Bůh jako dar

Způsob, jakým se jeden z nejvýznamnějších současných křesťanských filosofů, francouzský katolík Jean­Luc Marion pokouší vrátit Boha do současné filosofie, je přinejmenším nápaditý. Marion navazuje na terminologii zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla a na jeho vyjádření, že v jevení se předměty „dávají“ vědomí určitými způsoby a v určité míře. Právě toto dávání je pro Mariona místem, kudy do fenomenologie může vcházet Bůh jako specifická „danost par excellence“, která bude vyhovovat nárokům fenomenologie a zároveň odolá podezření z toho, že se tak do hry vrací starý a dávno zatracený „Bůh filosofů“, figurující v klasické metafyzice. Tři základní směry, jimiž se Mario­nův podnik ubírá, směřují k tématu dávání a daru, k určité radikalizaci fenomenologie a ke konfrontaci metafyzické tradice vypovídání o Bohu s novým pojetím „Boha fenomenologie“, jak Marion označuje svou koncepci.

Bůh je mrtev, ať žije Bůh

Podle Mariona souvisí Nietzscheho slavný výrok o smrti Boha s dějinami metafyziky. Tím, kdo je mrtev, je podle této interpretace Bůh metafyziků, chápaný především jako kauzální příčina všech jsoucen. Ten byl filosofickou tradicí 19. a 20. století mnohokrát zdiskreditován. Marion na jedné straně svým „Bohem fenomenologie“ na metafyzickou tradici navazuje – jestliže v návaznosti na koncepci dávání můžeme o každém jsoucnu mluvit jakožto o daném, pak lze Boha vidět jako jakéhosi „dárce jsoucen“. Zároveň ovšem vyvíjí nutné úsilí, aby takto konstituovaného Boha zbavil podezření z toho, že je novou variantou metafyzické „první příčiny“ – tedy aby akt dávání popsal způsobem, který je radikálně odlišný od modelu kauzálního působení.

Překračování toho, co je dáno, je totiž zapovězeno už v samotném fenomenologickém programu, podle něhož jevení samo nevyžaduje žádné další zdůvodnění. Dávání je tedy posledním aktem, který umožňuje, aby se předmět jevil. Bůh pak nemůže být dárcem v tom smyslu, že by zvnějšku „doručil“ dar v podobě zjevení nějakého předmětu, namísto toho Marion nabízí pojetí Boha jakožto „danosti par excellence“. A jeho excelence spočívá právě v tom, že se dává a nechává se dávat ve větší míře než kterákoli jiná danost. V tomto smyslu Bůh manifestuje dávání samotné.

Marion opakovaně zdůrazňuje, že zatímco skrze dávání se fenomény ukazují, dávání samotné součástí tohoto ukazování není, naopak, zůstává v něm skryto. Dávání tedy nemá charakter nějakého jsoucna. Spíše jde o univerzální akt, z něhož jsme ovšem schopni v jevení zachytit pouze stopu – Marion píše, že dávání „činí událost, aniž se činí událostí“. Bůh je tedy charakterizován právě tou unikavostí, která plyne z absolutní přemíry jeho dávání. V této přemíře Bůh představuje výsadní případ takzvaného saturovaného fenoménu.

Oslňující, nezachytitelný

Saturované fenomény jsou jedním z ústředních témat Marionových filosofických textů v čele s knihami Réduction et donation (Redukce a dávání, 1989) a Etant donné (Je­li dáno, 1997), které se zabývají výlučně fenomenologií a odhlížejí od teologických souvislostí. K těm Marionův projekt naopak obrací jeho kniha Dieu sans être (Bůh bez bytí, 1982). Pojetí saturovaných fenoménů vychází z fenomenologického rozvrhu poznání jakožto společného produktu názoru a po­­jmu. Saturovaný fenomén je potom takový, ve kterém názor dává víc, než pojem dokáže uchopit, přičemž tato přemíra může směřovat až k nezměrnosti. Jako světský příklad saturovaného fenoménu Marion zmiňuje například úmrtí blízké osoby: nejprve jsme zasaženi přemírou danosti, kterou teprve pozvolna usazujeme do svého pojmového porozumění. Dále v různých textech uvádí fenomény obrazu, ikony či tělesnosti. Na základě této koncepce také vykládá rozdíl mezi filosofií a teologií – teologie se podle Mariona nikdy nezabývá objekty, ale výhradně saturovanými fenomény, na něž se vztahují jiná pravidla popisu a interpretace.

