Nová polská vláda začala v rychlosti provádět legislativní změny, na něž Evropská unie hledí s nedůvěrou a mnozí komentátoři je považují za „konzervativní revoluci“. Dění v Polsku se v mnohém podobá politickým událostem z orbánovského Maďarska posledních let. Probíhá demokratické svržení liberalismu.
„Polak, Węgier, dwa bratanki, i do szabli, i do szklanki.“ Tak zní oblíbené historické úsloví o bratrství dvou středoevropských národů. Úsloví, které se rýmuje nejen v polštině, ale i v maďarštině. Čech do tohoto romantizujícího svazku nepatří, a tak v českém překladu rým chybí: Polák a Maďar, dva bratranci, se šavlí i u sklenice.
Ona sklenice by dnes mohla symbolizovat pomyslnou společnou oslavu konzervativců obou středoevropských zemí po volebním triumfu polského Práva a spravedlnosti (PiS) v čele s Jarosławem Kaczyńským. Ostatně PiS se úspěchem maďarského hnutí Fidesz nechává otevřeně inspirovat – připomeňme jen změny politického režimu, které Viktor Orbán provedl v Maďarsku po volebním triumfu v roce roku 2010, kdy jeho strana získala dvoutřetinovou ústavní většinu. A pokud jde o šavli – ta by mohla symbolizovat společné potýkání polskouherského tandemu s „nespravedlivým“ a „nechápavým“ evropským Západem. Maďaři byli terčem bruselské kritiky před čtyřmi lety, Poláci nyní. Evropská komise vyjádřila znepokojení nad dodržováním liberálně demokratických standardů v Polsku a poprvé v historii aktivovala novou proceduru konzultací s členskou zemí. Polské premiérce Beatě Szydlové se koncem ledna v Evropském parlamentu dostalo velmi ostrého interpelačního slyšení. Následujícího dne agentura S&P snížila Polsku rating, což našim sousedům prodraží veřejný dluh.
Legislativní smršť
Oč Maďaři při změně režimu před šesti lety postupovali důkladněji a systematičtěji, o to Poláci nyní postupují rychleji. Místo adventní pohody připravila nová polská vláda už v prosinci 2015 skutečnou legislativní smršť. Několik zásadních zákonů a novel bylo schváleno v třídenním rytmu: první den byly odhlasovány na půdě dolní komory (Sejmu) v prvním čtení i ve výborech, druhý den byly přijaty v konečném znění a třetí den odsouhlaseny senátem – bez připomínek a pozměňovacích návrhů. To vše díky disciplinované většině PiS, která ovládá všechny výbory Sejmu.
Tuto smršť doprovázela rozsáhlá personální čistka v mediální, ekonomické i administrativní sféře. Ostatně některé z narychlo přijatých zákonů mají čistě přechodný a jednorázový charakter právě za účelem provedení personálních změn. PiS při obhajobě svých kroků používá univerzální ospravedlňující formulku. Současné dramatické změny jsou prý jen nápravou „nenormální“ situace nastolené předchozí vládou Občanské platformy (PO). Jedním z hlavních politických bojišť při instalaci nového režimu, takzvané čtvrté republiky, je také ústavní soud. A právě na kauze ústavního soudu lze ukázat, že výše uvedená ospravedlňující formulka PiS má v některých případech i své racionální jádro.
Válka s ústavním soudem
Ústavní soud byl v Polsku zpolitizován ještě před nástupem PiS k moci. V červnu 2015 vláda PO a lidovců prosadila účelovou novelu zákona o ústavním soudu tak, aby stávající Sejm mohl zvolit ústavní soudce, jimž měl vypršet mandát v posledních měsících roku 2015. Připomeňme, že v prezidentském paláci tehdy nově seděl Andrzej Duda a před PO stála vidina prohry v blížících se říjnových parlamentních volbách. Třem soudcům měl uplynout mandát v listopadu, tedy sice až po volbách, ale ještě před ustavením nového Sejmu. Počátkem prosince, tedy takřka měsíc po volbách a měsíc a půl po ustavení nového Sejmu, mělo vypršet funkční období dalším dvěma soudcům. Vládní koalice neodolala pokušení a nastavila v červnové novele lhůty tak, aby i jejich nástupce mohl zvolit ještě starý Sejm, k čemuž pak opravdu i došlo. Opoziční PiS pochopitelně protestovalo a podalo ústavní stížnost. Po říjnové volbě pěti soudců užilo i účinnější formu obrany. Prezident Duda sáhl po strategii jak vypůjčené od Václava Klause: rozhodl se nekonat. Odmítl pozvat nové soudce ke složení přísahy, a ti se tak dodnes neujali své funkce. Počátkem prosince ústavní soud rozhodl, že volba dvojice soudců byla opravdu neprávoplatná, protože příslušná část červnové novely je protiústavní, zbytek normy však podržel. Dudova nečinnost se však týkala všech pěti zvolených soudců.
