Dějící se město

Město s výrazným středem, dominantami, „město-osobnost“ představuje dobře čitelný text, kterému obyvatel a také cizinec může rozumět, může tento text číst svou chůzí a podílet se na něm svým obýváním a pobýváním. Složitější situace nastává u města, kterému chybějí dominanty, výrazné body, o které by se čtenář města mohl opřít. Takové město má často šachovnicový půdorys. Ulice, zpravidla číslované, sice vytvářejí svého druhu souřadnicový systém a chodec v něm může, tak jako v plánu města, nalézt své místo, může chodit několika známými ulicemi, aniž tím však získá představu o městu jako celku. Jestliže město se středem je typem „města-osobnosti“, města-živé bytosti, pak město bez zjevného středu, město, v němž převládá šachovnicový systém, bývá takovou bytostí zřídka. V podobném městě se totiž zpravidla nevrství paměť (nebo se teprve začíná vrstvit), Text podobného města, byť snad přehledného a pro obyvatele a návštěvníka více či méně čitelného, není palimpsestem, který kromě soubytí různých stylů vytváří z města „složitý kulturní jev“ a který také zakládá jeho bytostnost.

A jak je to s městem, které má půdorys labyrintu? U reálného města je takový půdorys výjimečný. Město zpravidla pouze jeví znaky labyrintu (ten je kupříkladu součástí obranného systému – u měst-orlích hnízd) nebo dojem labyrintu vyvolávají úzké, křivolaké uličky – nikoli u každodenního chodce, ale u cizince nebo u chodce, který městem bloudí v horečce, ve snu, omámen drogou. Neboli – labyrintickým textem se Text města stává pro toho, kdo je nezná anebo komu se město za určitých okolností jeví jako jiné. Pro obyvatele pak Text města představuje určitou sumu textů, z nichž některé zná důvěrně (ulice v okolí svého bydliště), dalším rozumí zpola a o některých ví leda z doslechu. Jak se město rozrůstá, přibývá v něm textů, které ani rodilý obyvatel nezná, kterým nerozumí nebo o nichž nemá tušení; plán města ho sice orientuje, ale přináší mu toliko dílčí informace, nikoli celistvé poznání, které se neobejde bez vnímání a prožívání. Text města je čím dál víc obestřen sítí neznámých textů-„měst“, prstenci a střapci sídlišť a často i sítí textu podzemního města. Jedinými srozumitelnými texty se pro obyvatele tudíž stává ulice, v níž bydlí, místa, jimiž prochází cestou do zaměstnání, a ještě pár dalších; pouze tam si dokáže pamatovat celé sledy znaků a postřehnout, když se mezi nimi objeví znak nový – nový dům, obchod nebo jen nápis na zdi. V textu moderního velkoměsta mizí začátek a konec – příkop, hradby, brána (ta se někdy paradoxně ocitne uprostřed města – jako Prašná brána v Praze), jejich pozůstatkem jsou jen názvy ulic (Na příkopě, Hradební, Mezibranská). Tomu, který přijíždí z venkova, se místo hranicí město hlásí houstnoucí zástavbou a dopravou, sílícím hlukem, kumulací pachů; okraj města je roztřepený a nezřetelný, stejně jako jeho střed, pokud město nějaký střed (historické jádro s chrámem) má nebo pokud střed nezaniká v nové zástavbě; nový „střed“ – totiž jeden z možných středů, neboť různé skupiny obyvatelstva nebo jedinci mohou střed klást na různá místa – pak bývá veskrze světský (např. sídlo vlády, banka, obchodní dům). Obyvatel města sice tento světský střed zná a užívá, případně pro něj může představovat místo jeho společenských ambicí, zřídka se však pro něj stává místem, jehož četbou se takříkajíc „podílí na pravdě“ – odchází z tohoto nepravého středu (v Komenského Labyrintu a ráji srdce ho tvoří hrad Marnosti) nepoznamenán, bytostně nezměněn, neboť kromě mašinerie společenských her se mu tu nic neodhaluje. Nepodobá-li se poutníkovi z Labyrintu, pak ho setkání s (nepravým) středem města nevede k deziluzi a životnímu obratu, k cestě do nitra, ba naopak – cesta ke kariéře, slávě učiní z blouda praktika, z básníka úředníka. Nepozná a nepromění se a ani město není jeho příchodem a průchodem proměněno.

