minirecenze

Rawi Hage

De Nirova hra

Přeložil Pavel Černovský

Kniha Zlín 2013, 258 s.

Drsnej film. Při četbě románu Rawi Hageho toto spojení nejednou vytane čtenáři na mysli. Poezie. To vytane hned vzápětí. Osmdesátá léta, občanská válka v Bejrútu, svět zbraní, prachu, hašiše, balených cigaret a lidových milicí. Bassam je mladý kluk, jehož cílem je uprchnout do Říma. S nejlepším kamarádem, kterému se přezdívá De Niro, hrají vabank – podvody v kasinu, střety v ulicích, ignorování bezpečnostních krytů. Bassam s De Nirem procházejí mezi bombami jak ve hře, vyvstává však otázka, kdo za koho hraje. Hage staví syrové scény plné násilí juxtapozičně vedle nádherných, místy až halucinačních výjevů, obrazů plných barev a tvarů. Nezvyklé spojení naturalistické akce a surrealistických vizí, psychologicky vytříbené postavy a reálie, jež má autor očividně dobře ohmatané, to vše se podílí na vzrušujícím výsledku. Hra, kterou hraje Bassam s De Nirem, však má své následky. Hlavní postava se po sérii vražd, mučení a úmrtí blízkých stává paranoidním psancem, který si i po útěku do Francie nese válku s sebou – ve své mysli. Nepochopení, s nímž se v neválečném světě potkává, jej staví do pozice blázna, který má práh násilí a strachu nastaven jinde než ostatní. Téměř existenciální situace, v níž se Bassam po útěku do ciziny ocitá, graduje poté, co pochopí, že na první pohled civilizovaný a mírumilovný svět participuje na hrůzách v jeho rodné zemi víc, než by se mohlo zdát.

Martina Blažeková

Hiroja Oku

Gantz 1

Přeložila Anna Křivánková

Crew 2013, 224 s.

Po světově mimořádně populárních bojových mangách pro teenagery Naruto a Bleach a skvělé nadpřirozené krimi Death Note začala Crew vydávat titul z oblasti japonského komiksu, která je tomuto českému vydavatelství nejbližší – brakový akční kousek se spoustou nadsazeného násilí, tvrďáckého pozérství a nahoty. Bizarní příběh mangy Gantz sleduje osudy skupiny lidí, kteří měli smrtelnou nehodu a po ní se neznámým způsobem dostali do místnosti, kde obdrželi bojové obleky a byli vysláni do ulic, aby zde zabíjeli mimozemšťany. Groteskní premisa, která připomíná například mysteriózní konstrukce seriálu Lost, tu slouží především jako poměrně chatrná záminka, jak spojit dohromady brutální akční scény, nonsensové mimozemské druhy a téma oblíbené romantické/erotické mangy, tedy milostnou/sexuální protagonistovu touhu po nějaké atraktivní příslušnici opačného pohlaví. Gantz nicméně může sloužit jako dobrý příklad japonských pokleslých komiksů. Ty mají oproti svým západním protějškům propracovanější psychologií postav (často nejsou jednoznačně rozčleněné na hodné a zlé) a také mnohem nepředvídatelnější vývoj děje – postavy jednají překvapivě a mnohdy šokujícím způsobem, často také nečekaně umírají. Přestože by bylo možné jmenovat mnohem brilantnější příklady japonských komiksových krváků, Gantz rozhodně patří mezi ty vůbec nejslavnější a v českém prostředí může splnit úlohu reprezentativního zástupce tohoto typu mangy.

Antonín Tesař

Detlef Brandes

Sudetští Němci v krizovém roce 1938

Přeložil Petr Dvořáček

Argo 2013, 428 s.

Německý historik Detlef Brandes, specializující se na československé dějiny v době druhé světové války, je znám i českému čtenáři – v minulých letech mu u nás vyšly knihy Cesta k vyhnání 1938–1945 nebo Češi pod německým protektorátem. Jeho nová do češtiny přeložená kniha zkoumá česko­-německé vztahy a postavení sudetských Němců v Československu krátce před druhou světovou válkou. Analyzuje proměny postojů politických reprezentací, zástupců samospráv, ale i řadových sudetských Němců k otázce připojení pohraničních území Československa k hitlerovskému Německu. Sudetoněmecká strana se po vítězství v parlamentních volbách stala nejvlivnější německou stranou v Československu a během několika let dokázala přesvědčit většinu obyvatelstva Sudet o nutnosti spojení s Říší. Díky dobře zvládnuté agitaci a zastrašování byla s to v krátké době opanovat Sudety. Těžila z neúspěchů politiky „aktivistických“ stran, neschopnosti Čechů opustit představu „československého národního státu“ a z neutěšené hospodářské situace. Ústupky, které na poslední chvíli nabízeli Beneš a spol., již nemohly situaci zvrátit. Brandesova kniha je založena především na citacích a zprostředkování obsáhlého archivního materiálu a dokumentů. Autor se až úzkostlivě vyhýbá interpretacím či vlastním hodnocením, stejně tak chybí i nějaký širší rámec vyprávění. Ač je tato rozsáhlá studie o sudetských Němcích svým záběrem jednou z nejlepších publikací na dané téma, zřejmě si mnoho čtenářů mimo akademickou obec nezíská.