Bůh je případem nezměrného saturovaného fenoménu, který se dává absolutně, tedy zcela bez jakékoli vymezující perspektivy či určení (Marion to přirovnává k objektům na kubistických malbách), a zároveň ve svém dávání vyplňuje každý horizont. Právě díky své všudypřítomnosti je Bůh ve své intenzitě oslňující, a přitom paradoxně nelokalizovatelný, nezachytitelný, skrytý. Marion tento paradox ještě umocňuje figurou, která znovu odkazuje ke skrytosti samotného aktu dávání – radikalita božského dávání přesahuje možnost běžného jevení, a akt dávání je tak pro Boha nikoli aktem ukazování se, ale naopak aktem unikání: „Dávání tedy může být považováno za unikání. A my jsme toho svědky.“

Obdarovávat nepřátele

Na svá fenomenologická zkoumání Marion neváhá navázat úvahami o daru jakožto ryze světské instituci. V letošní přednášce nazvané Dar a ekonomie se dokonce vyjádřil k současné ekonomické krizi. Hlavním tématem této přednášky, která je velmi aktuální zejména ve vánočním období, je nicméně „ekonomické“ pojetí daru. Jeho teoretické uchopení Marion přisuzuje Jacquesu Derridovi a za základní východisko klade představu, že dar s sebou vždy nese určitý závazek obdarovaného k darujícímu. Dar je tu chápán jako případ směny, při níž obdarovaný má buď možnost oplatit darujícímu stejně hodnotným darem, anebo se nevyhnutelně stává jeho dlužníkem. Marion tomuto pojetí oponuje a snáší různě přesvědčivé protipříklady, z nichž ty nejdůmyslnější čerpají právě z křesťanské tradice. Konkrétně jde o Ježíšovu poučku, že když pravá ruka dává, levá by měla zapomenout, případně jeho doporučení obdarovávat nepřátele – ti totiž rozhodně nebudou dar chápat jako podnět k oplátce.

Marionův pokus o prolomení praxe dávání jakožto případu směny nakonec vrcholí v popisu daru jakožto radikální opozice ekonomického pojetí času. Ekonomický čas Marion popisuje jako postavení vůči „věčnému návratu rovného“ (jak překládá Nietzscheho věčný návrat téhož), do něhož perfektně zapadá pojetí daru jako formy zadlužení. Skutečný dar naproti tomu vystupuje jako historická událost, která zakládá nezrušitelnou nerovnováhu. Jako takový nesmí být dar ­opětován a také nesmí vycházet z žádného zištného důvodu. Marion charakterizuje příčinu darování jako volání samotné věci po tom, aby byla darována, k čemuž dochází v situaci, kdy v nějaké věci rozeznáme vhodný dar a jen z tohoto popudu ji skutečně darujeme.

Dar tedy podle Mariona v důsledku radikálně odporuje funkci ekonomie a zároveň funkci metafyziky – ekonomie chce být spravedlivá a užitečná, což v metafyzice odpovídá principu identity či rovnosti a kauzality či zdůvodnění. Dar naproti tomu není ani spravedlivý (zakládající rovnost), ani užitečný (odůvodněný), ale kreativní a štědrý. Není náhodou, že Marion vidí smysl političnosti křesťanství právě v opozici vůči ekonomii. Jeho koncepce Boha, který ve svém dávání sebe sama uniká tomu, aby byl rozeznán jako dar, přitom navazuje na metafyzickou tradici přinejmenším v tom, že svůj předmět nepojímá jako reprezentanta celého systému, ale naopak jako naprosto excentrickou výjimku ze všech pravidel, která ovšem celý systém završuje i zakládá.