Hladká fasáda, prázdný text

Světský střed města bývá na rozdíl od středu, jímž byl v minulosti chrám nebo hrad, charakteristický svou „nefigurativností“, tj. zpravidla neužívá základní architektonické figury typu věže, kupole, oblouku, sloupu, brány apod., bývá tvořen masou málo členěných nebo nečleněných a nevýrazných fasád, v nichž někdy nelze rozeznat okno od stěny. Text takových budov postrádá pro čtoucího jakési záchytné body (stejně jako je nezřídka postrádá abstraktní obraz), o které by se při čtení mohlo opřít. Neskýtá mu je ani účel budov. Budovy, často prosklené, narcisistně se zrcadlící jedna v druhé, zastírají své vstupy a svůj vnitřek, budí dojem, že holá plocha fasády, po níž klouže zrak, ani nemá být čtena a čten nemá být ani vnitřek, do něhož nelze nahlížet – budova je popsána a čitelná jen zevnitř a pouze pro toho, kdo smí vstoupit. Zrcadlová skla dovolují vidět jen zevnitř ven a nikoli opačně, systém klimatizace vylučuje otevřené okno jako možnost komunikace a sdílení příběhu Druhého, ačkoli právě tento druh komunikace a tento způsob sdílení odedávna k městu patřily a jsou jedním z důležitých motivů městských textů. V noci přesvětlené hlavní ulice nezabraňují jen v pozorování noční oblohy, ale likvidují i stíny, které patří k řeči nevědomí města, jež se stahuje do postranních uliček, temných koutů, průjezdů. Hladká plocha fasády se brání i sprejerům, těmto nevítaným pisatelům a přepisovatelům města, kteří na ní nemohou zanechat své poselství. Fasáda, sama podobná prázdnému textu, nepřipouští žádný text, který by s ní a s kolemjdoucími navázal dialog. Nemá tvář, oči ani ústa a také je bez příběhu a bez paměti, stejně jako celá budova, a cizímu příběhu – příběhu kolemjdoucího – brání, aby se do ní vtiskl, rozčlenil ji, zvrásnil, zvýraznil, aby ji narativizoval a tím učinil čitelnou a prožívatelnou. A budova nemá ani tělo, celá jako by byla jen fasádou, přitom „bez vlastností“, z nichž by čtenář mohl rozvinout příběh, je dokonale uzavřená v sobě a soběstačná, bez chuti a bez zápachu. Taková budova může sotva v představě či ve snu ožít jako domy v ghettu v Meyrinkově Golemovi, stěží může být vnímána jako objekt „s nitrem“, jako bytost, přitahovat nebo děsit svou záhadou. Anebo přece? Neděsí právě touto absencí textu, záhady, dokonale hladkým povrchem, kterého se nelze zachytit ani na něm zanechat stopu? A nejsou ve městě podobné budovy někdy stavěny právě proto, aby byly na jejich pozadí nově přečteny objekty s pamětí, s nitrem, s nimiž svým vzhledem vedou dialog, nebo spíš spor?

