupujícího při debatě o Tavaresově zprávě jménem skupiny EPP, se Orbánovi dostalo velmi zřetelné a přímé podpory: „Máme důvěru v Maďarsko. Maďarsko je zemí svobody. Maďarsko se osvobodilo od komunismu a máme důvěru v maďarský lid.“ Weber tím vlastně poskytl vítanou ozvěnu jednomu z argumentů, který vznesl ve svém úvodním vystoupení před evropskými poslanci sám maďarský premiér. Je jím odkaz na osud střední Evropy a její údajně unikátní zkušenost s bojem o svobodu. „Ano, my Středoevropané víme až moc dobře, jaké to je, když nezávislost a svoboda národa není respektována. Přidal jsem se k antikomunistickým disidentům, bojovníkům za svobodu, abych tomu všemu učinil přítrž a abychom už takové věci nikdy nemuseli zažít…“

A opravdu – to je „duch“ a „osud“ střední Evropy: antikomunistické provolání jako univerzální justifikační figura. Někdejší boj za svobodu jako nesmrtelná zásluha, legitimující případná dnešní demokratická selhání. Z Orbánova pohledu je tato argumentace pochopitelná, stejně jako jeho pokus převést celou debatu o slabinách a úskalích maďarských demokratických institucí do polohy prachobyčejného pravolevého politického sporu. Výše zmíněný europoslanec Weber však i na tuto perspektivu, byť ne tak vyostřenou, v podstatě přistoupil, když na pochyby o Maďarsku odpověděl řadou relativizujících otázek: „Proč jsme ale nediskutovali o Ficovi? Proč jsme tu loni nediskutovali o Rumunsku? Jakoupak ropuchu museli spolknout bulharští socialisté, když se spojili s Atakou?“

Budoucnost Evropy?

Hungarizuje se tedy Evropa – nebo přinejmenším hlavní proud její konzervativní pravice? Vždyť Sarkozy a Berlusconi z téže EPP také dokázali dát Romům ve svých zemích svůj postoj patřičně najevo. V jiných zemích křesťanští demokraté více či méně přistoupili na antiimigrační platformu krajní pravice. Rakouská lidová strana (ÖVP) neváhala spojit se s Jörgem Haiderem a sousední Bavorsko také není vůči různým středoevropským duchům a osudům zcela imunní… V jednom však mají bránící se Maďaři pravdu. Evropa by se v žádném případě neměla uchylovat do poloh orientalismu v Saidově smyslu, tedy do jakéhosi kulturně či mravně nadřazeného přehlíživého postoje vůči „barbarům na východě“. A dvojnásob to platí pro český protimaďarský orientalismus, ať už v jeho dobrácky švejkovské poloze nebo v agresivnějších podobách, přežívajících z nacionalistického 19. století. Na vývoj v Maďarsku bychom se měli spíše dívat jako na laboratoř, v níž se možná právě teď vynalézá medicína, kterou jednou budeme muset – bohužel – požívat i my, všichni Evropané.

Autor je politolog.