Po říjnových parlamentních volbách PiS svou ústavní stížnost na červnovou novelu okamžitě stáhlo a bleskově odhlasovalo novelu zákona o ústavním soudu. Ta byla za bojkotu opozice 19. listopadu prosazena v Sejmu, 20. listopadu v Senátu a ještě téhož dne podepsána prezidentem Dudou. Úprava kromě jiného zavedla novou lhůtu, která – de facto retroaktivně – dopadla i na pětici sporných soudců. Ustanovila, že funkční období soudce začíná až momentem složení slibu s tím, že slib musí být složen do 30 dní ode dne zvolení. To vše bylo schváleno ve chvíli, kdy už třicetidenní lhůta příslušným soudcům dávno vypršela. Ještě než novela vstoupila v účinnost, odhlasovala parlamentní většina PiS sérii usnesení, podle nichž byla volba soudců od počátku neplatná, a okamžitě na jejich místa zvolila nástupce. Prezident Duda od nich přijal slib následujícího dne.
Přetahovaná mezi soudem a PiS pokračovala. Soud prohlásil většinu listopadové novely za protiústavní. PiS nález neuznalo, leč „pro jistotu“ odpovědělo další novelou z konce prosince. Ta již cíleně míří na omezení akceschopnosti ústavního soudu. Ten nově o řadě podnětů nesmí rozhodovat v senátech, ale jen v plénu. Zvyšuje se počet členů senátů z pěti na sedm. Hranice usnášeníschopnosti pléna se posouvá z devíti na třináct soudců (z celkového počtu patnácti) a v senátech i plénu se zavádí požadavek dvoutřetinové většiny. To vše v situaci, kdy samotný soud na svém webu připouští jen dvanáct nesporných členů. I na tuto novelu podala opozice stížnost, o níž soud jedná. Politická válka mezi soudem a vládnoucí politickou garniturou tedy pokračuje. Díky angažmá unijních institucí má kauza i svůj mezinárodní rozměr a situací kolem polského ústavního soudu se zabývá takzvaná Benátská komise – tatáž, která tak kriticky hodnotila maďarskou ústavu z roku 2012.
Demokracie proti liberalismu
Takzvaná malá novela mediálního zákona je jen přípravou na rozsáhlejší změny a její podstata je stejně přechodná jako prostá. Vyřazuje polskou mediální radu z procedury výběru vedení veřejnoprávní televize a rozhlasu (nově je jmenuje přímo ministr státního pokladu) a uzákoňuje, že stávajícímu vedení okamžikem účinnosti novely automaticky vyprší mandát. PiS tvrdí, že opět jen napravuje deviace způsobené minulou vládou. Mediální rada byla prý zpolitizovaná (je pravda, že byla obsazena bývalými politiky a dle stranického klíče) a veřejná média stranila bývalé vládní garnituře. Nová vláda tedy bez okolků přiznává zpolitizovaný charakter další důležité veřejné oblasti a přitakává mu. Její sdělení je asi takové: ti před námi si hráli na nezávislost skrze mediální radu, kdežto my média zpolitizujeme otevřeně a přímočaře.
Podobný vzorec najdeme i ve sporu o přijatou novelu zákona o státní službě. Novela stanovuje, že vedoucím pracovníkům na ministerstvech automaticky končí mandát do 30 dnů od účinnosti novely, a zavádí přímá jmenování nadřízeným namísto dosavadních povinných výběrových řízení. PiS se přitom hájí tím, že příslušné veřejné konkursy byly beztak jen jakousi parodií na výběrová řízení a že státní správa se za minulé vlády zpolitizovala a personálně zamrzla, čemuž nelze upřít věcné jádro.
Systematické obsazování pozic zasáhlo i státní část ekonomické sféry. Na šéfa petrochemické společnosti PKN Orlen byl dosazen někdejší poslanec a ministr za PiS Wojciech Jasiński a vyměněni byli také ředitelé dalších velkých strategických podniků: největší polské pojišťovny PZU, státní železniční společnosti PKP, varšavské burzy, polostátních energetických společností Enea, Energa a Tauron a podobně.
Demokraticky zvolená vládní garnitura plně využívá své legitimity a odstraňuje liberálněústavní bariéry a pojistky, které demaskuje jako pouhé nefunkční zástěrky. Je to pokračování odvěkého napětí mezi lidovou suverenitou a liberálním systémem brzd a protivah, v Polsku navíc umocněné konzervativněnacionálním narativem o liberalismu jako ideologii dekadence a korupce, která je odcizena lidu.
Polský levicověliberální publicista Sławomir Sierakowski odmítá, že by Kaczyński útočil na hodnoty demokracie jako takové. Prostřednictvím demokracie útočí na hodnoty liberalismu. Sierakowski dále klade zajímavou paralelu mezi Kaczyńského a Pilsudského. Zatímco Pilsudski při puči roku 1926 obětoval demokracii v zájmu záchrany země před nacionalismem, Kaczyński prý představuje nacionalistickou verzi Pilsudského a snaží se o opačný puč – demokratické svržení liberalismu. Pointa je dle Sierakowského prostá: v Polsku nebude liberální demokracie, dokud se Poláci nezbaví svých „Pilsudských“.
Autor je politolog.