Úplná rezignace

Román jako jakýkoli epický žánr je přímo definován dějem. Minimalismus oproti tomu děj marginalizuje, takže by se měl s románem z definice vylučovat. O ­postavách prózy Koupelna (La Salle de bain, 1985) francouzského spisovatele Jeana­Philippa Toussainta se téměř nic nedozvídáme, chybí zápletka i děj v pravém slova smyslu, a tudíž by mělo jít o nezajímavou knihu. Ani jedno tvrzení ovšem neplatí a podstata problému uniká. Děj knížky je skutečně minimální. Hlavní hrdina a zároveň vypravěč, který ani nemá jméno – což je také jedno z narušení standardních literárních konvencí –, tráví dny v koupelně, zatímco o chod domácnosti se stará jeho partnerka. To je děj první a poslední třetiny knihy, ve druhé třetině hrdina bez zjevného důvodu odjede do Benátek. Ani zde nic nedělá – jakmile se zdá, že začíná zakládat sociální vazby, lakonicky je přerušuje a beze slova odchází; jeho jednání je až bizarně asociální. Neustále pečlivě pozoruje banální věci a dlouze je popisuje. Zápletka v klasickém slova smyslu tu chybí, a proto je vcelku logické, že styl knihy se obecně označuje jako „minimalismus“. Pro toto označení se argumentuje i ztvárněním hlavní postavy.

Letargická sebevražda

Poetika odlišuje dva jevy: vztah postavy a děje a typ postavy. Aristotelés kdysi kanonizoval postavu podřízenou ději, další vývoj evropské literatury směřoval k postavě, jež děj ovládá, individualizované a psychologizované, jaká kulminovala v realismu. Po něm se postava opět stává funkcí: mimetický (psychologický) typ výrazně neguje mimo jiné francouzský nový román, na nějž ostatně Toussaint zjevně navazuje.

Typy postavy jsou v zásadě dva: hrdina a ne­hrdina. Hrdina činí veliké činy a přivlastňuje si svět. Ne­hrdina se neangažuje ve velikých skutcích, ale ani nerezignuje na život: drobnou a pečlivou činností vzdělává zem a národ (postavy obrozenecké, počítaje v to i Němcové babičku, abychom zůstali v českém prostředí), případně aspoň činí věci pro své dobro. Toussaintova postava je ještě jiného typu. Ztělesňuje rezignaci a naprostou nečinnost. Se zalíbením, ale také s odstupem, který nemá ani potřebu být ironický, sleduje proudící čas a pohyblivý svět okolo. Hledání literárních afinit je oblíbenou kratochvílí recenzentů a v tomto případě není od věci. Toussaintův hrdina nečinností navazuje na postavy Itala Sveva, na Nudu (1964, česky 1967) Alberta Moravii, totální asociálností připomene Melvillova Písaře Bartlebyho (1853, česky 1990). V doslovu je několik zjevných i méně zjevných paralel uvedeno, zastavme se u té, která tam zmíněna není: Camusův Pád (1956, česky 1966) a rezignace na všechno, co člověk v předchozím životě získal. Jestliže vypravěč Pádu hovoří zpětně, ve chvíli, kdy už je „činný“ život za ním, postava vypravěče Koupelny odvrhává život, který stále probíhá, ve dvaceti osmi letech věku; letargicky a pokojně páchá jakousi sociál­ní sebevraždu.

Rozšiřování pole vnímání

Minimalismus by zněl přiléhavě – jenže minimální fabule není všechno. Vedle ní tu nacházíme komiku. Ironii. Místa, jež si říkají o vysvětlení – nebo alespoň o domýšlení. Proč se partnerka hlavní postavy jmenuje Edmondsson? Má toto seversky znějící jméno nějaký význam? A proč je hrdina historik? Má to nějaký význam? Jednoho dne mu dojde pozvánka na večírek na rakouském velvyslanectví – máme to číst jako aluzi na Kafkův Proces, na jinou knihu, nebo je to jedno? (Jednu z interpretačních rovin odkrývá v doslovu Jovanka Šotolová, když analyzuje odkazy na Blaise Pascala a návaznosti na intelektuální tradici obecně.)

Že se v románu nemusí mnoho dít, a přece je to román, tušíme už dlouho. Dvě mimodějové roviny Koupelny – bohatá rovina intertextuální a rovina náznaků, jež jsou obecně vzato mnohdy významově nabitější než sebenapínavější děj – celou představu „minimalismu“ problematizují. Troufáme si dokonce tvrdit, že pojem minimalismus má mnohem spíše smysl v hudbě a ve výtvarném umění než v literatuře (s výjimkou aforismu, črty apod.). Minimalizace děje v literatuře vede nikoli k „prázdnotě“ významu, ale mnohem spíše k otevírání širšího pole pro domýšlení, zvětšuje čtenářskou citlivost a pozornost a umožňuje vnímat i nepatrné jevy – kuchání ryby nebo dešťové kapky na okně – jako pozoruhodné. Toussaintova kniha je této poetiky excelentním příkladem. Nenápadně, ale osudově tak čtenáře připodobňuje vlastnímu hrdinovi.

Autor je bohemista.