Jestliže se kultura vyvíjí od rituální koherence ke koherenci textové, pak to platí i o městě. Také město směřuje od svého rituálního počátku (obřadu založení města) a období, ve kterém rituály hrály v životě města významnou roli, k době, ve které ustoupily do pozadí, kdy se město dál rozvíjí namnoze bez vazby s nimi, s rituálním středem – chrámem. V té době se zpravidla posiluje koherence budov (především obytných domů) v linii ulice a bloků budov. Tato koherence je založena na opakování blížícím se stejnosti – stírá se nejen individualita domu, ale často je maximálně potlačena i hranice mezi ním a domy sousedními. Může být takový dům i přesto domem-osobností, domem-bytostí? Může – pro člověka, který v něm vyrůstal a popisoval jej svým příběhem, je totiž takový dům stejně nezaměnitelný jako onen jedinečný, „starožitný“ dům, má paměť (přinejmenším jeho života) i vlastnosti, specifické znaky, byť o nich ví pouze on (třeba nepatrnou rýhu na fasádě, jak po ní kdysi v noci přejel klíčem). I potom, kdy už dávno bydlí jinde, utkví mu na něm zrak, kdykoli projíždí třeba kolem tramvají, stejně jako já nikdy lhostejně neprojdu kolem domu proti Olšanskému hřbitovu, pokaždé zvednu oči k oknu svého dětského pokoje, k balkonu, z něhož za války skočila židovská dívka.

Města jako texty svého druhu se vřazují do celku textů-měst jedné země, světa. Jsou psány – budovány, vyprávěny – jako repliky na jiné texty-města. Protože však město (na rozdíl od literárního textu) zahrnuje značnou časovou rozlohu, jsou i tyto reakce a repliky rozloženy v čase a ony texty, či možná v tomto případě spíš „rukopisy“, jsou vlastně jednotlivými styly – gotickým, renesančním apod. Město jimi přitom nereaguje pouze na jiná města a jejich charakteristické rukopisy, způsoby psaní („écriture“), ale i na vlastní rukopis – „městopsaní“, na vlastní texty. Ty stále přepisuje (např. gotická stavba na románském základě, přestavba domu v jiném stylu) – takto vznikají urbánní palimpsesty, ale také dopisuje, vepisuje do Textu města stavby v jiném slohu, a konečně pak také gumuje (zbourání pražského ghetta). S literárním textem Text města spojuje mimo jiné onen moment „vyrábění“ („productivité“), psaní textu – tedy rozvíjení textu ze sebe sama, o němž mluví Julia Kristevová a připomíná prózu Raymonda Roussela. Právě tak by bylo možné připomenout třeba romány Andreje Bělého.

S literárním textem spojuje Text města ještě jeden velmi podstatný rys – „tekutost“. Je-li text literárního díla jevem proměnlivým, tekoucím, což souvisí s jeho proměňujícím textovým i vnětextovým „pozadím“ – s kontextem, v němž je vnímán a kým, pak u Textu města je tekutost ještě mnohem zřetelnější. Při čtení města totiž jako pozadí nefunguje jen kontext jiných měst, kterým disponuje čtenář-chodec (obyvatel čte město mimo jiné skrze svou četbu, figuruje pro něj v síti literárních asociací), ale i vnější proměnlivost města v čase – v řádu hodin, dní, ročních dob. Kontext četby je tvořen také minulými obrazy města, které jsou pro obyvatele spjaty s jeho vzpomínkami, s jeho příběhem – obyvatel město píše – tvaruje na základě vzpomínek i svého snění, ve kterých hrají důležitou roli nejen zrakové a akustické vjemy, ale i vůně a hmat. Tento (osobní) „tvar města“ je už pro svou smyslovou povahu neustálený, tekoucí. Kromě toho je tekutost Textu města spjata s jeho životem – s prouděním chodců a vozidel (v indiánském, „divošském“ pohledu v Reggiově filmu Koyaanisquatsi bylo stupňováno až k závrati), ale také se životem obyvatel, s jejich příběhy – ty jsou, alespoň jak se domnívám, pro existenci města stejně důležité jako stavby a jejich příběhy. Tekutost souvisí rovněž s onou potencí seberozvíjení, kterou lze pozorovat jak u textů architektonických (budov a větších celků), tak u textů literárních – v městských textech. Přitom je možné sledovat vývoj od prvních textů (zmínek) o městě, které město obvykle sakralizovaly a měly vesměs mytologický charakter (legendy o založení Říma, Libušina věštba týkající se založení Prahy), k textům, které se od tohoto základu více či méně odpoutávají. Odpoutávají se však od něj vlastně jen zdánlivě, protože tu dál, ať už průběžně nebo v přeryvech, skrytě nebo viditelně (v explicitních citacích), tento prvotní text s jeho imaginací a stylem, mytologickým základem působí, texty na něj vědomě či nevědomě navazují – tím, že jej citují, rozvíjejí, deformují, popírají, profanizují, parodují (postava Libuše a její věštba nebo různé podoby „černých madon“ v českých prózách posledních desetiletí).

