eskA2látor 1

Tak jsem si ráno chtěl koupit chleba. Přes nakrčený celofán šlo špatně přečíst nápis na papírové stuze ovinuté kolem těla pecnu. Že byly ostatní typy příliš velké pro pracovní den laboratorní myši, tj. mé osoby, chtěl jsem koupit právě tenhleten – a zkusmo dešifroval nápis. „Dejte mi ten chleba Proutník.“ Prodavačka, známá žertováním, které mi v ranním spěchu připadá nepřiměřené (a snad bych se ve vnitřní promluvě zmohl i na slůvko neadekvátní), mi promptně odpověděla: „Proutníky tady určitě taky máme, ale tohle je Prontík. A máme tady i doroty!“ S druhou prodavačkou, která vystrčila hlavu zpoza plenty, se zasmály směrem k dortům ve výloze. Tak nějak má pracovní den začínat. Něco jako když ten hospodský Vaništa vy­­táhl v Něžném barbarovi bejkovec poté, co se Egon Bondy dožadoval vstupu do zavřené hospody tak vehementně, že rozbil skleněnou výplň dveří. Bondy prý řval: „Okamžitě nám našenkujte dva kbelíky piva, pivo pro básníky!“ Bohumil Hrabal naštěstí právě včas přispěchal k té handrkující se dvojici a přislíbil hospodskému rozbité dveře zaplatit. Ten pak poodstoupil z pozice svého spravedlivého hněvu až k ochotě Bondyho předchozí chování shovívavě glosovat: „Kdo už by dnes měl být nervózní, kdyby ne básníci.“