Vyhlídky evropského federalismu

V době dosud zvířené událostmi kolem evropské ústavní smlouvy se vyplatí naslouchat střízlivým hlasům. Jeden z nich patří britskému politologovi Larrymu Siedentopovi. Název knihy parafrázuje slavný spis Alexise de Tocquevilla Demokracie v Americe, který Siedentop chápe jako poučení o předpokladech úspěchu federalismu. Z těchto předpokladů vidí čtyři jako hlavní: návyk na místní samosprávu, společný jazyk, otevřenou politickou třídu a sdílení mravního přesvědčení. A sám se ve své knize pokouší zjistit, zda jsou tyto faktory rovněž nezbytným předpokladem úspěchu federalismu evropského, případně zda existují ještě jiné.

Proč federalismus? Tocqueville považoval americký federalismus za takovou formu státu, která umožňuje politickou svobodu a rovnováhu mezi ústřední mocí a místní autonomií. Siedentop tento závěr nepřezkoumává, bere jej téměř jako axiom. Uznejme však, že přes veškeré výhrady ke konkrétním projevům amerického politického systému to nejspíš platí. Je možné dosáhnout udržení politické svobody jednotlivce, sladění nároků veřejné i soukromé sféry a vhodného rozptýlení moci také v Evropě?

Experiment evropské integrace se nyní dostal do fáze další ekonomické a politické integrace, který znamená vykročení k evropskému federálnímu státu. A Siedentop nás upozorňuje na ticho, které je v příkrém rozporu s obrovskými důsledky, jež z toho plynou pro zúčastněné národní státy. Dalo by se očekávat, že postup integrace vyvolá širokou veřejnou debatu, podobnou té, která se rozvinula koncem 80. let 18. století na území osvobozených britských kolonií v Americe. Nic takového se ale neděje – snad proto, že schází pohnutka v podobě přízraku bývalé imperiál­ní vlády – a Larry Siedentop se tedy podle svých slov snaží o vyvolání diskuse. Není apologetou myšlenky Spojených států evropských, a už vůbec se nezdá, že by hájil jeden z britských táborů – proevropský – proti antievropskému. Naopak, je stejně tak jako euroskeptici znepokojen tím, že demokratická legitimita v integrující se Evropě se ocitá v nebezpečí. Je proti přehnaně rychlé federalizaci, která se stává zástěrkou pro existenci politické vrstvy a kultury formované byrokracií. Současně však varuje před úpadkem liberalismu, vyjádřeným jednostranným nadřazováním hospodářského růstu (tento přístup označuje jako „ekonomismus“), což občana redukuje na spotřebitele a umožňuje vyhýbat se komplikovaným politickým otázkám.

„Nová Evropa“ je od založení utvářena prostřednictvím hospodářské agendy, skoro jako by cílem byla Evropa bezpečnější pro bankéře a manažery. Cožpak se Západ zbavil přízraku komunismu, aby padl za oběť ne­volené elitě, svým způsobem stejně arogantní jako ta komunistická? ptá se Siedentop. Jak sám přiznává, je taková formulace nadsazená, ale tím z podstaty otázky nemizí její naléhavost. Bezstarostnost, s níž převládl ekonomizující pohled na věc, svým způsobem skutečně jakýsi marxismus naruby, může někomu připomenout například bezstarostnost vládnoucí české politické elity bezprostředně po druhé světové válce. Spojujícím prvkem je v obou případech nedostatečná pozornost věnovaná ústavnosti.

Siedentop velmi argumentovaně hledá východisko v porovnávání současného stavu Evropy s výchozí situací v Americe konce 18. století a v rozboru evropské liberální tradice. Když probírá zmíněné čtyři předpoklady vyabstrahované z Tocquevillova díla, nejsou bohužel závěry, k nimž dospívá, zrovna povzbuzující. Nejsou totiž jednoznačné. Vcelku jasně z nich vyplývá, že Evropa má v daném srovnání horší výchozí pozici ve všech čtyřech bodech. Zároveň ale výsledek rozboru v žádném z nich úspěch a priori nevylučuje.

Komplikovanost situace v Evropě je posílena také tím, že zde existují (pouze) tři politické vrstvy, které mají dostatek tradice k tomu, aby se pokusily udávat tón a způsob vlády: britský, francouzský a německý. Britský model, opírající se původně o aristokracii, se přežil. Britský přístup s jeho důrazem na ad hoc vývoj, založený na blahovolném přesvědčení, že ekonomický růst je sám o sobě pojistkou demokracie, nechtěně napomáhá byrokratickému přístupu francouzskému s jeho voláním po politické kontrole, který v současnosti vítězí. Hromadění moci v Bruselu je toho dokladem. Byrokratický model slibuje rychlé plnění vytčených cílů (například „dohnat USA“), odbourává však kulturu veřejného konsensu, kterou nahrazuje kulturou podezřívavosti, a podrývá tak legitimitu evropské integrace.

Řešením je podle Siedentopa přijmout německý přístup, který můžeme zjednodušeně označit za federalistický. Federalismus však podle něj není samospasitelný: při neexistenci politické elity v evropském měřítku by se mohl dokonce stát zástěrkou pro autokracii v jednotlivých členských státech.

Siedentop bohužel selhává v závěru, kdy pátrá po kořenech evropského liberálního myšlení. V celém díle se, co se historie týče, opírá převážně o díla klasická, dnes již často překonaná. Nevadí to, dokud je používá k občasnému dokreslení vlastních závěrů. Na hliněných nohou však stojí, když evropskému Západu připisuje výlučnost již od pádu západořímské říše – výlučnost, založenou prý na tom, že veřejný život byl utvářen svobodou jednotlivce. Je přitom stejně nepřesvědčivý, jako když vykresluje obraz Japonska prostého svobodomyslnosti, ovládaného rodinným cítěním. Jeho srovnání křesťanství s islámem není přesvědčivé z podobného důvodu: srovnává teorii jednoho s praxí druhého. Bohužel, právě v těchto pasážích chtěl Siedentop vyvrátit tezi o samospasitelnosti ekonomického růstu.

Přes nezdařený vrchol předvádí Larry Sie­dentop velmi kvalitní ukázku dnes upadajícího umění politického eseje. I když jeho knihu nelze přečíst během pár večerů před spaním, je text všeobecně srozumitelný. Předvádí mnohostranný pohled na věc a detailní argumentaci, ale není detaily zahlcen. Otázkou je, zda někoho v atmosféře obecné apatie zaujme – a jestli tedy může pomoci podnítit ústavní diskusi, po které volá.

Autor je balkanista.