Jan Gruber

Jan Novák

Co rostlo u babičky na zahradě. Tradiční odrůdy

Knižní klub 2013, 303 s.

„Rostliny podmiňují lidskou civilizaci, bez pěstovaných rostlin by nebylo kulturního života.“ Tak zahajuje pedagog České zemědělské univerzity Jan Novák knihu věnovanou starým odrůdám kulturních rostlin, mezi něž patří nejen ty více či méně pozapomenuté, sloužící tradičně ke konzumaci i léčbě, ale také okrasné květiny z venkovských předzahrádek. Publikace je přehledným a zároveň fundovaným vstupním shrnutím tematiky, o níž se začíná v rámci návratu k záhumenkům a současně příklonu k ekozahradničení a permakultuře zajímat stále více lidí. V první části, týkající se obecnějšího kontextu, se dozvíme o historii pěstování rostlin i jejich původu, o typech zahrad a jejich tvorbě. Jádro knihy ale tvoří kapitoly pojednávající o původní zelenině, ovoci, bylinkách, okrasných rostlinách i polních plodinách. V jednotlivých heslech se dočteme nejen o historii pěstování, ale i o nutriční hodnotě, využití, rozšíření a lidových pojmenováních. I když existuje několik podrobnějších a obsáhlejších publikací zaměřených třeba na staré odrůdy ovocných stromů nebo léčivé byliny, tato kniha je výjimečná právě tím, že se snaží obsáhnout všechny užitkové i okrasné rostliny. Může sloužit jako dobrý rozcestník pro ty, kterým už lezou krkem plastová rajčata a vyhnojené mrkve ze supermarketů i sterilní zmutované sazenice z Holandska. A nejlogičtější je inspirace tím, co se osvědčilo našim předkům – plody i květy jsou menší, ale mají chuť a je možné je vypěstovat bez chemie i bez přílišné péče.

Jan Gebrt

Camille Claudel 1915

Režie Bruno Dumont, Francie, 2013, 97 min.

Premiéra v ČR 5. 12. 2013

Zatímco ve svých předchozích dvou filmech Hadewijch a Stranou Satana se Bruno Dumont až úporně snažil o co nejunikavější ztvárnění tajemství víry a religiozity, jeho novinka Camille Claudel 1915 kráčí k Bohu sice přímější, ale v jistém ohledu neméně trnitou cestou. Snímek je inspirovaný životem sochařky Camille Claudelové, která byla kvůli podezření na psychickou poruchu umístěna do ústavu pro duševně choré, kam ji chodil navštěvovat její bratr, významný symbolistický katolický básník Paul Claudel. Dumont tu rozvíjí tradiční intimní drama dvou postav, které tentokrát netkví v tom, co není řečeno, ale naopak se z velké části odehrává mezi řádky nebývalého počtu dialogů a monologů. Snímek je v tomhle ohledu občas možná až příliš doslovný, když nechává hrdiny říkat to, co předtím přesvědčivě beze slov ukázal. Nicméně motivy, v nichž se ozývají problémy víry, naděje i lásky, rozehrává zároveň subtilně a intenzivně. Současně jde o pozoruhodnou studií fenoménu nudy. Emocionálně labilní hrdinka, brilantně ztvárněná Juliette Binocheovou, ve filmu několikrát prozrazuje, že je za zdmi ústavu nejhůře zkoušená duchamornou nudou, a tato zkušenost se obtiskla i do stylu. Snímek pracuje s dlouhými záběry, ritualizovaně se opakujícími situacemi či hereckými výkony rozloženými do dvou extrémních poloh – stoického či apatického klidu a afektovaných explozí šílenství –, jejichž věrohodnost je dána i tím, že Dumont zde natáčel s mentálně postiženými neherci.