Ohrožuje tekutost, nebo jinak řečeno dění města, tvořené nesčetnými a nekončícími příběhy míst, staveb, lidí, koherenci tohoto Textu? Nepochybně. Zároveň však dění města dává této koherenci dynamický charakter a současně ovšem i ambivalenci. A jelikož do Textu města, tvořeného příběhy všech jeho obyvatel – živých i dávno mrtvých, slavných i bezvýznamných, ba i fiktivních (literárních postav) – neustále vtrhuje (tak jako do textu literárního) velké množství různorodých a „náhodných“ prvků z jiných textů, z jiných příběhů a ty v něm (jako v textu literárním) vstupují do nepředvídatelné hry s jeho základními strukturami a funkcemi (k strukturám patří například „žánry“ staveb – obytný dům, divadlo, chrám, k funkcím například funkce komunikační), zvětšuje se zásoba možností dalšího vývoje a tento Text je čím dál komplikovanější. Město představuje nestabilní systém povýtce. Nazřít tento systém nelze tudíž jinak než dílčím pohledem – právě jen teď a odtud a právě jen takto je v Textu města možné rozvinout příběh vlastního života a napsat vlastní literární text. Jestliže na jedné straně platí, že tento příběh i literární text se vepisují do Textu města, pak na   straně platí, že se odvíjejí ze svitku Textu města, které do příběhu i textu vtiskuje svou tvář, svou strukturu a rukopis, své významy. Existenciální prostor, jímž je město pro své obyvatele, a prostor literárního textu, jenž je existenciálním prostorem pro toho, kdo jej píše, ale i pro toho, kdo jej čte, se navzájem v určitých podobách, určitým způsobem obsahují a podmiňují. Jakkoli se přítomnost jednoho v druhém jeví dílčí, může být vnímána jen částečně, ve skutečnosti jsou tyto texty, alespoň mám za to, jeden v druhém přítomny, „otištěny“ celé – explicitně v případě literárního textu v Textu města a převážně implicitně v případě Textu města v literárním textu. Městský text může sice pojmout jen některé místo z Textu města (čtvrť, dům), ale jeho autor píše nejen pod vlivem tohoto místa, ale i pod vlivem jiných míst, ba celého města. I když město a jeho Text zůstává v podtextu, autor s ním (přinejmenším ve svém nevědomí) nepřerušuje kontakt. Tak je například Text Prahy implicitně obsažen v Kafkově Procesu, aniž v románu padne jediné pražské jméno – čtenář město identifikuje podle určitých detailů podle jeho rozvrhu, ale rovněž nebo především podle tísnivé atmosféry. Podobně je Text města obsažen v básních Skupiny 42, v nichž je město modelováno hlavně úryvky dialogů, nebo v experimentální poezii šedesátých let, jež styl a dění Textu města „imituje“ svými stylovými postupy.

Úryvek z knihy Citlivé město, která vznikala na základě projektu ČR „Text v pohybu“ (405/03/0416) a výzkumného záměru ÚČL (kód Z90560517) a kterou chystá nakladatelství Akropolis.