Doba městských guerillových skupin typu RAF či Rudých brigád se zdá být nenávratně pryč a politické násilí je obsahem romantizujících mýtů nejrůznějšího druhu. Doba přeje spíše individuálním teroristickým činům od společnosti odtržených jedinců. Násilné zpochybňování systému ale nezmizelo a z ulice se pomalu přesouvá do kyberprostoru.
Poslední kniha českého spisovatele Emila Hakla Skutečná událost posloužila Ladislavu Šerému (A2 č. 20/2013) jako startovací můstek pro širší úvahu o politickém násilí. Haklova kniha se k této operaci částečně hodí, jelikož vyvrcholením její zápletky je vražda soudce, který nařídil nespravedlivou exekuci. Provede ji hlavní postava románu, stárnoucí, etablovaný, ale stále společensky introvertní spisovatel. Celý román je navíc protkán protagonistovými úvahami o ozbrojené skupině RAF. Šerý tuto zápletku, a především její působivé zakončení, bere doslovně, aby mohl následně rozvinout svoji úvahu o funkci politického násilí v soudobé společnosti.
Násilí jako prázdné představení?
Převod taktiky politického násilí z čistě fikční roviny Haklova románu do eseje o soudobé společnosti se jeví jako skok přes nepřekonatelnou propast. Haklova kniha totiž nechce nikoho inspirovat v otázce, jaký typ reakce zaujmout k současné společenské situaci či – konkrétněji – k palčivému problému dravých a živelných exekucí. Násilí je zde spíše určitým narativním postupem, kterým se má podtrhnout osamělost a absence relevantních společenských konfliktů v románovém – a dle autora pravděpodobně i v reálném – světě. Podobně jako ve francouzských noirových románech je násilí pácháno v prostředí všeobecně umrtveného vědomí i sociálních vztahů. Stává se tak jedinou a nezbytně nutnou reakcí hlavního představitele na útlak, moc a intriky vládnoucích vrstev. Mezi těmito románovými hrdiny a skutečnými organizacemi ozbrojeného boje, jež se v Evropě objevovaly od šedesátých let, tedy existuje významný a hluboký rozdíl. Románové postavy jsou potomky současné doby, v níž se zhroutily veškeré velké naděje, ambice a projekty emancipace. Chtějí tudíž jen přežít a zachránit zbytky určité existenciální spravedlnosti, zatímco ozbrojené skupiny ze šedesátých a sedmdesátých let měly vlastní radikální projekt přeměny společnosti a považovaly se za avantgardu budoucího lidového revolučního vojska.
V rámci svého románu Hakl překonává tento rozdíl reaktualizací ztechnizovaného mýtu o RAF. V tomto narativu, který se skrze časté umělecké a mediální reprodukce stal rozšířeným mýtem, je působení RAF fakticky redukované na osobnost Andrease Baadera, který je popisován jako bad boy Německa šesté a sedmé dekády, a je tak soustavně stavěn do protikladu vůči silnému ideologickému zakotvení osobnosti Ulrike Meinhofové. „Meinhofová by chtěla politizovat, rozebírat, plánovat, kdežto oni [Andreas Baader a Gudrun Ensslin – pozn. red.] chtějí dělat bordel, provokovat, krást,“ shrnuje Hakl působení RAF, která je tak líčena spíše jako výsledek hněvu a bouřlivosti Baadera a jeho kumpánů („Byli to kreténi. Rozmazlení psychopati. Na publiku závislí klauni,“ píše ke konci své knihy) než politická akce v konkrétních společenskohistorických podmínkách.
Spektákl násilí
Tento narativní skok, který je naprosto pochopitelný v rámci fikčního světa, Šerý přebírá i do své úvahy o politickém násilí. Z této perspektivy je vedení ozbrojeného boje jen prázdným a teatrálním gestem, bez hlubších politických a společenských následků. Dokonce je potenciálně škodlivé, jelikož může poskytnout vhodné alibi k roztočení kol státní represe. Do tohoto mustru se přitom vejdou zcela odlišné osobnosti a skupiny: od typického představitele anarchistického individualismu Ravachola až po Rudé brigády, jež razily marxistickoleninistické pojetí politické a ozbrojené organizace.
Podobná kritika přehlíží, že politické násilí není jen prázdným představením, ale v rámci společnosti spektáklu se stává efektivním způsobem komunikace a kontrahegemonie, jíž lze zařadit do širšího rámce tehdejších sociálních hnutí. Politické násilí ozbrojených skupin spektakulárně zpochybňovalo státní monopol na používání násilí a současně konkrétní akce zvýrazňovaly některé rysy tehdejší společnosti. „Proletářský proces“ s Aldem Morem, vedený členy Rudých brigád, měl být spektakulárním odsouzením italské křesťanské demokracie, která třicet let vládla Apeninskému poloostrovu ve více či méně soustavné kontinuitě s fašismem; taktéž únos průmyslníka Hansse Martina Schleyera byl spektakulárním zobrazením toho, že německý hospodářský i politický establishment neprošel důslednou denacifikací.
