Vyznání: horoskop

Česká republika bývá označována za jednu z nejsekulárnějších zemí světa, a dokonce se lze setkat i s názorem, že bezvěrectví je tradiční hodnotou české kultury. Bližší pohled na českou religiozitu a náboženské praktiky i postoje však ukazuje, že místní náboženská praxe je mnohem komplikovanější – je plná paradoxů a protichůdných tendencí. Nejde jen o to, že si v zemi, kde se při posledním sčítání lidu k církvi či víře přihlásilo jen dvacet procent populace, sedmnáct náboženských organizací vyjednalo lepší podmínky pro restituce, než za jakých byl majetek vrácen fyzickým a ostatním právním subjektům. Komplikované jsou i české postoje k náboženství samotnému. Jak naznačují sociologické výzkumy, v české společnosti se extrémně nízká nedůvěra v církve, nízká účast na bohoslužbách a téměř paranoidní nedůvěra vůči menším církevním uskupením, považovaným často téměř bezmyšlenkovitě za sekty, paradoxně pojí s rozšířenou vírou v nadpřirozeno a poměrně velkými sympatiemi vůči křesťanství jako takovému. Češi přitom ve svých postojích zdaleka nejsou umírnění. Podle rozsáhlého mezinárodního srovnávacího šetření z roku 2008 čeští respondenti důvěřovali církvím nejméně z pětadvaceti zemí euroatlantického kulturního okruhu, které se výzkumu zúčastnily.

Věřící bez náboženství

Skeptický postoj vůči církevním organizacím a tradičnímu náboženství doprovází v českém případě nezvyklá náchylnost věřit horoskopům, amuletům, léčitelům a předpovědím budoucnosti. Ve zmíněném sociologickém výzkumu souhlasila téměř polovina dotazovaných s tím, že někteří věštci mohou předvídat budoucnost, že amulety občas přinášejí štěstí a že hvězdné znamení při narození nebo horoskop mohou ovlivnit běh života člověka. S výrokem, že někteří léčitelé mají schopnost uzdravovat, souhlasilo dokonce více než šedesát procent dotázaných a o tom, že podobné nadpřirozené femonény neexistují, byla přesvědčena jen pětina dotázaných. Výsledky tohoto výzkumu jsou možná překvapivé, podobný zájem o alternativní religiozitu však dokládají i další sociologická šetření. Je přitom pozoruhodné, že o náboženství projevují zájem především ženy, a to bez ohledu na to, o jakou formu religiozity se jedná. Podíl mužů, kteří výše uvedeným nadpřirozeným fenoménům věří, je přibližně o třetinu nižší.

V mezinárodním kontextu jsou tak české postoje k náboženství v lecčems specifické a výjimečné. Rozhodně ale ne tím, že by Češi coby racionální či skeptičtí jedinci odmítali náboženství a nadpřirozeno jako celek, jak si mnozí myslí. Jde naopak o to, že odmítání tradičního náboženství se u nás snoubí s vírou v magii a okultismus či, zjednodušeně řečeno, s vysokou mírou pověrčivosti. Češi tak nepředstavují nejateističtější, ale spíše nejpověrčivější národ světa.

Za paradoxními postoji vůči víře a náboženství se skrývá zásadní rozštěpení postojů k institucionalizované a naopak deinstitucio­nalizované religiozitě, tedy k víře organizované církvemi a naopak k neorganizovaným náboženským postojům. Toto rozštěpení se odráží i v tom, že třetina věřících se v posledním sčítání lidu označila za „věřící – nehlásí se k žádné církvi nebo náboženské společnosti“. Odmítavý a velmi nedůvěřivý postoj k církvím lze jen dost těžko vysvětlit tím, že by české církve byly horší než církve v ostatních evropských zemích. Ačkoli je pravda, že současný negativní obraz církví a náboženských společností může být do jisté míry ovlivněn například nekončícími diskusemi o restitucích církevního majetku, je třeba připomenout, že české církve se vyhnuly například skandálům spojeným se sexuálním zneužíváním dětí. A i přesto jim Češi věří mnohem méně než lidé v zemích, kterými tyto skandály otřásly.