Antonín Tesař

Dawn of Midi

Dysnomia

Thirsty Ear 2013

Hudebníků mimo taneční či elektronickou scénu, kteří se inspirovali strohostí tanečních rytmů a převedli inspiraci technem do jiného hudebního světa, přibývá. Příkladem mohou být minimalistické klavírní kompozice Mika Keusena nebo kytarové techno power trio Elektro Guzzi. Zcela nový rozměr do těchto inspirací vnáší album Dysnomia jazzového tria Dawn of Midi, hrajícího v obsazení bicí, kontrabas a piano. Hypnotické rytmy a nenápadně variovaný groove je zahrán tak precizně, až je těžké uvěřit, že skladby nehraje sekvencer, ale tři živí lidé na klasické nástroje. Samostatná kapitola je zvuk. Sotva lze v nějaké jiné nahrávce slyšet takovou stručnost a čistotu, tak absolutní péči o každý tón, takovou vynalézavost ve využití tří zdánlivě zcela probádaných nástrojů. Disciplína je slovo, které se při poslechu alba vybavuje nejčastěji. Rytmy a polyrytmy se splétají do sebe za použití pouze těch nejnutnějších tónů. Každý hudebník poctivě slouží celku – nejde o tři sólisty, ale o kompaktní hudební stroj na sugestivní taneční hudbu. Nejdominantnějším nástrojem je celkem pochopitelně piano. I ono je ovšem maximálně zkrocené a často stěží rozpoznatelné. Někdy hraje zvláštní, měkké kytarové riffy, jindy zní jen perkusivně na jednom tónu nebo hraje přidušené marimbové doprovody. Pouze občas se prosadí typickým klavírním zvukem. Jazz udělal prostřednictvím Dawn of Midi krok do neznáma. Dysnomia zní jako něco, co nemůže existovat. Jako pohlednice z neznámého fantaskního světa.

Tomáš Procházka

Ian McEwan

Nevinný

CD, Radioservis 2013

Rozhlasová dramatizace McEwanova románu v režii Ladislava Smočka vznikla před deseti lety a z původních více než dvou set stran se smrskla na dvě hodiny poslechu. Svůj nevinný hlas tu uplatnil Ivan Trojan v roli naivního zaměstnance britské pošty, který přijíždí v polovině padesátých let minulého století do Berlína, aby se podílel na tajné operaci západních zpravodajských služeb. Zpočátku špionážně laděná hra, tak trochu ve stylu románů Grahama Greena, postupně dostává hlubší rozměr. Nevinnost sexuální i společensko­-politická se v kulisách města, které se stalo během studené války třecí plochou Západu a Východu, postupně drolí, až se promění ve vinu – za osobní selhání, ale i selhání se širším politickým dosahem. Vše jako by řídila jakási škodolibá náhoda, podobně jako v románech Milana Kundery. McEwan tu pracuje hned s několika motivy, které se na sebe zlomyslně nabalují a vrhají hlavního hrdinu do existenciální rozháranosti. Americkou poválečnou nabubřelost symbolizuje postava Boba Glasse, kterého namluvil Ladislav Mrkvička. Německou podlézavost zase reprezentuje Otto v podání Jiřího Lábuse. Suverénnost a zároveň pocit ponížení, které se spojují v postavě německé dívky Marie, toužící po úniku z poválečného Německa, dobře interpretuje Zuzana Stivínová. Autor dramatizace Jan Kolář vycházel z původního překladu Jana Sládka, který byl mezitím na knižních pultech nahrazen překladem Ladislava Šenkyříka.

Jiří G. Růžička

Avděj Ter­-Oganjan

V prdeli

Tranzitdisplay, Praha, 22. 11. 2013 – 2. 2. 2014

Nejzajímavější na retrospektivě Avděje Ter­-Oganjana, umělce, který byl nucen před patnácti lety emigrovat z Ruska do Čech kvůli údajnému znesvěcení náboženských symbolů, je doprovodný text. V rozhovoru s kurátorem výstavy se Ter­-Oganjan svěřuje, že je osamělý avantgardista, který už ale nevěří v budoucnost. Kdyby nebyl umělec, dělal by revoluci, a kdyby nebyl tak starý, tak by se vykašlal na umělecké instituce a byl by skutečně radikální. Jeho retrospektiva má být veselá a pozitivní, ale on sám je v depresi. Jakkoliv byl v devadesátých letech středem pozornosti ruské umělecké scény, v Praze žije izolován od místního dění, obklopen úzkým kroužkem blízkých přátel. Výstava je skrumáží artefaktů Ter­-Oganjanových kamarádů­-výtvarníků, dokumentací jeho starších, klíčových akcí (například Směr k objektu, kdy umělec pil jednu sklenici vodky za druhou a postupně se proměňoval z hlavního aktéra v pouhý objekt umístěný na podlaze galerie); je tu k vidění i předmět doličný – ikona popsaná invektivami. Na stěnách vedle pisoáru visí obrovské fotografie hoven, naproti několik menších vyobrazení ženského přirození. V předsálí lze sledovat film, kde se potácejí zcela opilí muži středního věku – snad dokument slavných časů moskevské galerie v Trechprudném. Ano, je to v prdeli.

Tereza Stejskalová