Za minulého režimu většinu národa hnětlo, že jsme ve vazalském postavení vůči Moskvě. Byli jsme sovětským satelitem. Rok 1989 přinesl kromě jiných nadějí i tu, že se konečně vymaníme z područí cizí moci. Povedlo se to? Odpověď závisí na úhlu pohledu a není jednoznačná už proto, že každé historické srovnání trochu kulhá. Porovnávat různé epochy je podobně ošidné jako porovnávat různé kultury – přes řadu trefných postřehů se vždycky tak trochu mýlíme. Přesto je kus pravdy na tom, co říká Ilona Švihlíková, a nejen ona, když zdůrazňuje, že jsme opět kolonií. Anebo jsme jí možná nikdy nepřestali být. Včerejší vazal zůstává vazalem i dnes, jen pán a forma závislosti se mění.
Dříve to bylo přehlednější. Byli jsme ovládáni snadno lokalizovatelnou mocí. Vycházela z Kremlu. K prosazování svých zájmů neváhala používat přímý politický diktát a ve vypjatých chvílích se jen málo starala o to, aby to nějak zakrývala nebo maskovala. Tato diktatura byla prováděna tak humpolácky, že si jí nebylo možné nevšimnout. Navzdory nesvobodným sdělovacím prostředkům o ní věděl každý, kdo o ní vědět chtěl.
Dnes je to jiné. Už zde není jeden pán a moc lze těžko lokalizovat. Mocenské tlaky na sebe berou podobu ekonomickou – moc je tam, kde jsou peníze. Bylo by naivní myslet si, že dnešní ekonomický tlak je ohleduplnější a méně brutální než tehdejší tlak politický. Obě mocenské praxe mají své vítěze i poražené a obě za sebou nechávají mrtvé. Ne, neříkám, že jsou stejné. Jen se stavím proti pohádkovému vidění světa, které nám jako malým dětem dennodenně předkládají média hlavního proudu – totiž že polistopadová doba se k té předlistopadové má tak jako Miroslavova země k Půlnočnímu království.
Postupně však přibývá lidí, kteří nevnímají minulost tak, jak ji podávají média. Prohlubuje se ideologické schizma mezi producenty mediálních obsahů a jejich adresáty. Lid a média se sobě vzdalují, přibývá těch, kteří mají pocit, že jejich zájem, stanovisko a pohled na svět v médiích nikdo neartikuluje a v politice nikdo neprosazuje. Lid se rostoucí měrou cítí být politickomédiální sférou zrazen a je vůči ní lhostejný. I tohle pamětníkům cosi připomíná. Čím víc však v očích lidu přibývá rysů, jimiž se Miroslavova země podobá Půlnočnímu království, tím víc se hroutí oficiální dichotomie dobra a zla, z níž nynější správci země čerpají notnou část své legitimity. Proces vzájemného odcizování vládnoucích a ovládaných tak nejen pokračuje, nýbrž akceleruje. Ztráta víry v mocenskou sféru se stává katalyzátorem ještě rychlejšího rozpadu důvěry.
Přidámeli k tomu ne zrovna optimistické vyhlídky našeho (a patrně celého západního) hospodářství, které podle většiny ekonomů čeká dlouhé období propadu, nabízí se otázka, zda současný režim vůbec může nějak zvrátit znepokojivý trend rostoucí nespokojenosti? Hospodářské elity tuší, že prohlubující se krize legitimity může ohrozit jejich postavení. A tak se dostáváme zpět k úvodu: zdejší oligarchie si bude méně a méně jista loajalitou vlastního lidu, vždyť jeho důvěra ve vyšší mocenská patra systému je už dnes nalomena. Přeroste nakonec v široký antisystémový odpor? Budouli se potíže naší ekonomiky prohlubovat, lze se obávat masových výbuchů nespokojenosti a hněvu.
Je v povaze velkého byznysu, že nerespektuje národní hranice. Není tudíž nic divného na tom, že se lokální ekonomické elity napojují na (mnohdy silnější) zahraniční hráče. Až půjde do tuhého, budou naše elity hledat oporu, kde to jen půjde a bez ohledu na národní hranice. Na zahraniční hráče jsou do jisté míry napojené již dnes. Nejmocnější země, které u nás soupeří o vliv, známe: Spojené státy, Německo a Rusko. Hospodářsky jsme do velké míry německou kolonií, náš dominantní diskurs je převážně proamerický, ruské zájmy jsou spojeny například s dovozem strategických surovin. Naše dnešní kolonizace přitom už dostoupila takového stupně, že veřejný subjekt, který by chtěl v Česku obsadit některou z nejvlivnějších pozic ve státě, zpravidla potřebuje být aspoň do jisté míry napojen na zahraniční zájmy. Ekonomickomocenské skupiny nás přes převodní páky politických stran propojují s Washingtonem, Berlínem či Moskvou a často prosazují spíš zájmy jejich než zájmy české. Veletoče kolem dostavby Temelína jsou toho názornou ukázkou.
Byli jsme kolonií a jsme jí, byť v jiné formě, stále. Naši dnešní politici se s touto situací smiřují tak snadno, až je to zarážející. Někteří se přímo předhánějí v tom, aby mohli sloužit tomu nebo onomu mocnému zahraničnímu pánu. Naše levice ráda vyhlašuje boj zdejším hospodářským elitám. Možná by stálo za úvahu, zda bychom své elity spíše neměli povzbudit k odvaze, k tomu, aby se konečně vymanily ze servilní mentality. Nejde přitom o vyvolávání nějakého neonacionalismu, nýbrž o to, aby se naše elity konečně začaly o zemi starat aspoň v té omezené míře, v jaké to dělají třeba elity dánské. Aby dekolonizovaly aspoň malý prostor – své vlastní vědomí. Obávám se, že bez této minimální dekolonizace to s námi se všemi půjde z kopce.
Autor je antropolog.