Víra v husitské zemi

Jedním z tradičních vysvětlení nedůvěry v církve je odkaz na působení komunistického režimu a anticírkevní propagandy – ani tento argument však není úplně přesvědčivý a sám o sobě nemůže české postoje k náboženství vysvětlit. Mnohé z postkomunistických zemí, třeba Ukrajina a Rusko, se totiž naopak vyznačují vysokou důvěrou v církve. Jako by v jejich případě platilo přísloví „odříkaného chleba největší krajíc“. Za nezvykle vysokou tuzemskou nedůvěrou se zřejmě skrývá kombinace mnoha faktorů. Patří mezi ně i to, že česká populace má o náboženství často jen minimální povědomí. Jeden ze starších sociologických výzkumů náboženství naznačil, že lidé sice mají jisté znalosti o biblických příbězích, které se staly pevnou součástí naší kultury a které jsou spojené třeba s vánočními nebo velikonočními svátky, ale o dalších biblických příbězích, jako jsou podobenství o marnotratném synu či milosrdném Samaritánovi nebo obrácení apoštola Pavla, má aspoň jistou představu jen jeden z pěti dotazovaných a pouze každý desátý dospělý Čech věděl, o co se v nich opravdu jedná.

Někteří autoři (například René Rémond) český nezájem o institucionalizované náboženství vysvětlují jako důsledek protestantské tradice, sahající až k husitskému hnutí – otázkou však je, kolik z reformačních tradic v české kultuře po rekatolizaci 17. a 18. století opravdu zůstalo. O tom ostatně pojednává Zdeněk R. Nešpor ve své knize Ne/náboženské naděje intelektuálů (2008). Důležitější než historická tradice samotná tak může být český nacionalismus 19. a počátku 20. století a jeho reinterpretace husitství. Katolická církev byla od třicetileté války úzce spjata s habsburskou monarchií a reformy Josefa II. toto „spojení trůnu a oltáře“ dále prohloubily.

Rozchod národního hnutí s katolickou vírou se projevil v nově formulované koncepci národních dějin, která obsahovala jak oslavu husitské minulosti, tak glorifikaci předkřesťanských pohanských náboženství, byť smyš­lených pro potřebu národní mytologie. Stačí připomenout téměř kanonicky přijímanou interpretaci českých dějin Františka Palackého jako „stýkání a potýkání“ s němectvím a římanstvím nebo Masarykovu protikatolickou konceptualizaci českých dějin, odkazující na „vyšší evoluční vyspělost“ protestantismu nad katolicismem. České odmítnutí habsburské dynastie a německého jazyka a kultury tak zahrnovalo i zavrhnutí římskokatolické církve úzce propojené s rakousko­uherskou vládní hierarchií. Protestantské církve však byly zároveň příliš slabé na to, aby mohly vytvořenou mezeru zaplnit.

Podnikání na trhu s vírou

Vysoký a přetrvávající zájem o nadpřirozeno v naší společnosti však naznačuje, že zde existuje poptávka po něčem, co člověka přesahuje, a pocit, že náš materiální svět není tou jedinou skutečností. Vnější sekularismus, který je pro Česko typický, tak nemusí být nijak trvalý. V sociálních vědách se v této souvislosti stále častěji poukazuje na to, že osvícenská představa o modernizaci a moderní vědě jako hrobnících náboženství již ani zdaleka neplatí. V posledních desetiletích se naopak hovoří o procesu opačném: o desekularizaci. Nemusíme přitom poukazovat jen na Spojené státy americké, kde církve hrají významnou roli i přes vysoký stupeň modernizace a individua­­lizace společnosti. Tradiční náboženství zažívají bezprecedentní oživení i v dalších částech světa. Arabský svět od sedmdesátých let prochází reislamizací mravů i způsobu života, v jihovýchodní Asii, Jižní Americe nebo subsaharské Africe jsme svědky protestantské exploze a masových konverzí ke křesťanství převážně evangelikálního typu. Nejedná se přitom o žádný okrajový jev – v Jižní Koreji křesťanství v současnosti představuje většinové náboženství a v některých jihoamerických zemích během jedné generace protestanti přerostli počet praktikujících katolíků. Jediným kontinentem, který – zatím – stojí stranou tohoto vývoje, je Evropa, včetně České republiky.

Asi nejzajímavější vysvětlení desekularizace i evropské výjimečnosti poskytuje teorie náboženské mobilizace amerických sociologů Rodneye Starka a Rogera Finkeho a ekonoma Laurence Iannaconna. Podle nich se však ani Evropané desekularizačním tendencím nevyhnou. Jejich teorie náboženského chování chápe religiozitu v pojmech ekonomické teorie a přesouvá přitom pozornost od „náboženských spotřebitelů“ (věřících) k „náboženským dodavatelům“ (církvím). Pak nevidí nízkou návštěvnost bohoslužeb či nízkou důvěru v církve jako projev nezájmu společnosti o náboženství, ale jako důsledek nekvalitní nabídky na monopolizovaných náboženských trzích. Principy fungování náboženské ekonomiky se totiž nijak zvlášť neliší od principů jiných ekonomik. Přirozenou formou náboženského života společnosti je proto náboženská pluralita – žádný jednotlivý „produkt“ totiž nemůže uspokojit rozdílný vkus a potřeby zákazníků.

