Výhra s otazníky

Španělské komunální volby ukazují, že lidovci (Partido Popular – PP) se sice udrželi v čele preferencí prakticky ve všech regionech, ale nejméně v osmi z dvanácti autonomních oblastí mají (zatím jen virtuální) většinu sociální demokraté a Podemos (případně ve spojení s dalšími levicovými subjekty). Hnutí Podemos, vedené Pablem Iglesiasem, tak potvrdilo pozici třetí nejsilnější španělské strany. Jedná se o mimořádně dobrý výsledek, vezme­li se v úvahu, že hnutí se zrodilo teprve před půldruhým rokem. Ovšem hlavní cíl, zvítězit v parlamentních volbách, se zatím zdá být obtížně dosažitelný.

Partnerství z nouze

Podemos a sociální demokraté (Partido Socialista Obrero Español – PSOE) jsou si takovými partnery z nouze. Ve většině krajů jsou Podemos pro socialisty nezbytnou silou pro dosažení většiny. Velké koalice s PP jsou pro socialisty téměř vyloučená věc – pokud se tedy nechtějí vydat na cestu zkázy jako třeba řecký PASOK. Kraje vedené lidovci byly v posledních letech epicentrem velkého množství skandálů a místní lidovečtí baroni mají ve Španělsku podobně špatnou pověst jako svého času regionální kmotři z ODS. Jakýkoliv kontakt s nimi je tak zaručeným polibkem smrti. Na druhé straně i v Podemos vědí, že příliš uzavřený přístup k socialistům jim může odcizit část elektorátu, pro niž je důležitá alespoň nějaká změna k lepšímu. Jak obtížné může být řešení povolebního rébusu, ukazuje případ Andalusie, kde se volilo již v březnu. Ani tři měsíce po volbách si lídryně vítězné PSOE Susana Díazová nedokázala vyjednat podporu koaličního partnera, a tudíž vládne v demisi.

Pokud pod tlakem katalánského separatismu pokročí do další fáze proces federalizace španělského státu, budou regionální koalice v budoucnosti získávat na významu. Již dnes mají autonomní oblasti důležité slovo v celé řadě sociálních otázek. Samotné kraje jsou pletivem mnoha různých společenských a ekonomických zájmů. Jedním z hlavních bodů úrazu se jeví diametrálně odlišný přístup k exekucím obydlí koupených na hypotéku. Banky jsou ve Španělsku silně regionálně zakořeněny a mají velký vliv na hlavní strany. I proto se socialisté zdráhají přistoupit na moratorium exekucí, jež je jedním z hlavních bodů programu Podemos. Připomeňme, že po krizi zůstaly ve Španělsku dva miliony zrekvírovaných, neobydlených a v podstatě neprodejných nemovitostí.

Dvě tváře sociálních hnutí

I přes tyto obtíže se mluví o Podemos jako o morálním vítězi voleb. Děje se tak paradoxně díky úspěchu koalic sociálních hnutí, kterých se Podemos pouze účastnili. V této souvislosti je třeba zmínit hlavně kandidátku na primátorku Adu Colau v Barceloně a Manuelu Carmenu v Madridu. Obě mají možnost sestavit většinu v magistrátních radách a poslat pravici do opozice. Obě svými životními příběhy zhmotňují polarity potenciálního elektorátu Podemos a dalších alternativních levicových stran. Ada Colau o sobě říká, že se stala aktivistkou v roce 2001 a od té doby neopustila alterglobalizační hnutí a jeho různé reinkarnace. V Barceloně, kde silný proces gentrifikace začal již v devadesátých letech při příležitosti olympiády, byla aktivní v hnutí za okupaci prázdných domů a v průběhu krize pak ve skupinách vzdoru proti hypotečním exekucím. Boj proti gentrifikaci města se stal hlavním symbolem hnutí Barcelona en Comu, za něž kandidovala. Sama má také nezvykle chladný přístup k otázce katalánské nezávislosti: mnohokrát vysvětlila, že pro ni jsou hlavní sociální a ekonomické otázky; vyjádřila se pro referendum o nezávislosti, ale neřekla, jak by v něm hlasovala.

Jinou, ale komplementární historii má o třicet let starší Manuela Carmena. Ta se na sklonku Frankovy diktatury stala advokátkou politicky perzekvovaných, a to především těch, kteří pocházeli z lidových a dělnických vrstev. Její advokátní kancelář za to zaplatila krutou cenu, když se v roce 1977 stala terčem neofašistického atentátu, během něhož zemřelo pět jejích kolegů. V osmdesátých letech přešla Manuela Carmena z advokátního do soudcovského stavu. Jako soudkyně se vyznačovala tím, že věnovala velkou pozornost právům vězněných, včetně baskických aktivistů a militantů z ETA. Její program je směsí protikorupčních opatření a sociálních práv à la Syriza, jako je elektřina a voda zdarma pro chudé rodiny či dostupnější městská hromadná doprava. Carmena je představitelkou oné pokrokářské střední třídy, která v minulosti volila PSOE, ale v posledních letech je touto stranou zklamána. Díky tomu přitáhla sympatie vrstev, které by jinak nalevo od PSOE nikdy nevolily, což ukazuje i velice blahosklonný přístup ze strany deníku El País, který se jinak zásadně staví proti Podemos.

Koncepce historického bloku

Novináři v minulých týdnech ztotožnili koalice sociálních hnutí Barcelona en Comu a Ahora Madrid s Podemos. Toto rovnítko je však zavádějící: Podemos se koalic účastnili, samotní představitelé obou uskupení však trvají na své politické nezávislosti. Úspěch hnutí Barcelona en Comu a Ahora Madrid ukazuje, že Podemos mají větší šanci na úspěch v koalicích s jinými subjekty, jež mají podobná východiska a priority, ale nechtějí být stranou asimilovány. V tomto ohledu se ideoví lídři hnutí mohou vrátit ke koncepci historického bloku, vypracované jejich oblíbencem Antoniem Gramscim. Aby však tyto koalice fungovaly, budou se Podemos muset vyhnout dezinterpretaci, jíž se dopustily strany sovětského typu, které viděly v partnerských organizacích jen poslušné satelity.

Hlavní vzkaz komunálních voleb v Madridu a Barceloně tudíž zní: ani Podemos nemohou začlenit do svého vnitřku všechny aktéry společenské změny. Pro vůdce hnutí je to bolestivé poznání, protože stojí v protikladu s jejich vizí Podemos jako aktéra, který určuje jednotu lidu či sociálních hnutí. Reakce na tuto výzvu tak zůstává otevřenou otázkou.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.