Všichni, kdo si pamatují ukrajinské události zimy 2004, které později vešly do dějin pod názvem oranžová revoluce, musí mít v posledních dnech pocit neodbytného déjà vu. Nejprve prezident Viktor Janukovyč před dvěma lety prohlásil, že Ukrajina chce asociační dohodu s Evropskou unií, a k překvapení mnohých ji pak skutečně dojednal. Týden před plánovaným podpisem však své rozhodnutí změnil a s odkazem na špatnou ekonomickou situaci oznámil, že nic podepisovat nebude. Asi i jeho ovšem zaskočila prudká reakce občanů, kteří okamžitě vyrazili do ulic a na náměstí v Kyjevě znovu postavili stanové městečko.
Politiky, včetně těch populárních opozičních, si demonstranti okázale drží od těla. Tady nejde o volby či rating, ale o civilizační volbu země, tvrdí aktivisté. Jejich pocity poté, co se dozvěděli, že dohoda s Evropskou unií nebude, ostře, ale pregnantně formulovala 22. listopadu na serveru uainfo.org spisovatelka a hudebnice Irena Karpa: „Stojím na balkóně, koukám se na provoz pod sebou a říkám si: Jsme dospělí lidé, bez viditelných poškození mozku, pohlavně dozrálí, právně odpovědní, mluvíme cizími jazyky, řídíme auta, máme děti, rozumíme své práci a nemáme nic proti tomu, abychom žili v civilizovaných podmínkách, vhodných pro rozvoj nás i jiných lidí, v podmínkách, kdy si můžeme splnit naše cíle, touhy a dožít v klidu, ne jako žebráci. Tak proč, do prdele, dovolujeme bandě tlustých hajzlů, kteří onanují nad Sovětským svazem, dělat za nás naše rozhodnutí, řídit naše životy a vůbec s námi dělat, co se jim zachce, když stačí, aby se na jednom místě sešlo sto tisíc lidí a žádná armáda s nimi nebude moci nic udělat!“ Samozřejmě, v okamžiku, kdy píši tento text, nikdo neví, jak celá akce naštvaných příznivců evropského směřování dopadne. Tím spíše, že opozice je nejednotná a její část tvoří ultranacionalisté ze strany Svoboda, kteří by si svou rétorikou ve většině členských zemí vykoledovali trestní stíhání za šíření nejrůznějších nenávistí. Nicméně je jistě pozoruhodné, že ukrajinská společnost dokázala překonat rezignaci na politické dění, která přišla s kocovinou po oranžové revoluci, a znovu vyšla do ulic. „Už jsem zase na Majdanu, hergot,“ napsal mi jeden kyjevský známý. Na otázku, proč píše „hergot“, odpověděl: „Protože to trvá už od roku 1991.“
Situaci komentoval 25. listopadu známý publicista a šéfredaktor malé televizní stanice TVi Vitalij Portnikov: „Vláda sama nepochopila, co se jí povedlo: probudit Ukrajince. I kdyby teď prezident udělal salto mortale, přiletěl do Vilniusu spolu s Julií Tymošenkovou a podepsal dohodu, tak už mu to nepomůže. Protože žádné rychlé zlepšení životní úrovně hned po podpisu nebude, lidi budou přesvědčeni, že to je kvůli tomu, že Viktor Janukovyč špatně plní dohody, hází Evropě klacky pod nohy, nepřijímá potřebné zákony a tak dále. Ten, který nejdřív dá naději a potom ji zadupe do země, zcela ztratí důvěru lidí. Těch, kteří mu věřili, i těch, kteří ho trpěli kvůli své budoucnosti. Kdysi se to stalo „oranžovému prezidentovi“ Viktoru Juščenkovi. Teď se stejná věc děje Janukovyčovi.“ Ruská média ve své většině komentují situaci okolo ukrajinských evropských aspirací z hlediska geopolitiky. V jejich chápání jde o klasický konflikt Západu a Východu o teritorium, které se oba soupeři snaží přetáhnout na svou stranu, a v zásadě je to otázka ceny. Zejména státní televizní kanály v posledních týdnech překonávaly samy sebe, aby Ukrajincům ukázaly, co je čeká. Státní holding Vesti například z faktu podpisu dohody o nediskriminaci Romů učinil závěr, že ve skutečnosti jde Evropské unii o to, aby mohla na Ukrajinu deportovat Romy z Francie a Británie. V den, kdy Viktor Janukovyč oznámil, že nic ve Vilniusu podepisovat nebude, běžela na prvním kanálu ruské televize dlouhá reportáž o tom, jak vstup do EU Rumunům a Bulharům nic nepřinesl, a naopak zhoršil jejich ekonomickou situaci. A tak by člověk mohl ve výčtu pokračovat. Odmítnutí podpisu ve Vilniusu je chápáno jako vítězství Ruska a jmenovitě Vladimira Putina.
Známý politolog a šéfredaktor prestižního časopisu Rusko v globální politice Fjodor Lukjanov se v deníku Kommersant 25. listopadu pokusil vysvětlit, proč je ruský prezident populární i mezi Evropany. „Popularita Vladimira Putina v určitých kruzích vyplývá z naprostého rozčarování ze západních politiků. Vypadají bezmocně, nerozhodně, zapletli se do problémů, které sami vyvolali. Z této strany ruský prezident vypadá jako soudný a pragmaticky nemilosrdný vůdce, který ví, co chce, a nakonec toho dosáhne. Paradox spočívá v tom, že obraz Putina coby šachového velmistra, který jistě hýbe figurkami na velké šachovnici, není spojen s obrazem země, kterou vede. Rusko je na Západě, ale i na Východě vnímáno jako pohasínající impérium s disproporční ekonomikou, neefektivní státní správou, zastaralými názory a beznadějnou demografií. Kompenzovat průšvihy ve vývoji autoritou Vladimira Putina a mistrovstvím ruských diplomatů jistě nějakou dobu půjde. Ale ne dlouho.“