Náboženské společnosti mohou přitáhnout větší počet zákazníků jen díky specializaci a duchovním produktům šitým na míru. Zde je jejich tržní potenciál. Konkurenční a pluralistická náboženská ekonomika by pak mohla vést k poměrně vysoké účasti veřejnosti na náboženských aktivitách. Pokud náboženské firmy získají spojením se státem v dané náboženské ekonomice relativní monopol, rozšiřují sice svůj vliv a symboly i na ostatní sociální instituce, za touto vnější sakralizací se ovšem obvykle skrývá náboženská apatie, protože monopolní firma nemůže uspokojit rozdílné zájmy.

Rozpad náboženského monopolu

Roger Finke a Rodney Stark tuto svou teorii dokumentují v knize Churching of America (Zcírkevnění Ameriky, 2005) na fascinujícím popisu „zcírkevnění“ Spojených států amerických. Na dobových dokumentech totiž dokazují, že Nová Anglie nebyla v žádném případě náboženskou kolonií, jak si dnes představujeme. Jednalo se sice o sakralizovanou společnost, jejíž právo a veřejné symboly byly založeny na puritánských normách, téměř nikdo však nechodil do kostela, a jak dokazují demografické statistiky, v běžném životě vládly spíše uvolněné mravy. Odhaduje se přitom, že v období boje za nezávislost se členství v církvích pohybovalo kolem dvaceti procent v severních koloniích a kolem dvanácti procent na jihu. V polovině 19. století se však v důsledku rozpadu církevního monopolu a nástupu pluralitní náboženské ekonomiky hlásila k církvím již třetina Američanů a v druhé polovině 20. století pak dosáhlo členství v církvích historického maxima.

Pro současné evropské společnosti je podle Starka a Iannaccona typické, že sice prošly značnou desakralizací, ale ještě se v nich – na rozdíl od jiných částí světa – nevytvořily pluralitní náboženské ekonomiky, které by umožnily náboženskou vitalitu. Rozvoji pluralitního náboženského trhu totiž brání nejen zásahy evropských států do náboženství, ale i setrvačnost lidského kapitálu investovaného do neefektivního státního náboženství. To jedince svazuje i nějakou dobu poté, co začaly vznikat alternativy. Podle zmíněné teorie však i evropské společnosti čeká růst náboženské aktivity na úroveň podobnou jako ve Spojených státech, protože tváří v tvář náboženské ekonomice amerického typu (konkurenční, deregulované a naplněné širokou škálou motivovaných dodavatelů) Evropané zareagují zvýšeným zájmem o náboženství.

Církevní restituce a další stagnace

Jak už bylo řečeno, empirické sociologické výzkumy naznačují, že i v české – na povrchu sekularizované – společnosti přetrvává vysoká víra v nadpřirozeno. Podle jednoho z posledních velkých reprezentativních šetření bylo možné označit za jednoznačné ­ateisty, kteří rozhodně odmítají existenci nadpřirozeného světa, jen šest procent dotázaných. Zdá se tedy, že poptávka po náboženských produktech zde stále existuje, otázkou však je, nakolik ji současní náboženští dodavatelé dovedou uspokojit. Na české náboženské scéně volná soutěž dosud nepanuje, a i když státní církev nemáme, český stát přiznává plnohodnotný status pouze některým denominacím, jejichž provoz hradí ze státního rozpočtu. Řadíme se tak k zemím se střední hodnotou indexu monopolizace. Otázkou je, do jaké míry můžeme probíhající církevní restituce vnímat jako krok k demonopolizaci náboženské scény a odluce státu a církve. Budou mít současné, relativně privilegované církevní organizace, zabezpečené masivními přesuny majetku, dostatečnou motivaci k tomu, aby se snažily aktivně působit v náboženské ekonomice? Osud a úspěšnost náboženských firem totiž závisí na jejich organizační struktuře, obchodnících, nabízeném zboží a marketingových technikách. Přeloženo do církevního jazyka: úspěch náboženských organizací a církví záleží na kvalitě jejich společenství, církevních představitelích, doktríně a evangelizačních technikách. Relativní finanční nezávislost na úspěchu mezi lidmi však může vést spíše k stagnaci, a je tak pravděpodobné, že pokud k náboženskému oživení dojde, jak předpovídá teorie náboženské mobilizace, jeho zdrojem budou spíše menší uskupení, která se přizpůsobí potřebám určitého segmentu trhu. Rozhodnutí Bratrské jednoty baptistů vzdát se restitucí se tak může v budoucnosti projevit jako velmi moudré.

Autorka je socioložka.