Hlavní politický problém nespočívá v tom, že by si snad RAF nebo Rudé brigády myslely, že únosem a zabitím dvou vysoce postavených mužů mohou povalit tehdejší režimy, či že by tyto činy daly podnět k široké represi. Hlavní problém tkvěl v načasování a širším kontextu těchto akcí. Oba únosy proběhly příliš pozdě, RAF a Rudé brigády již neměly tak silné vazby s tehdejším sociálním hnutím, které začalo procházet sestupnou fází. Spektákl vyzněl naprázdno, protože se mu nedostávalo diváků, kteří by mu věřili. Ukázalo se, že za ozbrojenými skupinami nestojí žádné lidové vojsko ani sociální hnutí, které by bylo ochotné jejich akci vzít za vlastní. Definitivně už totiž pominuly doby, kdy v Turíně nebylo možné najít dostatečný počet osob do lidové poroty u procesu se zakladateli Rudých brigád nebo kdy s akcemi RAF souhlasila významná část německého veřejného mínění. Tato změna proběhla zásluhou hegemonické protiofenzivy ze strany vládnoucí moci, které se podařilo tabuizovat násilí v politické akci, a tak vytvořit kulturní vakuum kolem tehdejších ozbrojených skupin. Tento konec příběhu však nebyl automatický ani samozřejmý.
Jednotlivě proti systému
Dnes, kdy se zdá, že historie maže poslední stopy organizovaného revolučního ozbrojeného boje na evropském kontinentu, je legitimní se ptát, zda politické násilí není druh na pokraji vymření. Haklova kniha však zachycuje – ať již bezděčně či úmyslně – proměnu, kterou prochází politické násilí v posledních dvou letech, kdy jsme svědky eklatantních teroristických aktů, jež provedli jednotlivci nezapojení do organizací či teroristických sítí.
Breivik, bratři Carnajevové nebo útočníci na vojáka u kasáren v londýnské čtvrti Woolwich zosobňují individualizovanou formu teroru, která je přítomná i v Haklově knize. V tomto ohledu je nesmyslné hořekovat nad tím, že politické násilí nikam nevede, že odpuzuje „většinu konvenčněji založených odpůrců systému“ a že není nositelem změny. Hlavním motivem těchto činů není přitáhnout nové sympatizanty ani svolávat velké demonstrace, případně dosáhnout volebního vítězství. Trefná není ani prostá psychologizace útočníků, kterou v rámci svého fikčního světa provádí Hakl, a redukce jejich činů na pomstu či na výsledek osobní frustrace.
Tyto činy jsou naopak spektáklem zranitelnosti společnosti a systému, kterému hrozí potenciální nebezpečí od velkého množství nespokojených individualit. Jejich hlavním cílem je spektakularizovat myšlenky atentátníků a současně zviditelnit křehkost společnosti, jejíž bezpečnost, která dnes tvoří hlavní záruku poskytnutou státem, může být narušena jedinci bez jakékoliv předchozí teroristické průpravy. Jedná se o přechod od organizovaného politického násilí s jasně definovanými cíli k individualizované formě teroru, jejíž cíl spočívá v samotném teroristickém činu a jeho spektakulární rovině.
Z ulic do kyberprostoru
Otázka, jak by v současnosti formy politického násilí přispěly k emancipačnímu hnutí, se však jeví trochu scestná: levicové politické násilí je kromě přežívající strategie black block na ústupu a na obzoru zatím není nikdo, kdo by ho byl ochoten obnovit. Dnes se výzva vůči státnímu aparátu spíše přesouvá do kyberprostoru, kde se organizované skupiny snaží narušit monopol států na určování tajnosti a netajnosti obsahů. Jak ukazují případy Wikileaks či odhalení systému PRISM, smyslem těchto akcí je spektakularizovat „špinavé stránky“ fungování aparátů světových velmocí, které však byly již před zveřejněním dobře známé v informačním podhoubí.
Důležitější však je, že politická akce hackerů v kyberprostoru, jenž si co do důsledků a radikálnosti nezadá s pouličními střety ze sedmdesátých let, také vytváří nové způsoby alternativního bytí, a dokonce i svébytnou emancipační etiku. Tyto formy kybernásilí vůči státu se navíc pojí se široce sdílenými požadavky za volnost internetu, zrušení veškerých prostředků dohledu a cenzury v kyberprostoru a naprostou průhlednost fungování státní moci. Současně radikálně zpochybňuje existenci a legitimitu státní moci, díky níž se mohou státní aparáty pohybovat mimo dohled občanů či na hraně legality.
Jestliže se formy emancipačního politického násilí zdají být neschůdné kvůli technologické převaze státu, odchod do kyberprostoru se jeví jako zajímavý přesun na pole, kde státní aparát převahu nemá a pravděpodobně ještě dlouho mít nebude. V dnešní době tak nejde o to zabít soudce, ale paralyzovat či vyzradit jeho informační toky a sabotovat tím jeho výkon moci.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.